1944-1948
Spor kolem uspořádání a charakteru poválečných bezpečnostních orgánů mezi občanským a komunistickým odbojem, dostal pevnější rozměr v roce 1943. Obě tyto složky si vypracovaly vlastní koncepci, kterou se následně snažily prosadit.
Občanský odboj se orientoval na faktickou obnovu předválečného policejního a četnického aparátu, ve struktuře, formách a úkolech s nimi totožnou. Na jeho obsahu, organizační struktuře, personálním obsazení, uplatnění principu apolitičnosti atd. se fakticky nemělo nic měnit. Jedinou změnou měla být určitá očista od těch policistů a četníků, kteří otevřeně kolaborovali s nacistickými okupanty a prokazatelně se aktivně postavili proti odboji.
KSČ přišla s koncepcí zcela jinou. Především mělo dojít k likvidaci principu apolitičností tím, že do jádra nového policejního aparátu měl být postavený systém národních výborů a to od jeho základny až ke špičce. Jednotlivé stupně policejního aparátu se měly opírat o příslušné stupně struktury národních výborů, přijímat od nich instrukce a pokyny k nasazení. Později známe principy vedoucí úlohy KSČ a třídnosti, nebyly v této etapě prosazovány. Druhou zásadní změnou měla byt likvidace samostatných struktur policie, četnictva a obecné výkonné policie, které se měly soustředit do jednoho celku.
První část této koncepce se dostala do některých formulací jednání obou odbojových skupin v Moskvě v prosinci 1943. Československá vláda v Londýně ale akceptovala existencí národních výborů pouze v jejich prozatímní podobě, kdy měly působit v období krátce před a po osvobození jednotlivých částí území ČSR, zatímco KSČ prosazovala jejich existenci jako řádného a trvalého mocenského orgánu, který by v plném rozsahu nahradil předválečný systém státní správy. Vycházeje ze své koncepce proto československá vláda v Londýně vydala 16. dubna 1944 provolání ke tvorbě národních výborů, kterým bol kromě jiného přidělený úkol: zajistit pořádek a bezpečnost v rámci svých obvodů.
Materiál KSČ ze stejného období je mnohem konkrétnější. Předpokládalo se, že Národní výbory na osvobozeném území:
a) Vytvoří národní stráž bezpečnosti z národně a politicky spolehlivých a schopných lidí.
b) Pečují o bezpečnost osoby, majetku a veřejných zařízení…
c) Očistí veřejný aparát od národně a politicky nespolehlivých živlů, zejména těch, které vynikaly aktivní spolupráci s okupanty.
d) Povolají do veřejné služby staré, osvědčené národní úředníky a zřízence a doplní je podle potřeby z řad aktivních národních bojovníků.
O policii ani o četnictvu se zde již nemluví.
Jejich faktickou likvidaci na území Slovenska začala Slovenská národní rada, i když ne zcela oficiálně. V čase, kdy se na podzim roku 1944 území ovládané povstalci neustále zmenšovalo, nebyl ani čas, ani prostor, a podle všeho ani chuť, slovenskou policii a četnictvo (žandárstvo) okamžitě likvidovat, zvláště, když se mnozí policisté a četníci (žandári) do bojů velice aktivně zapojili. Přesto řada místních Národních výborů si vytvořila vlastní ozbrojené skupiny (Národní milice, Národní stráže, Občanské stráže, Revoluční gardy a pod.), které kromě jiného pečovaly o bezpečnost na jejich území.
Přímá likvidace předválečné policie a četnictva začala na Slovensku 23. února 1945. Předsednictvo Slovenské národní rady vydalo Nařízení o rozpuštění četnických a policejních organizací a formací a současně také Nařízení o organizaci bezpečnostní služby na Slovensku.
Podle prvního z nich byla policie a četnictvo, které vzniklo na území Slovenska po 6. říjnu 1938 (vyhlášení slovenské autonomie), zrušené a její formace byly prohlášené za rozpuštěné. Podle druhého byl v rámci Pověřenictva SNR pro věci vnitřní, zřízen sbor pod názvem Národní bezpečnost (NB), do kterého mohli vstoupit všichni nezkompromitování policisté a četníci.
Tento trend potvrdil také program první poválečné vlády, přijatý v Košicích 5. dubna 1945. Podle něho se základem moci měla stát struktura národních výborů, které budou v obvodu své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti a dbát vedle orgánů ústředních o veřejnou bezpečnost.
V návaznosti na to byly 17. dubna 1945 na 4. schůzi této vlády přijaty zásady výstavby nové Národní bezpečnostní služby. Materiál vládě ke schválení předložil nový ministr vnitra Václav Nosek. Uvádí se v něm:
Nová Národní bezpečnostní služba má sestávat ze tří složek:
a) ze sboru uniformovaného Národní bezpečnostní služby, to znamená, že místo dřívějších dvou institucí, četnictva a policie, má nyní být zřízen sbor jeden N.B.S. …
b) ze sboru pohotovostního … Jeho bezprostředním úkolem bude, aby vyčistil naše osvobozené území od živlů národu a státu škodlivých, zejména v oblastech obydlených Němci, v hornatém pohraničním terénu.
c) ze sboru neuniformované Národní bezpečnostní služby; včetně vnitřního a zahraničního politického zpravodajství.
Tato struktura měla být navíc doplněna o zvláštní útvary, zabývajících se ochranou prezidenta, členů vlády a ústředních orgánů.
Základními instrumenty vzniku nového bezpečnostního aparátu se mělo stát Ministerstvo vnitra a nejvyšší stupně národních výborů, zejména Zemské národní výbory. Mnohé pravomoci měly rovněž Okresní národní výbory.
Vznik nového aparátu ale neprobíhal bezproblémově. Na Slovensku, ale stejně tak v Čechách a na \Moravě, vznikaly v průběhu osvobozování místní ozbrojené složky, které ovládly situaci ve svém okolí, byly často nekontrolovatelné, nečitelné, nedisciplinované, odmítaly se podřídit vyššímu velení, takže ve své podstatě se stávaly hrozbou jak pro komunisty, tak pro demokratické politické strany. Všechny tyto organizace bylo nutné zrušit a odzbrojit, což nebyl vždy úkol lehký.
Druhým problémem bylo nedostatečné pochopení nové struktury vznikajícího bezpečnostního aparátu a to jak jeho podřízení příslušným stupňům národních výborů, tak také odborům Ministerstva vnitra. V důsledku toho vznikl stav, ve kterém vedly sebe – paralelně a někdy i protichůdně, existovaly vrcholové bezpečnostní složky, které se snažily stávající policii a četnictvo i nadále řídit. Vedle stále existujících řídících článků původního bezpečnostního aparátu – Generálního velitelství a inspektorátů uniformované policie a Zemských četnických velitelství, začaly práce na ustanovení Hlavního a Zemských velitelství SNB, která hodlala kompetence výše uvedených původních velitelství převzít. Současně na některých stupních řízení policie a četnictva vznikala představa, že SNB se stane jakousi střešní nebo vrcholovou organizaci, přičemž v nižších článcích se bude nadále existovat stávající struktura policie a četnictva, která bude nějakým způsobem podřízena také národním výborům.
V červnu 1945 proto došlo k závažným strukturálním změnám. Generální velitelství uniformované policie se změnilo v Hlavní velitelství SNB, Inspektorát uniformované policie v Praze byl sloučen se Zemským četnickým velitelstvím pro Čechy s názvem Zemské velitelství SNB v Praze a z Velitelství pražské uniformované policie se stalo Místní velitelství SNB v Praze. Na Moravě došlo k zásadním změnám již 30. května 1945, kdy po sloučení inspektorátů uniformované a neuniformované policie, vznikl jednotný sbor pod názvem Národní bezpečnostní stráž v Brně. V Slezsku vznikl nový sbor již 5. května a působil pod názvem Národní stráž, zanedlouho změněný na Národní bezpečnostní stráž.
Závěrečným aktem těchto změn se stala Směrnice Ministerstva vnitra o organizaci Sboru národní bezpečnosti č. 3700-26/6-45-V/4 z 30. června 1945. Tento dokument nejenže završil proces vzniku SNB, ale současně definitivně ukončil činnosti sboru četnictva, uniformované státní policie a obecní výkonné policie, ale především vyhlásil organizaci jednotného SNB, do kterého měli po prověrkách přejít bývalí příslušníci těchto sborů. Potvrdil dále zánik Generálního ředitelství uniformované policie, Inspektorátů uniformované policie, Zemských četnických velitelství a jejich proměnu na Hlavní velitelství SNB a Zemská velitelství SNB. Do nové bezpečnostní složky byla začleněná také obecní výkonná policie, která vznikla v roce 1942. V III. části tohoto dokumentu (body 1-5) byla ustanovena definitivní struktura SNB – Hlavní velitelství na špičce, podřízeném Ministerstvu vnitra, Zemská velitelství na úrovni ZNV, Okresní velitelství SNB na úrovni okresů, Místní velitelství, které mohly být podle potřeby členěné na nižší jednotky, velitelství Stanic SNB v obcích, které mohly být zřízené na úrovni obcí podle potřeby.
Je zjevné, že pro nový Sbor byla použita především organizační struktura předválečného četnictva a jeho příslušníci se měli řídit předpisy, které platily k 29. září 1938.
Z hlediska organizace SNB je zapotřebí uvést, že již 15. října 1945 byly v sídlech krajských soudů zřizovány Oblastní velitelství SNB, mající charakter krajských velitelství.
Směrnice Ministerstva vnitra jako svůj právní podklad uváděla vládní nařízení z 5. května 1945, č. 4. Sb. o volbě a pravomoci národních výborů, která zemským a okresním národním výborům svěřilo správu všech veřejných záležitostí a opírala se rovněž o dekret prezidenta republiky č. 18 ze dne 4. prosince 1944.
Tak k 30. červnu 1945, který pokládáme za skutečný den vzniku SNB, na územní ČSR existovaly vedle sebe dvě na sobě v podstatě nezávislé bezpečnostní složky – v Česku to byl Sbor národní bezpečnosti a na Slovensku Národní bezpečnost (Národná bezpečnost).
Z hlediska jejich kádrového nebo personálního zajištění, rovněž vzhledem ke koncepcím a plánům KSČ, rozhodně nevládla růžová situace. Podle všech odhadů v sestavě SNB převládali z 80 procenty bývalí příslušníci předválečné policie a četnictva. V podstatě do SNB skoro beze změny přešly státní policejní úřady, které se v nových poměrech konsolidovaly pod názvem Ředitelství národní bezpečnosti v Praze, úřady Národní bezpečnosti v Kladně, Plzni, Českých Budějovicích, Náchodě, Hradci Králové, Brně, Olomouci, Jihlavě a v Ostravě. Silné pozice měli bývalí četníci na Stanicích SNB, ve které se proměnily jejich četnické stanice, ale taky na Místních velitelstvích SNB a významné části Okresních velitelství SNB. Své zastoupení měli rovněž v nejvyšších orgánech, ale zde se situace někdy vyrovnávala. Přirozeně, že demokratické síly měly již tradičně silné pozice na samotném Ministerstvu vnitra, které drželi ve svých rukou od roku 1918 do roku 1939.
KSČ se v této situaci v rámci SNB orientovala na tři body: prosazení principu nadstranickosti v činnosti SNB, očistu SNB v duchu Košického vládního programu a doplnění SNB z řad odbojářů a přirozeně, že komunistů a jejich spojenců. To vše měl zastřešit zákon o SNB, který měl velení SNB centralizovat zvýšením úlohy Ministerstva vnitra.
Princip nadstranickosti, na rozdíl od principu apolitičnosti, prosazeném v předmnichovské policii a četnictvu, na jedné straně postoupil v zpolitizování SNB, ale na straně druhé vedl k okleštění možností vplyvu demokratických politických stran na SNB. Příslušníci SNB obdrželi plná občanská práva tím, že mohli volit nebo být voleni, což v době první republiky nebylo možné. Mohli být dále členy všech povolených politických stran, ale současně měli zakázáno vést stranickou práci uvnitř Sboru. Na schůzích své strany nesměli jako řečníci vystupovat v uniformě a současně nesměli plnit funkci předsedů. Na uniformách nesměli nosit odznaky svých politických stran a symbolů. Práce politických stran uvnitř SNB byla zakázaná a jedinou institucí, která v tomto směru měla výjimku, bylo samotné Ministerstvo vnitra. Zde působily základní organizace komunistů, národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců. Celá tato činnost se řídila směrnicí Ministerstva vnitra o politických právech příslušníků SNB z 8. prosince 1945.
Politickým účelům byla podřízená také osvětová služba, která se začala rozvíjet již v roce 1945 a svůj vrchol zažila v příštím roce. Zahájena byla k 1. září 1947 a v podstatě ji výrazně omezil zákon o SNB z roku 1947. Její počet nebyl nijak vysoký – v Praze působilo 21 osvětářů, v Brně 10. Organizovali různá politická školení, vydávali časopis Osvěta SNB a časopis Bezpečnost.
Stejnou úlohu mělo založení odborové organizace, ustanovené 8. června 1945 u pražské složky SNB, odkud se rozšířila do všech institucí nového bezpečnostního aparátu. Ve dnech 16. – 18. června 1947 se konala jejich I. celostátní konference.
Poněkud horší to bylo pro KSČ s plánovanou očistou SNB. Základním bodem bylo od začátků poněkud vágní ohraničení této očisty, která byla i v samotné KSČ pojímána různě. Objevily se názory do nového Sboru fakticky nikoho ze staré policie a četnictva nepřebírat, až po názory mnohem realističtější, které více odrážely skutečný stav věcí. Mnohým reálně uvažujícím komunistům bylo současně jasné, že takovýto postup by v podstatě zcela zlikvidoval schopnost vlády (ve které do voleb v roce 1946 komunisté zastávali významné posty a po volbách ji dokonce vedli), vést úspěšně boj s kriminalitou, pečovat o veřejný pořádek a usilovat o potrestání kolaborantů a zrádců, jak to ukládal Košický vládní program z dubna 1945. Tak např. nový ministr vnitra Václav Nosek v jeho vstupním projevu v rámci své inaugurace na Ministerstvu vnitra byl v tomto směru dost opatrný: „Nejde o to vyloučit ze služeb ve veřejné správě všechny, kteří byli za okupace v ní zaměstnáni…. Z veřejné služby budou propuštěni resp. jinak potrestáni pouze ti, kteří okupační a zrádcovský režim aktivně podporovali a stali se sami zrádci.“
Samotná očista začala výnosem Generálního velitelství uniformované policie již 19. května 1945. V rámci policie již tehdy vznikaly různé prověrkové komise, ve kterých, podle dalšího výnosu Generálního velitelství uniformované policie z 24. května 1945, mohly zasednout pouze osoby, za okupace pronásledované. Přesto mnohé z těchto komisí vedli bývalí policisté a četníci, kteří na vylučování svých kolegů z řad SNB zájem neměli. Prosazovali tezí, často podloženou i fakty, že četníci i policisté se v průběhu okupace chovali statečně. v souladu se svými předválečnými přísahami a není proto nutné je vůbec prověřovat. Oporu nacházeli u představitelů demokratických stran, kteří na půdě Parlamentu tlačili na ukončení všech prověrek.
Výsledkem byla situace, ve které řady SNB museli opustit jen ti policisté a četníci, kteří prokazatelně spolupracovali s okupanty a aktivně vystupovali proti odboji. V. Nosek ve svém expozé na půdě bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění 19. září 1946 uvedl, že trestní a kární opatření bylo podáno na 1438 příslušníků bývalé policie a četnictva, z toho na 162 důstojníků. Z toho k danému dni bylo právoplatně odsouzeno 56 příslušníků SNB, z toho 5 důstojníků a 51 gážistů. Právoplatně bylo osvobozeno 253 příslušníků SNB, z toho 25 důstojníků. Všechny ostatní případy byly ještě v řešení.
Zvláštním případem se stalo uznání nebo neuznání povýšení z dob okupace, stejně tak jmenování do různých funkcí, protože podle dekretu prezidenta ČSR dr. E. Beneše č. 59 Sb. z 30. srpna 1945 nebyla tato povýšení a jmenování od 29. září 1939 uznána. Část takto postižených na nový stav reagovala tím, že si strhla všechny své distinkce.
Stejným problémem byly pokusy o snížení počtu bývalých policistů a četníků v řídících složkách SNB, zejména na některých velitelstvích SNB. Podle KSČ zde neměl působit žádný příslušník bývalé policie a četnictva, na kterém lpělo i to nejmenší podezření ze spolupráce s okupanty z dob nesvobody, a proto požadovala jejich odvolání. Demokratické strany se jich naopak zastávaly s tím, že jde o odborníky, bez účasti kterých by došlo v práci SNB k vážným poruchám. Boj o ně probíhal až do února 1948 a ve svém závěru vedl k vypuknutí samotné únorové politické krize.
Jednoznačný výsledek nepřinesl ani nábor do SNB, který v podstatě začal již v době jeho vzniku. Jeho hlavním organizátorem se stala KVNB, o které se ještě zmíníme. Byly vydány přihlášky a současně byly zřízené odvodní komise v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Táboře, Plzni, Strakonicích, Klatovech, Domažlicích, v Sušici, na Kladně… Je zřejmé, že řada z nich vznikla a působila poblíž pohraničí, kde ve stejné době postupně začínal odsun Němců. Hlavní nábor do SNB probíhal ve dnech 6. – 10. června 1945. Současně se řada mladých lidí v českém a moravském vnitrozemí zapojovala do práce pro SNB přes místní národní výbory.
Významný pokrok zaznamenal nábor do Pohotovostního pluku 1. NB, který probíhal v Praze na Perštýně v budově Ústřední rady odborů v dnech 28. května až 2. června 1945. Zde se hlásili bývalí partyzáni, odbojáři a členové nedávno zrušených Rudých gard, místních Milicí, Stráží atd. Ve své většině šlo o mladé lidi, z kterých mnozí měli i přímé bojové zkušenosti, což se nesmírně hodilo. Svůj význam měla i ta skutečnost, že to byli dobrovolníci.
Výsledkem byl poměrně vysoký počet přihlášených, kteří se stali příslušníky SNB. Přijato bylo 12.000 nových příslušníků, z toho na Čechy připadlo 7683, na Moravu 2970 a na Slovensko 1185 příslušníků. To byl stav k 1. lednu 1946. Do Pohotovostního pluku 1. NB ke stejnému dni nastoupilo 1483 příslušníků, přičemž 60 důstojníků sem přešlo z armády a tudíž také mělo bojové zkušenosti.
Největším problémem byla jejich nedostatečná odborná příprava. Sice začalo vznikat jisté rezortní školství, ale škola samotná z civilistů policisty neudělá, pouze ho vybaví určitým stupněm vědění. Proto bylo rozhodnuté o povinném absolvování bezpečnostní praxe, kterou tito adepti museli projít. Jedním z výsledků této praxe byl stav, ve kterém noví adepti ze služby odcházeli resp. podávali žádosti o uvolnění ze služby. Poté co 24. října 1945 Zemské velitelství SNB v Praze ze služby propustilo najednou 189 adeptů, Zemský odbor bezpečnosti udělal v tomto směru výzkum, který ukázal základní příčiny odchodu nováčků. Na prvním místě stála služební nejistota, vyplývající ze skutečnosti, že ještě stále nebyl přijatý zákon o SNB. Na druhém místě vyšší plat v civilním zaměstnání, který nebyl svázán s tak vysokým stupněm povinnosti, jaké měli v SNB. Na třetím místě se umístila skreslená představa o službě, spojená s nechutí podřizovat se kázni a rozkazům. Na místě čtvrtém přesvědčení nováčků, že jsou ze strany starších kolegů – bývalých policistů a četníků, šikanováni a na posledním zklamání z toho, že výsledky jejich policejní práce nevedou vždy k odsouzení zadrženého a že zejména prošetření různých udání ze spolupráce s Němci z doby okupace jsou staršími kolegy bojkotovány.
Školení nových adeptů tím dostávalo jiný rozměr. Po čase se týkalo také starších příslušníky a neobešlo ani důstojníky a řídící složky.
Je zřejmé, že mezi těmito novými příslušníky měla KSČ největší vplyv. Silné postavení měla také v Pohotovostním pluku 1. NB, pohraničních stanicích SNB, složených často z nových příslušníků, ale celkově v rámci celého SNB si převahu uchovávaly staré složky. K říjnu 1945 měl SNB 34 396 příslušníků, ke konci roku 32 027 příslušníků, z nichž bylo 19 027 z řad bývalých policistů a četníků. Pravdou ale je, že řada z nich po válce z různých důvodů (od ideových po čistě kariérní nebo existenční) požádala o vstup do KSČ a byla přijata.
V této situaci se KSČ snažila upevnit své pozice uvnitř Ministerstva vnitra, kde důležité pozice získala na sekretariátu ministra, který se proměnil v jasnou expoziturou KSČ na ministerstvě, ale rovněž na úseku bezpečnostním a úseku řízení národních výborů. V roce 1947 ale z 53 vedoucích funkcí na ministerstvu měli komunisté v rukou jen 23.
Jiné to však bylo na vznikajících národních výborech, zejména v složkách, které je řídily. Jak již bylo uvedeno výše, významné místo při zajišťování vnitřní bezpečnosti získaly Zemské a Okresní národní výbory, kterým byl SNB ve věci výkonu služby a služebního použití podřízený. Některé ONV nebo Okresní správní komise si ale věc vykládaly tak, že se pokoušely místní orgány SNB přímo řídit ve všech záležitostech, což bylo nepřípustné. Národní výbory pečovaly pouze o veřejný pořádek, klid a bezpečnost, vedly evidenci obyvatelstva a cizinců, řešily věci spolkové, shromažďovací, tiskové, zabývaly se vydáváním pasů, zbrojných a honebních lístků, vykonávaly mravnostní policii, dbaly o dopravní a požární bezpečnost, řešily otázky státního občanství a měly na starosti celou agendu místní policie.
Důležitou úlohu v tomto systému měl tzv. bezpečnostní referent, který byl do své funkce volen- V mnoha případech tuto funkci získali místní komunisté. Právě díky nim KSČ organizovala přímý výkon služby tam, kde vlastní kádry uvnitř SNB neměla. Přirozeně, že tento stav se nelíbil představitelům demokratických stran a až do února 1948 se množily konflikty mezi nimi a komunisty.
Na nejvyšší úrovni to byly Komise pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB), které se později změnily v Zemské odbory bezpečnosti (ZOB). KVNP v Praze vznikla již době květnového povstání při Zemském národním výboru a změnila se v něj vojenskopolitická komise České národní rady. Dne 22. května 1945 byla její existence potvrzena s tím, že do ní budou kooptování představitelé SNB, Ústřední rady odborů, Revolučních gard, partyzáni, bojovníci za svobodu a zástupci Ministerstva vnitra. KVNB se pak podílela na vzniku SNB. Směrnice pro její činnost kromě jiného uváděla: „Řeší všechny otázky, související s vytvořením a budováním vnitřní národní bezpečnosti v Čechách. Všechny ostatní komise související s vytvořením a budováním vnitřní národní bezpečnosti nebo jiné pracovní útvary, budované z jakéhokoli pověření, se okamžitě ruší.“
Sice také na její půdě probíhaly vnitřní politické boje, které však otázky zajištění vnitřní bezpečnosti státu neodsouvaly na druhou kolej. KVNB se kromě přímého organizování SNB, náboru nových příslušníků podílela na vypracování řady závazných směrnic, zabývala se také vysíláním ozbrojených skupin do pohraničí, zajišťováním klidu a bezpečnosti v těchto oblastech, prověřováním spolehlivosti tamních Němců, vydáváním příslušných povolení pro ně., nebo se přímo podílela na jejich odsunu.
Svou činnost skončila 21. srpna 1945, kdy byla nahrazena Zemským odborem bezpečnosti, který se tím stal rozhodujícím a řídícím orgánem vnitřní bezpečnosti v Čechách, podřízeným pouze Ministerstvu vnitra. ZOB se vnitřně dělil do čtyř oddělení: ZOB I. – vnitro, ZOB II. – zpravodajství, ZOB III. - právní a správní úsek, ZOB IV. - dopravní úsek
Stal se také řídícím orgánem všech složek Národní bezpečnosti. Jeho složkami se stalo Zemské velitelství SNB, Zemská úřadovna státní bezpečnosti, Zemská kriminální ústředna, II. oddělení Zemského odboru bezpečnosti (ZOB II.), správní a právní oddělení vnitřní Národní bezpečnosti, bezpečností sekce dopravní, Ředitelství národní bezpečnosti v Praze a úřady NB v Plzni, Českých Budějovicích, Kladně, Náchodě a Hradci Králové. Podléhali mu všichni bezpečnostní referenti Okresních národních výborů a příslušných komisí národních výborů.
Z celé této struktury se vymykalo zvláště II. oddělení ZOB, ve zkratce známé jako ZOB II. Věnovalo se otázkami vnitřní a vnitřní bezpečnosti a v podstatě se stávalo předchůdcem později známé Státní bezpečnosti. Samotný policejní útvar pod tímto názvem vznikl již v létě 1945, ale jeho úkolem bylo pouze naplňování úkolů z Košického vládního programu – boj a odhalování zrádců, kolaborantů a Němců.
Všechny tyto změny zakotvil zákon č. 149/1947 Sb. o Národní bezpečnosti, ze dne 11. července 1947. Na zákoně se pracovalo skoro dva roky a jeho brzké schválení sliboval V. Nosek ve mnoha svých projevech z té doby. Návrh zákona, podobně jako SNB, se ale stal předmětem prohlubujících se rozporů mezi bývalými protifašistickými partnery – komunisty a sociálními demokraty na jedné straně a národními socialisty, lidovci a slovenskými demokraty, kteří v roce 1946 vyhráli volby na Slovensku, na straně druhé. Prošel devíti redakcemi, dvakrát se jim zabývala vláda, pokud ho v únoru 1947 nepředložila Ústavodárnému národnímu shromáždění ke schválení. Také tam se stal předmětem již menších sporů, ale přesto byl 11. července 1947 schválený.
Svým způsobem je ho možné přímo nazvat zákonem o SNB, protože se věnuje výlučně jemu. Tak především legislativně zakotvil postavení SNB ve společnosti a systému státních orgánů, včetně zakotvení národních výborů jako orgánu správy národní bezpečnosti. Současně ukončil stav, kdy ve státě existovaly dva bezpečnostní sbory – jeden v Česku a druhý na Slovensku, protože jeho Národná bezpečnosť se stala jasnou součástí SNB.
Mezi správní úřady národní bezpečnosti zákon zařadil Okresní národní výbory a Okresní správní komise, Místní národní výbor, vykonávající pravomoc okresních národních výborů, Zemské národní výbory, Pověřenictvo vnitra a Ministerstvo vnitra.
K úkolům SNB zařadil zejména: službu bezpečnostní a pořádkovou; střežení státních hranic; boj proti zločinnosti; výkonnou službu k zajištění Československé republiky před útoky na její svrchovanost, samostatnost, celistvost a demokraticko-republikánskou státní formu, bezpečnost a ochranu; zajištění osobní bezpečnosti ústavních činitelů; šetření o trestních činech soudních. Následně stanovil z jakých osob a institucí pozůstává, následně rovněž jeho vnitřní jednotnost a vojenskou organizaci.
Co se týče jeho základních složek v paragrafu 8., určil, že Sbor se skládá z:
a) pořádkové složky;
b) kriminální složky a
c) státněbezpečnostní složky.
Speciální složkou se stala zpravodajská služba, kterou zajišťoval odbor pro politické zpravodajství Ministerstva vnitra, spolu s příslušným odborem Pověřenictva vnitra na Slovensku. Výkonným orgánem politického zpravodajství se staly Zemské odbory bezpečnosti II, v kterých měli silné zastoupení komunisté. Staly se významnými nástroji komunistů v čase prohlubující se vnitřní krize v naší vlasti. Na Slovensku tyto úkoly plnily pobočky Státní bezpečnosti, které řídili Pověřenictvo vnitra. Součástí SNB se rovněž stalo bezpečnostní letectvo.
Z hlediska vnitřní struktury SNB k žádným podstatnějším změnám nedošlo, protože zákonem byla v podstatě schválena jeho dosavadní struktura. Nejvyšším článkem uniformované pořádkové složky se stalo Hlavní velitelství SNB v Praze, v Brně s expoziturou v Ostravě. V Bratislavě existovalo Hlavní velitelství (Hlavné veliteľstvo) NB, které se pak změnilo v Zemské velitelství SNB (Zemské veliteľstvo ZNB) Bratislava. V jeho čele stál hlavní velitel SNB. V případě, že byl do této funkce ustanovený Čech, jeho zástupcem musel být Slovák. Nižšími stupni se stala Oblastní, Okresní a Místní velitelství SNB a Stanice SNB. K této složce byl přiřazený Pohotovostní pluk 1. NB a po jeho zrušení v polovině roku 1946 pohraniční útvary SNB 9600. Pluk po svém zřízení obsadil státní hranici a území kolem ní, přičemž bojoval proti německým záškodníkům – wehrwolfům, ale také různým zlatokopům, kteří po odsunu Němců doslova plundrovali opuštěné domy a statky. Nasazení pluku na hranice proběhlo v červenci 1945 a jeho 12 rot pokrývalo severní a severozápadní hranici. Na začátku roku 1946 byl pluk reorganizovaný, přibyly k němu ještě dva pluky a všechny dostaly kódové označení 9600. Nová sestava byla zaujata k 1. červnu 1946.
Již před nimi – v květnu 1945, hraniční čáru obsadila Finanční stráž, která byla v době okupace zrušená. Dělila se na 522 oddělní, kterým bylo podřízeno 142 inspektorátů. Jednalo se o poměrně početnou složku s 5500 příslušníky, kteří byli z 95 procenty příslušníci národně socialistické strany. K nim se na podzim roku 1945 přidaly vyčleněné jednotky armády, které rovněž zajišťovaly klid a pořádek v pohraničí.
Stranou zatím stála Hradní stráž, která byla po příjezdu prezidenta ČSR E. Beneše do Prahy obnovena v předmnichovské podobě. Tvořila ji část bývalého Vládního vojska, příslušníci Benešovy ochranky z Velké Británie a zkušeni vojáci z východní fronty.
Státně bezpečnostní složka, s výjimkou Slovenska, měla rovněž zemské, oblastní a ve vybraných okresech okresní úřadovny. Podobnou strukturu měla i zpravodajská služba.
Kriminální služba byla řízena dvěma ústřednami v Praze a Bratislavě, zemskými úřadovnami v Praze, Brně s expoziturou v Ostravě, pod nimi byly oblastní a okresní úřadovny.
V dalších paragrafech se projednávaly otázky zabezpečení účasti Sboru na obraně státu; podřízenost Sboru; právního postavení členů Sboru při vykonávání služby; doplňováni Sboru a propouštění členů; služebního postavení členů Sboru atd.
V daném období k řádným činnostem Sboru přibyl boj proti černému obchodu a ochrana znárodněných podniků. Největší akcí roku 1947 se ale stal boj proti banderovcům, kteří útočili především na území severního a východního Slovenska, kde došlo nejenom k loupežím, ale také vraždám tamního obyvatelstva, zejména Židů a komunistů. Do boje proti nim byl postavený zvláštní pluk SNB Slovensko, sestavený z pohraničních útvarů SNB. V důsledku jeho činnosti, spojené s akcemi zpravodajských složek, byla rozbita civilní síť, která banderovce zásobovala potravinami a informacemi, řada menších jednotek byla zajata nebo rozprášena, přičemž do zajetí padl jejich místní velitel Burlak. Akce pokračovala ještě v roce 1948 a v jejím průběhu padlo 39 příslušníků SNB a armády.
V tom čase již probíhal stále otevřenější boj o příští charakter republiky a tím také SNB. Objevilo se několik afér, které zpochybňovaly činnost SNB. Na Slovensku to byl podíl orgánů StB na vyvolání tzv. podzimní krizi, v Česku vyšetřování kolem tzv. krabičkového atentátu, jeho krčmaňské stopy, mostecké špionážní aféry atd. V této situaci se aktivovaly zpravodajské složky uvnitř obou dvou nejsilnějších politických stran a to komunistické, tak také národněsocialistické, přičemž komunisté na ZOB II. aktivně vystupovali ve prospěch své vlastní strany. Obě se vzájemně obviňovaly ze zrady protifašistických ideálů a snahy zvrátit vývoj ve svůj prospěch a z nedovoleného ozbrojování.
Jak uvádí ve své práci Organizační nástin státobezpečnostních složek SNB v letech 1945 – 1989 Jan Frolík, „30. října 1947 zřídil Nosek Skupinu bezpečnostní, která řídila uniformované i neuniformované policejní sbory, kriminální i zpravodajské. V jejím čele stanul další komunista plk. František Janda. Na jaře roku 1948 měla tato Skupina Bezpečnost podobu prezídia, Hlavního velitelství SNB a Ústředny Státní bezpečnosti, v jejímž čele stál JUDr. Jan Hora. Po nástupu druhé garnitury poradců NKVD v létě 1948 mizí ze scény i část vysokých důstojníků StB (Hora, Janda, Plaček, Pech, Staněk, Weis a Wöhl) a do čela StB se staví muži února – Jindřich Veselý a Josef Pavel.“
Protože sílil tlak také na ZOB II., počátkem roku 1948 došlo k jeho spojení se Státní bezpečnosti, která se ale v nové podobě důrazněji začala prosazovat až po únoru 1948.
Nakonec se kamenem sváru stala reorganizace pražské policie, kde byl na začátku roku 1948 počet velitelství SNB snížen ze 46 na 15, v důsledku čehož řada velitelů musela být přemístěna na jiné útvary. Personální důsledky této reorganizace, ale postihly zejména nekomunistické velitele, především přívržence národních socialistů. Demokratické strany protestovaly, ale KSČ jejich námitky navenek chápala jako snahu diktovat resortu, který tyto strany neměly ve své kompetenci, odmítala je vyplnit a hrála o čas. V této situaci podali 20. února 1948 představitelé demokratického bloku ve vládě demisi a začala vládní krize, ukončená 25. února jejich porážkou a definitivním uchopením moci komunistickou stranou.
Často se traduje, že SNB jako celek stál pevně na straně KSČ, ale toto tvrzení nemá reálné zázemí. Pravdou je, že komunistická strana dokázala optimálně využít všechny páky, které na Ministerstvu vnitra a přímo v SNB měla.
Především se ji povedlo mocensky zajistit Prahu již na začátku celé krize. Dne 19. února 1948 byla vyhlašována pohotovost pluku SNB Slovensko poplachovými plány ALFA, BETA a GAMA. Jeho příslušníci se 22. února stáhli do Prahy a Bratislavy, kde začali hlídat všechny důležité objekty a komunikace. Byly zmařené pokusy demokratických stran o organizování případných demonstrací a manifestací, např. 23. února. Největší z nich – demonstrace studentská, byla 25. února zastavena na Nerudově ulici a přístup demonstrantů k prezidentovi ČSR byl zamezený. V průběhu tohoto zákroku byl na levém kotníku zraněný student Josef Řehounek. Na druhé straně se vytvářel prostor pro demonstranty, podporující KSČ a to jak na Staroměstském náměstí 20. Února, tak 25. února na Václavském náměstí.
Příslušníci SNB dále zajistili převoz zbraní pro vznikající Lidové milice, které pak s nimi několik dnů demonstrativně procházely Prahou. Podobně postupovaly oddíly pohraničních útvarů SNB, které od 23. února rovněž procházely Prahou. Téhož dne vyčleněné oddíly SNB provedly prohlídky na ústředním sekretariátě národních socialistů a na okresním sekretariátu této strany na Praze XII. Následujícího dne proběhly prohlídky na všech 34 pražských sekretariátech Svazu brannosti a byly zabaveny jejich zbraně. Veřejné projevy představitelů stran, které podaly demisi, byly 23. února zakázány. Od téhož dne byla pozastavena platnost cestovních pasů, což ztěžovalo odchod prvních emigrantů za hranice.
K této činnosti je nutno připočíst činnost oddělení ZOB II., které již od jeseně 1947 začalo budovat informační síť uvnitř demokratických stran, takže o řadě připravovaných kroků vedení KSČ předem vědělo, nebo se o nich rychle dovídalo. Stejným způsobem byla monitorována činnost vyslanectví USA, Francie, Anglie, ale také dalších západních států. Jejich místy až laxní přístup k utajovaným skutečnostem umožnil tomuto oddělení přístup k mimořádně závažným informacím.
Poslední akcií bylo udržování přímého radiového spojení s Moskvou, o čemž demokratické strany neměly ani ponětí. V tomto směru se angažoval Karel Smíšek, oficiálně člen sekretariátu ministra Noska.
Je otázkou, co bylo příčinou toho, že ač demokratické strany měly uvnitř SNB v podstatě převahu (v případě pražské policie to bylo skoro až jednoznačné), ji nedovedly ve svůj prospěch využít. Jedinou výjimkou byla událost ještě z 13. února, kdy se příslušníci SNB z řad národních socialistů, otevřeně postavili proti vedení svého rezortu, zač byli později obviněni ze vzpoury a velezrady.