Únorem 1948 došlo k zásadní změně nejenom v našem státě, ale také v samotném Sboru národní bezpečnosti. Přestože ještě skoro celý rok bylo oficiálně zakázané otevřeně hodnotit tyto události jako socialistickou revoluci, v praxi se v činnosti SNB začaly jednoznačně prosazovat nové principy její činnosti. Skončilo uplatňování principu nadstranickosti, který byl nahrazen principy zcela novými a jasnými: principem třídností, který se stal měřítkem všech činů, skutků a aktivit; principem uplatňování vedoucí úlohy KSČ; principem účelového výkladu zákonů, který záhy vedl až k jejich přímé a otevřené negaci; principem podřízenosti bezpečnostním orgánům Československa Sovětského svazu, který vedl k uplatňování tzv. sovětských zkušeností v podmínkách SNB. Mnohé z nich pocházely ještě z dob carského Ruska, po roce 1917 byly následně rozvinuté do té míry, že skončily popřením jakékoli zákonnosti, o dodržování lidských práv, lidské osobnosti a její důstojnosti ani nemluvě.
K nim se záhy připojily principy další - priorizace Stání bezpečnosti v rámci SNB; dokonce podřízenosti orgánů a institucí Veřejné bezpečnosti, ve kterou se Národní bezpečnost proměnila, orgánům a institucím StB a postupně úplnou ignoraci pravomocí národních výborů v oblasti ochrany veřejného pořádku a boje proti kriminalitě, které byly před únorem 1948 základním kamenem činnosti SNB a bezpečnostní politiky tehdejší KSČ. Národní výbory v podstatě ztratily všechna práva nejenom v této oblasti a změnily se v deklarativní správní orgán, protože všechny záležitosti ve skutečnosti řešily příslušné orgány KSČ a jednotlivé stupně národních výborů je pouze uplatňovaly v praxi.
Od února 1948 až po rok 1969 se ve funkci ministra vnitra vyměnili jen čtyři osoby. Prvním byl Václav Nosek, (5. dubna 1945 – 14. září 1953), který do funkce nastoupil hned v roce 1945, aktivně se účastnil únorových událostí v roce 1948 a stabilizaci komunistické moci v ČSR v letech následujících. Ve funkci vydržel i v čase, když se od něj odčlenilo Ministerstvo národní bezpečnosti. Včele tohto ministerstva stáli dva ministři - Ladislav Kopřiva (23. května 1950-23. ledna 1952) a Karol Bacílek (23. ledna 1952-14. září 1953). Celá padesátá léta pak ve funkci ministra vnitra působil Rudolf Barák (14. září 1953 – 23. června 1961), kterého vystřídal Lubomír Štrougal (23. června 1961 – 23. dubna 1965) a Josef Kudrna (23. dubna 1965 – 15. března 1968).
Sbor národní bezpečnosti se po únoru 1948 již podruhé potkal s nutností zásadních kádrových a personálních změn v rámci další očisty a náboru nových příslušníků. V případě očisty se argumentovalo nejenom únorem 1948, ale stejně tak nedůslednosti při očistě v letech 1945-46. Po únoru 1948 došlo k zásadní změně v tomto směru, protože další etapa očisty byla provedena skutečně tzv. z gruntu. Prověrkové komise poslaly na dovolenou s čekanou 10-15 procent gážistů a 25 procent velitelského sboru. Tak např. v rámci Zemského velitelství Praha bylo ze 753 důstojníků a 13 162 stážistů propuštěno 190 důstojníků a 2178 stážistů. Mnozí se ale k prověrkovým komisím vůbec nedostali. Hned po únoru 1948 se zapojili do aktivit, později označených jako protistátní, nebo se podíleli na útěku představitelů demokratických sil do zahraničí, nebo do dalších činností. Počet těchto příslušníků rozhodně nebyl zanedbatelný. V době od 1. ledna do 30. srpna 1948 sběhlo celkově 35 příslušníků SNB. Také v pozdější době se do protikomunistického odboje zapojily desítky příslušníků předúnorové SNB. Mnozí předváleční členové policie a četnictva, ale nadále zastávali alibistické stanovisko, zajímali se spíše o uchování své existence v nových podmínkách a snažili se o vstup do KSČ. Přesto v průběhu dalších a dalších čistek, byli z SNB postupně vyřazováni.
Protipólem této akce byl nábor nováčků do SNB. Zatím co po roce 1945 se vyžadovala jejich občanská bezúhonnost v rámci boje proti fašismu, tentokráte byla jasným kritériem příslušnost ke KSČ. Věková hranice přijetí do SNB byla snížena na 18 let a poprvé v dějinách policie na našem území se do SNB mohly hlásit také ženy. Od února 1948 do konce roku 1949 bylo do SNB přijatých 9632 nových příslušníků a navíc 672 příslušnic SNB. Ztráty v důsledku čistek, tím byly vyrovnány. Nábory ale pokračovaly i nadále.
Vzhledem k tomu, že KSČ měla v té době kolem dvou miliónů členů, nebylo problémem část z nich vyslat k SNB. Vzhledem k tomu, že drtivá většina nových příslušníků byli komunisté, začaly se uvnitř SNB vytvářet stranické organizace. Až do roku 1956 je v podstatě řídili osvětoví důstojníci, kteří se po únoru 1948 vrátili do struktury Sboru, poté vznikající politická oddělení, ale od poloviny 50. let jejich význam začal upadat a prosazovalo se přímé stranické řízení. V rámci ÚV KSČ vzniklo zvláštní oddělení státní administrativy, které řídilo stranickou práci v resortu MV a MNO. Oddělení státní administrativy bylo nejdříve označované nejprve jako XIV. oddělní, od 1960 jako XIII. oddělení, od 1961 jako XI. oddělení a od roku 1965 jako VIII. oddělení ÚV KSČ.
Na Ministerstvu vnitra pak vznikl Hlavní výbor KSČ (HV KSČ), který řídil jemu podřízené stranické organizace. Působící při velení jednotlivých správ a institucí SNB (CÚV KSČ). Na nejnižším stupni byly Základní organizace KSČ.
Na druhé straně došlo k postupné likvidaci odborů. Svaz zaměstnanců SNB, který se po únoru 1948 snažili někteří předváleční příslušníci Sboru využít pro svou ochranu, byl tím v podstatě odsouzený k zániku. Ještě v roce 1949 byly skupiny ROH zrušené na PS a StB. Na VB se nejdříve dostaly na vedlejší kolej, když pečovaly již jen o kulturu a rekreace, aby byly nakonec taky zrušené.
To vše probíhalo na pozadí aktivizace demokratických sil proti poměrům v ČSR. Zatím co po 20. únoru byla pro ně krátkodobě typická spíše pasivita a spoléhání se na tradiční demokratické prostředky, zvláště na osobnost prezidenta E. Beneše, teď začaly přecházet k aktivnějším formám. V červnu a červenci 1948 to byly aktivity kolem XI. Všesokolského sletu, v září 1948 zase aktivity kolem pohřbu E. Beneše. Zvýšil se počet letákových akcí a docházelo k vytváření prvních protistátních skupin. Současně se zvýšil vnitřní tlak na státní hranici, kterou se pokoušeli – někdy i za pomoci příslušníků Finanční stráže, pohraničních útvarů SNB a místního obyvatelstva, překračovat mnozí představitelé demokratických sil. Tlak opačným směrem byl ale zatím spíše budoucností.
V této situaci došlo k novelizaci stávajícího zákona o národní bezpečnosti, který byl v nových podmínkách pokládán za zastaralý. Dne 21. prosince 1948 československé Národní shromáždění přijalo zákon č. 286/ 1948 Sb. o národní bezpečnosti. Podle důležitého paragrafu 3. se uvolnily požadavky na přijímání nových příslušníků. Hlavním kritériem byla třídní uvědomělost a spolehlivost, bez ohledu na věk, vzdělání a pohlaví. Noví příslušníci mohli být povyšováni do důstojnických hodností a tudíž ustanovováni do příslušných funkcí. Zákon rovněž obnovil osvětovou činnost uvnitř SNB, před únorem 1948 likvidovanou.
Hlavní myšlenkou zákona byla i nadále jednota SNB a jeho centralizace. Přesto právě zde sledujeme jeho faktické rozdělení na dvě složky – Státní bezpečnost, ve které splynula dosavadní zpravodajská složka, známa jako ZOB II. s původní Státně bezpečnostní a Veřejnou bezpečnost, ještě stále ale označovanou termínem Národní bezpečnost, do které byla zahrnutá složka pořádková a kriminální. Organizační otázky byly ze zákona vypuštěné a staly se součástí Organizačního řádu pro SNB. Zatím co v případě VB, byla jejich podřízenost vůči národním výborům a bezpečnostním referentům zachována, v oblasti StB již byla situace zcela jiná. SNB podléhal ministru vnitra, věci národní bezpečnosti byly soustředěny v bezpečnostní skupině MV.
Zákon o národní bezpečnosti byl doplněný dalšími dvěma zákony, které dále zásadním způsobem měnily situaci v ČSR. Byl to především zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, který výrazně zvyšoval počet trestních činů, označovaných jako protistátní. Hlava V. tohoto zákona uvádí rovněž ustanovení o ukládání trestů podle tohoto zákona. Tak např. jeho 40. § poprvé v dějinách ČSR kvalifikoval ilegální přechod hranice jako trestní čin s možností takovéhoto člověka odsoudit k trestu odnětí svobody až na 5 let. V případě, že se tento čin spojil s jinými – vyzvědačství atd., mohl být vynesený až trest smrti. Zákon byl přijatý 6. října 1948. O dvacet dní později – 25. října, byl přijatý zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce. Odhaduje se, že jimi prošlo kolem 20 000 obyvatel ČR. Budovaly se v místech, které pociťovaly nedostatek pracovní síly. Vězňové zde vykonávali práce, které byly hluboko pod úrovní jejich vzdělání, kvalifikace někdy i zdravotní stav. K těmto zákonů záhy přibyly další, které výrazně oklešťovaly práva obyvatelstva, např. nový Trestný zákon č 86/1950 Sb., schválený 23. května 1950.
Současně probíhala reorganizace SNB, přičemž vznikla řada nových útvarů a institucí. Výnosem ministra vnitra č. 231/00-9/BP/6 z 15. listopadu 1949 byla Národní bezpečnost rozdělena do tří složek:
1. odbor veřejné bezpečnosti Ministerstva vnitra – Velitelství veřejné bezpečnosti, čímž se na scénu dostal výraz i instituce Veřejná bezpečnost;
2. Velitelství bezpečnostního letectva;
3. Velitelství pohraniční stráže.
Všechny tyto tři složky pak šly vlastním vývojem.
Rovněž vznikly jiné zvláštní oddíly SNB, které vznikly k 1. září 1948 a měly sloužit k ochraně prezidenta, vlády, parlamentu, ministerstev atd. Pod krycím názvem LÍPA a JAVOR sloužila v těchto dvou útvarech tisícovka příslušníků SNB. Nechvalně známým se později stal útvar JERÁB, který střežil uranové doly v Jáchymově a těžbu nafty na Břeclavsku. V souvislosti s přechodem na krajský systém správy byla postupně rušena, nebo oslabována Zemská a Oblastní velitelství SNB. Po skončení všech reorganizací měla VB 21 383 příslušníků, StB 6 794, zvláštní útvary 3053 a Pohraniční stráž 4 901. Spolu se zbylými součástmi měl SNB v tom čase 38 130 příslušníků.
Jak bylo uvedeno výše, do popředí se dostala Státní bezpečnost. Před rokem 1948 ji řídila skupina III/A III. odboru - Bezpečnost, která existovala do konce roku 1947, kdy ji k 1. lednu 1948 nahradila Ústředna státní bezpečnosti při MV, součástí které byla i bývala ZOB II. K I. prosinci 1948 proběhla její reorganizace a až do 20. října 1950 existovala jako odbor BA skupiny I – Bezpečnost MV, aby k 21. říjnu 1950 byla nahrazena Velitelstvím StB.
V té době trend růstu její významu nadále rostl. Bezprostředně po únoru 1948 mala jen minimum příslušníků a proto se nábor nových členů obracel především sem. K 1. červnu měla již 3648 příslušníků, což bylo stále hodnocené jako nedostatečně. Navíc drtivá většina těchto nových lidí neměla fakticky žádné zkušenosti, o odborné připravenosti nemluvě. Nízká byla vybavenost technikou, přičemž např. operativní technika byla v podstatě v plenkách. Problémy byly se spojením a mobilitou. To vše se odehrávalo v situaci, kdy odpor vůči novému režimu rostl a místy dosahoval nebývalého rozměru. Organizovaly se odbojové skupiny různého ražení, které zabíraly širokou škálu akcí – od rozšiřování letáků, přes soustřeďování informací až k sabotážím nebo pokusy o vyzbrojování přímým útoky na vojenské sklady, dokonce na Stanice SNB a jednotlivé příslušníky SNB nebo představitelé nižších stupňů státní moci a správy. Tato činnost se orientovala na větší města (Praha se podílela 47 %, Plzeň 23 %...). Venkov zasáhla až později v souvislosti s násilným prováděním kolektivizace, která místy narážela na velice silný odpor. Aktivizovali se někteří představitelé církví. Mezi odpůrci převládali členové národně socialistické strany (38 %), lidovci (10 %), dokonce nove přijatí komunisté 9 %. Bez stranické příslušnosti bylo 29 % zadržených. Mezi nimi byla řada příslušníků SNB, což vedlo k přijetí rázných opatření uvnitř Sboru.
K 1. lednu 1949 bylo v Česku a na Moravě zlikvidované zemské zřízení a nahrazeno krajským. Přirozeně, že to mělo důsledky i na organizační strukturu SNB. Na úrovni nového kraje vznikla Krajská velitelství StB (KV StB) a Krajská velitelství VB (KV VB), od roku 1952 označované jako Krajská správa StB (KS StB) a Krajská správa VB (KS VB).
Jinou, důležitou změnou, bylo zřízení sítě dopravních inspektorátů a to na základě vládního nařízení č. 54/1953. Ministerstvo národní bezpečnosti je ustanovilo ke konci března 1953 a k 1. dubnu pak převzala všechny pravomoci od národních výborů a Ministerstva dopravy. Síť dopravních inspektorátů začínala na HS VB, pokračovala přes kraje a okresy až k nejnižšímu článku.
Základní změna postihla pohraničí. K 1. lednu 1949 byla zrušena Finanční stráž a její úkoly převzala Pohraniční stráž. Z 5 500 příslušníků Finanční stráže bylo do nového útvaru převedeno jen 2 150 spolehlivých osob, doplněných o 8 000 prověřených příslušníků základní vojenské služby. Protože se situace výrazněji nezlepšila, bylo podle požadavku bezpečnostní komise UV KSČ z října roku 1949 podél hranice vyhlášeno pohraniční pásmo, zabíhající 10 až 15 km do vnitrozemí a hraniční pásmo v hloubce asi 2 km. Vstup byl jen na zvláštní povolení. Z hraničního pásma bylo vystěhováno obyvatelstvo, které bylo podle stanovených kritérií pokládáno za nespolehlivé. Vysídlení ze zakázaného pásma postihlo přibližně 800 rodin, což je zhruba 2 500 lidí a z hraničního pásma bylo vystěhováno 600 rodin, tedy přibližně 1 600 osob. Tento krok byl vysvětlovaný skutečností, že k vnitřnímu tlaku na hranici, přibyl v roce 1949 tlak vnější, přičemž na naše území byli vysílání tzv. agenti-chodci. V letech 1951-1952 bylo zadrženo kolem 1200 takovýchto agentů.
Trochu předběhneme události a uvedeme, že až do roku 1952 byla služba na hranicích zajišťována pochůzkami ozbrojených hlídek. Od roku 1951 začal být na západních hranicích budován trojitý drátěný zátaras, který byl dokončený v roce 1952. Jeho střední stěna byla zesílena nástražními elektrickými vodiči o napětí 2 000 až 6 000 V. Zátaras byl v místech, kde tomu nezabraňoval porost, doplněný oraným pásem pro zjišťování stop. Od roku 1955 bylo ženijní opatření na hranici doplněno signalizačním zařízením, které akustickým a světelným signálem oznamovalo narušení hranice. Přibližně v letech 1952 až 1957 byl zátaras zaminován, ale na konci 50. let bylo od min upuštěno.
Zákonem č. 321/1948 Sb., o uniformovaném Sboru vězeňské stráže (SVS) došlo rovněž k reorganizaci vězeňského personálu podle vzoru Sboru národní bezpečnosti. V krajských soudních věznicích a trestních ústavech byli jmenováni velitelé oddílů SVS, kterým podléhali. K 1. lednu 1953 bylo vězeňství jako celek převedeno do působnosti Ministerstva národní bezpečnosti, které koncem roku zaniklo a plnění úkolů vězeňství převzalo Ministerstvo vnitra, v rámci kterého působilo až do roku 1969.
Následující roky 1949-1953 se staly vrcholem boje mezi SNB a demokratickým odbojem, to vše na pozadí nejostřejší studené války, ale i války v Koreji, kde se vztahy mezi demokratickými a komunistickými státy dostaly na bod mrazu a na pokraj nové světové války. Jakoby to nestačilo, vedení KSSS a zejména její vůdce J. V. Stalin, se hned na počátku tohoto období začalo orientovat na fabrikaci činnosti tzv. vnitřního nepřítele, včetně hledání neexistujících nepřátelských agentur uvnitř jednotlivých komunistických a dělnických stran těchto států. V Maďarsku v září 1949 začal první proces s László Rajkem a dalšími komunisty, který skončil prvními rozsudky smrti a trend na provokativní hledání protivníka uvnitř vládních stran potvrdilo také usnesení nejvyššího orgánu tehdejšího komunistického hnutí – Informbyra, z listopadu 1949.
Na základě toho všeho se plně rozvinula agenturní činnost StB uvnitř odbojových skupin, které byly provokovány do různých akcí a poté zatýkány. Kromě odhalování skutečné odbojové činnosti, byla řada jasně kriminálních případů vyšetřována a traktována jako významné akty státobezpečnostní povahy. Stejně tak byly prezentovány v podstatě ne příliš společensky nebezpečné akce protistátní povahy, které se v průběhu vyšetřování měnily v monstrózní operace. Začala doba velkých politických procesů a SNB, zejména její státně bezpečností složka, v nich sehrála neblahou a zavrženíhodnou úlohu.
Již v listopadu 1949 došlo k rozsáhlému zatýkání národních socialistů v čele s Miladou Horákovou, které v červnu 1950 skončilo vynesením 4 rozsudků smrti. Ještě stále to byl však jen začátek. V říjnu 1949 přišli na Ministerstvo vnitra první sovětští poradci - Lichačev a Makarov, ke kterým záhy přibily desítky dalších. Nejznámějším z nich se stal Vladimír Bojarský a po něm Alexej Besčasnov. Už ve druhé půlce listopadu 1949 začalo zatýkání prvních komunistů ze širšího okruhu vedení KSČ, které vyvrcholilo zatčením generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského 23. listopadu 1951. Ve stejné době byli zatčení další a další komunisté, přičemž pokračovalo rozsáhlé zatýkání představitelů demokratického odboje, skutečných i chimérických odbojářů. Všichni bez rozdílu byli drženi ve vězení v nelidských podmínkách, biti a ponižování. Na všem se kromě starších vyšetřovatelů StB podíleli také mladí příslušníci SNB a LM. O rozsudcích a osudech lidí se nerozhodovalo na soudech, které se změnily v otevřenou frašku, kde obviněni přednášeli předem naučené role, ale na zasedáních tzv. stranických pětek, které tvořili vrcholní představitele KSČ, Ministerstva vnitra nebo Ministerstva národní bezpečnosti a StB.
Zatýkání nakonec neobešlo ani je. Zatčení, popravení nebo odsouzeni na dlouholeté vězení byli O. Závodský – velitel StB, velitelé dalších úseků – K. Černý, K. Šmolka, J. Brož, J. Zelenka, O. Valeč, J, Dostálek a B. Pokorný. Dále J. Pavel (v roce 1968 ministr vnitra) a K. Šváb, oba náměstci ministra národní bezpečnosti, odpovědni za mnoho nezákonností.
Ministerstvo vnitra ČR na svém webu uvádí následující bilanci komunistického režimu v Československu v letech 1948-1989: „z politických důvodů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 205 486 osob, z politických důvodů bylo popraveno 248 osob (247 mužů a 1 žena), ve vězeňských zařízeních zemřelo asi 4 500 osob, při pokusech o překročení hranice na Západ zahynulo nejméně 282 lidí. Do táborů nucených prací bylo v letech 1948-1953 komisemi zařazeno 21 440 osob a v letech 1950-1954 prošlo Pomocnými technickými prapory a technickými prapory cca 60 000 osob, čímž se počet perzekuovaných osob zvyšuje.“ Tisíce lidé byli postiženi dále v rámci akce K (likvidace klášterů), akce Ř (likvidace ženských řádů), akce B (odebíraní bytů nepohodlným osobám a jejich nucené vystěhování na venkov)…
Na druhé straně předlistopadové dokumenty uvádí, že v době od února 1948 do prosince 1954 zahynulo 113 příslušníků SNB.
V této situaci došlo ke třem závažným organizačním změnám:
1. Rozdělení MV na dvě samostatná ministerstva v roce 1950,
2. Reorganizace v polovině roku 1951 a
3. Opětovné spojení obou ministerstev.
První akt se udál vládním nařízením ze dne 23. května 1950, kterým bylo zřízené Ministerstvo národní bezpečnosti. Na ně navazovala vyhláška ministrů vnitra a národní bezpečnosti z 23. května 1950 o vymezení působnosti obou rezortů. Ministerstvu národní bezpečnosti podle něj připadlo řízení SNB, Ministerstvu vnitra řízení národních výboru a výkon tzv. místní bezpečnosti, ale v podstatě tím byly likvidovány všechny pravomoci národních výborů vůči SNB. Výkonnými orgány Ministerstva národní bezpečnosti se staly Velitelství Státní bezpečnosti a Velitelství Veřejné bezpečnosti. Na základě této změny se u VB měnila struktura bezpečnostního systému v krajích, okresech i na místech. Druhým problémem byla teď už zjevná priorizace StB před VB.
Dne 1. března 1951 přešla VB jinou zásadnější změnou. Byla zřízená okrsková služba – další ze sovětských zkušeností. Území Stanic SNB bylo rozděleno do menších okrsků v čele s okrskovým zmocněncem – okrskářem, který odpovídal za klid a pořádek v rámci svého okrsku. Podle záměrů měl mít styk s místním obyvatelstvem, znát jeho problémy, stejně tak místní kriminální živly, pravidelně je kontrolovat, působit preventivně a výchovně. Tento systém by\l doplněný hlídkovou službou. Význam okrskové služby, názory na ni se lišily, mnozí ji dehonestovali, ale okrsková služba byla zrušená až v roce 1964 a podle řady dobových dokumentů se osvědčila.
Systém VB byl v roce 1952 doplněný o Pomocnou stráž VB, která začínala s několika sty členy, kteří se v roce 1962 rozrostli na instituci s přibližně 100 000 dobrovolníky.
V roce 1952 došlo k vytvoření další mimořádné ozbrojené bezpečnostní složky - Vnitřní stráže. Jednalo se o další aplikaci sovětských metod v činnosti MV a MNB. Vnitřní stráž přímo vznikla na základě usnesení Politického byra ÚV KSČ z 28. března 1952 a navazujícího usnesení vlády ČSR ze dne 10. června 1952. Zřízením Vnitřní stráže bylo 1. května 1952 pověřeno tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti č. 58 z roku 1952 velitelství Pohraniční stráže, které se stejným dnem rozšířilo na Hlavní správu Pohraniční a Vnitřní stráže. Celkem se mělo střežit 92 objektů, z toho 28 objektů ministerstva strojírenství, 25 objektů ministerstva spojů, 24 objektů ministerstva dopravy, 11 objektů ministerstva paliv a energetiky, 3 objekty ministerstva chemického průmyslu a sídlo prezidenta republiky.
V každém případě tak došlo k posílení StB, protože Vnitřní stráž se zabývala především jejími problematikami. Měla střežit a chránit závody a objekty zvláštní důležitosti (železniční objekty, mosty, vládní budovy, vysílače). Měla se podílet na vnějším střežení pracovišť odsouzených osob a spoluúčastnit se na stíhání uprchlých odsouzených; napomáhat při stíhání protistátních skupin a jednotlivců a nakonec se přímo podílet na likvidaci kontrarevolučních akcí.
Vnitřní stráž měla v čase svého největšího rozmachu 1430 důstojníků, 1060 poddůstojníků z povolání a 12 800 vojáků základní služby. Od 1. července 1954 byl sbor Vnitřní stráže podřízen samostatné Správě Vnitřní stráže, která podléhala přímo náměstkovi ministra vnitra. Tato samostatnost trvala až do konce roku 1963.
Zvláštní postavení měla do léta 1948 Hradní stráž, která však byla po smrti E. Beneše podřízená Sboru národní bezpečnosti. t.j. jejímu Zvláštnímu útvaru HRAD, který hlídal sídlo prezidenta zevnitř, zatím co Hradní stráž zvenčí. Dne 15. prosince 1954 byla Hradní stráž podřízena Vnitřní stráži MV jako její 14. Zvláštní prapor.
Vnitřní a Pohraniční stráž spolu s jednotkami Civilní obrany známe také pod pozdějším názvem Vojska ministerstva vnitra (VMV). Všechny tyto složky, spolu s jednotkami VB, se pak podílely na likvidaci nepokojů kolem měnové reformy 1. června 1953, kterých jádro proběhlo v Plzni.
V tom čase se ale situace uvnitř ČSR začala uklidňovat. Po smrti J.V. Stalina v březnu 1953, začaly být otupovány první hroty nezákonného a neadekvátního nátlaku na obyvatelstvo. Postupně došlo k dalším krokům v tomto směru, ale přesto mnohé zfabrikované politické procesy i nadále pokračovaly. U moci zůstávaly osoby, které za takovéto procesy nesly osobní odpovědnost a ty zájem na zásadních změnách neměly.
Jednou z reakcí na novou situaci bylo opětovní sjednocení Ministerstva vnitra a Ministerstva národní bezpečnosti. Stalo se tak tajným rozkazem ministra vnitra č. 143 z. 1. října 1953, který vyšel na základě vládního nařízení č. 77/1953 o nové organizaci ministerstev a ústředních orgánů státní správy. K zásadnímu obratu a ani přelomu, ale ještě stále nedošlo. V lednu 1954 vešla v platnost nová organizační struktura československé bezpečnosti. Řídícím orgánem Veřejné bezpečnosti se stala Hlavní správa Veřejné bezpečnosti. Té byly podřízeny Krajské správy a Okresní oddělení ministerstva vnitra. Krajské správy vznikly sloužením KS StB a KS VB k 1. lednu 1954. Pro boj proti trestné činnosti byly zřízeny nové odbory podléhající Hlavní správě VB. Znovu však docházelo na řadě problémů, nejasnostem a neuváženým rozhodnutím, daných rychlými a ne řádně propracovanými organizačními metodami, dogmatickým přebíráním sovětských zkušeností, podceňováním klasických forem kriminalistické práce apod.
Na druhé straně se reorganizaci nevyhnula ani Státní bezpečnost, která na základě tajného rozkazu ministra vnitra č. 144 z 1. října 1953 změnila svou strukturu. Poprvé v její dějinách byla likvidována Hlavní správa StB, která se pak rozdělila do několika samostatných správ StB, jak je známe z pozdějších dob. Toto datum můžeme považovat za den vzniku I. správy (rozvědka), II. správy (kontrarozvědka), III. správy (vnitřní zpravodajství), IV. správy (ekonomická kontrarozvědka), V. správy (železnice), VII. správy (sledování), VIII. správy (ochrana ústavních činitelů) a IX. správy (operativní technika). Všechny byly označeny jako správy Ministerstva vnitra.
Nové, často ale jen náznakové, impulzy přišly po konání XX. sjezdu KSSZ v roce 1956, na kterém N. S. Chruščov, poprvé otevřeně mluvil o Stalinově kultu osobnosti, rozsáhlém porušovaní zákonů a absolutní negaci lidských práv. Otevřenost jeho prohlášení ale byla zmenšována tím, že svůj referát přečetl na tajné a tudíž i neveřejné části sjezdu.
Odpůrci nových přístupů v rámci MV a SNB se nové přístupy snažili sabotovat a argumentovali zejména protikomunistickými vystoupením v Polsku a Maďarsku v roce 1956. Přesto pomalu začaly první váhavé rehabilitace. Uvnitř SNB došlo na základě rozkazu ministra vnitra již z 12. února 1955 k přehodnocování řady případů, docházelo k postupnému vyhodnocování činnosti prvních vyšetřovatelů StB. Kritický pohled začal zasahovat také činnost sovětských poradců na MV a v SNB. Ke konci desetiletí tato činnost ale začala oslabovat. Nový impulz přišel až po XII. sjezdu KSČ v roce 1962.