Policie v tzv. Protektorátu Čechy a Morava
Dne 15. března 1939, půl roku po odtržení Sudet, německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy, Slovensko bylo přinuceno vyhlásit 14. března 1939 svou okleštěnou svrchovanost a od ČSR se oddělilo. V této situaci Podkarpatská Rus připadla Maďarsku, které si již předtím přičlenilo významné části jižního Slovenska. Zatím so Slovenská republika měla alespoň kosmeticky poněkud vyšší stupeň samostatnosti, o protektorátě se to vůbec nedalo říct. Stanovil to již Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava, který byl uveřejněný v Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 75. Jeho článek 3. sice na úvod optimisticky uvádí: „(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám“, ale hned další text vše uvádí na pravou míru: „(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. (3) Tato výsostní práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.“
Na povrchu tedy nadále existovaly některé instituce z dob I. a zejména II. republiky, ale fakticky se jednalo o přímou okupaci Čech a Moravy se všemi důsledky. Národní shromáždění neexistovalo, faktická práva prezidenta, vlády, ministrů a všech ostatních institucí byla minimalizována a všechny tyto instituce se octly pod stálou kontrolou německých úřadů a jejich představitelů. Protože protektorát neměl parlament a neměl kdo vydávat zákony, v tradiční Sbírce zákonů a nařízení, nacházíme pouze vládní nařízení a vyhlášky, pomocí kterých se vládlo.
To samé se týkalo bezpečnostních orgánů. Článek 7. uvedeného Výnosu (č. 75/1939 Sb.) stanovuje: „(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu. (2). Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení. (3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organizaci, početné sílu a výzbroj určí říšská vláda“. Ještě jasnější je článek č. 11.: „(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud to vyžaduje společný zájem. (2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady. (3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.“
Na základě toho na území tzv. Protektorátu vznikla síť bezpečnostních institucí, jak je známe z hitlerovského Německa.
Jako první se již po Mnichovské dohodě na naše odtržené území dostaly oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS (Sicherheitsdienst - SD), které se podílely na obsazení Sudet. Následovala je samotná tajná státní policie (Geheime Staatspoluzei – Gestapo), která si za své sídlo 16. října 1938 vybrala Liberec (Geheime Staatspolizeistelle). Po svém ustanovení ji podléhaly dvě úřadovny - v Karlových Varech a v Opavě. Celé odtržené území bylo následně pokryto sítí třinácti služeben (Dienststellen). Na obsazeném území pak vznikaly pobočky ostatních německých bezpečnostních složek - Pořádková policie (Ordnungspolizei, Orpo) se všemi svými složkami - říšskou ochrannou policii (Schutspolizei des Reiches, Schupo), která působila ve městech, říšským četnictvem (Gendarmerie des Reiches), působící na venkově, obecní ochrannou policií (Schutzpolizei der Gemeinden), do které ale nebyla zařazena kriminální policie, technickou pomocnou policii (Technische Hilfspolizei), které součástí byla jak technická nouzová pomoc (Technische Nothilfe – TeNo) a hasičstvo (Feuerwehren nebo také Feuerlöscher).
Za nimi následovala Bezpečnostní policie (Sucherheitspolizei – Sipo), se dvěma součástmi - již zmíněnou Tajnou státní policii (Gestapo), do které byla zařazena také hraniční policie (Grenzpolizei), pak státní i obecní Kriminální policie (Kriminalpolizei – Kripo). Objevily se zde i další bezpečnostní orgány a instituce hitlerovského Německa, kterých rozbor, stejně jako podrobný popis organizace a činnosti (obdobně jako výše uvedených policejních orgánů), není předmětem tohoto materiálu.
Jak po Mnichovské dohodě, také 15. března 1939 se na zbylém území Čech a Moravy nejdříve objevily oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS (Sicherheitsdienst), následované některými oddíly Sipo – Gestapo a Kripo. Přirozeně, že spolu s německou armádou na naše území dorazily jednotlivé složky vojenské policie, zejména vojenská zpravodajská služba (Abwehr).
Po skončení vojenských operací se ustanovila německá okupační moc, včetně moci policejní. Do jejího čela, stejně jako do čela protektorátní SS, byl 28. března 1939 vrchním šéfem celé německé policie a SS H. Himmlerem postavený Karl Hermann Frank, který zastával funkci vyššího vůdce SS a policie (Höferer SS- und Polizeiführer). Dne 15. května 1939 Reinhard Heydrich položil základy organizace Gestapa na území tzv. Protektorátu. Vznikly dvě úřadovny Gestapa (Geheime Staatspolizeileitstelle) – první pro Čechy se sídlem v Praze, druhá pro Moravu se sídlem v Brně. Obě působily samostatně a řídily se pokyny přímo z Berlína. Jim podléhaly venkovní úřadovny (Aussendienststellen) Gestapa. Na území Čech jich bylo třináct a nacházely se v Benešově (v červnu 1939 přesunuté do Kladna), Českých Budějovicích, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, Jičíně, Klatovech, Kolíně, Mladé Boleslavě, Hradci Králové, Pardubicích, Plzni a Táboře. Na Moravě jich bylo šest – v Jihlavě, Kroměříži, Olomouci, Hranicích, Prostějově a v Zlíně. Kromě nich zde ještě působily komisariáty pohraniční policie v Moravské Ostravě, Vsetíně a Uherském Hradišti. Stanice pohraniční policie se nacházela v Hodoníně, kde existovala až do ledna 1940, kdy byla spolu s komisariátem v Moravské Ostravě zrušena a její kompetence převzal neustále sílící komisariát ve Zlíně. Kromě sledování situace na Moravě, se brněnská úřadovna Gestapa a její pobočky zabývaly rovněž sledováním situace na Slovensku. Gestapo průběžně zaměstnávalo kolem 1000 lidí. V oficiálním Seznamu příslušníků gestapa v Čechách a na Moravě, vydaného poválečnými ministerstvem vnitra v roce 1946 nacházíme 5861 jmen jeho příslušníků a příslušnic z území celých Čech a Moravy, tedy i včetně Sudet, kteří zde působili v letech 1939-1945.
Poté se v protektorátě usídlily ostatní německé policejní složky, které se již předtím instituovaly v Sudetech - Kripo, Orpo, členící se na ochrannou policii (Schutzpolizei), četnictvo (Gendarmerie), obecní výkonnou policii (Gemeindevollzugspolizei) a požární ochrannou policii (Feuerschutzpolizei).
V Praze se nacházela vedoucí úřadovna Kripa, která působila na poli boji proti kriminalitě, hospodářské trestné činnosti a černému obchodu. Podřízené ji byly venkovní úřadovny a kriminální stanice na nejnižším stupni řízení.
Významné místo měla také Orpo, která se dělila na policejní sbory (kasernované jednotky – (Polizeitruppen) a samostatnou uniformovanou službu (uniformierter Einzeldienst). Policejními sbory byly, nejenom na území protektorátu, policejní pluky (Polizeiregimenter). V Čechách byl umístěný první z nich a dělil se na 4 prapory. Pluk sídlil v Praze, Klatovech, Kolíně a Táboře. Druhý pluk byl určen pro Moravu, měl rovněž 4 prapory a rozmístěný byl v Brně, Holešově, Jihlavě a Moravské Ostravě. Samostatné uniformované služby zastupovaly četnické oddíly v sídle vrchních zemských radů, strážní oddíly na cvičištích a další jednotky, včetně popravčích čet. Orpo, kromě jiného, dohlížela také na českou policii a kontrolovala její činnost. Její síla byla značná, protože ve všech jejích součástech sloužilo 16 500 mužů, zatím co např. SD měla jen 2000 mužů.
SD měla na území Protektorátu pět venkovních služeben (Dienststelle, nebo Aussendienststelle) – v Brně, Českých Budějovicích, Ostravě, Plzni a Hradci Králové, přičemž vedoucí místo v této struktuře měla úseková služebna SD v Praze (Leitabschnitt Prag). Další, poměrně menší, se nějakou dobu nacházely v Jičíně, Jihlavě, Kladně, Klatovech, Kolíně, Mělníku, Olomouci, Pardubicích, Táboře a v Zlíně. V Sudetech byla hlavní úřadovna v Liberci a další se nacházely v Opavě, Ústí nad Labem a Karlových Varech, s pobočkami v Litoměřicích a v Mostě. SD, působící v Sudetech, byla od roku 1944 podřízena úsekové služebně v Praze. SD a Gestapo si na území tzv. Protektorátu vytvořily širokou síť donášečů, přičemž některé prameny uvádějí neuvěřitelný počet 100 000 konfidentů.
Abwehr měl rovněž svou nejdůležitější služebnu v Praze (Abwehrstelle Prag), pobočku v Brně (Abhwehrnebenstelle Brünn) a jí podřízenou skupinu v Moravské Ostravě.
Tato sktruktura německých bezpečnostních orgánů na území protektorátu se udržela poměrně dlouho, ale situace se měnila koncem války. Kromě boje proti domácímu odboji, sabotážím a parašutistickým výsadkům, Gestapu přibily úkoly v oblasti dohledu nad zahraničními dělníky, zajatci a zejména boj proti gradujícímu partyzánskému hnutí. V roce 1944 došlo k sjednocení jednotek Gestapa a Kripa a vzniklo jednotné Velitelství Sipa (Kommandeur der Sipo). Ve stejném roce se pod policejní velení v Praze dostaly rovněž služebny v Sudetech.
Současně přišla další opatření, namířena zejména proti rostoucí aktivitě partyzánských paradesantních skupin. V květnu a srpnu 1944 vznikly na severní Moravě zvláštní protipartyzánské policejní operační jednotky (Einsatzkommando) Orpo - Miethe a Rusam, se sídlem ve Frýdku a v Rožnově pod Radhoštěm. K nim záhy přibyly protipartyzánské jednotky SS Schill a Ohlen. Po vypuknutí SNP byly na území východní Moravy přijatá rázná opatření, zejména bylo zakázáno českým četníkům vstup do lesa v uniformě, protože jejich uniformy častou používali partyzáni, a byl důsledně kontrolovaný jejich pohyb. Do všech větších četnických stanic byli dosazování Němci. V září Gestapo zřídilo Zvláštní oddíl F (Sonderkommando F), který byl záhy doplněn třemi oddíly z území Říše. Z řad pořádkové policie vznikl pak Operační oddíl II. Burger (Einsatzkommando II. Burger). Gestapo pro boj s partyzány zřídilo svou další pobočku a umístilo ji do Chrudimi. Na severní a východní Moravu byly dále přesouvané značné vojenské a policejní síly, zejména jednotlivé prapory obou zmíněných policejních pluků, ale pronikání partyzánských skupin ze Slovenska zastavit nedokázaly.
O mimořádné složité situaci svědčí také vznik zvláštních stíhacích svazu SS (SS Jagdverbände). Jejich organizace byla 13. září 1944 svěřena O. Skorzenymu. Vzniklo 5 stíhacích svazů, které byly podřízené velitelům jednotlivých armád. Na Slovensku se smutně „proslavily“ jednotky Edelweiss, Josef a Schneewittchen. Podobně jako Sonderkomandá byly složené jednak z říšských, ale velice často sudetských Němců, ovládajících češtinu, stejně tak domácích kolaborantů a ruských zajatců, kteří se dali do služeb Němců. Vystupovali v potrhaných uniformách Rudé armády, byli vyzbrojeni její zbraněmi, mluvili rusky, vydávali se za uprchlé zajatce nebo za partyzány, získávali důležité informace, odhalovali pomocníky partyzánů z místního obyvatelstva a vše završoval závěrečný úder a popravy bez soudů. Na území Moravy se o tom přesvědčili obyvatelé severomoravských obcí Ploština a Prlov.
Bezpečnostní orgány hitlerovského Německa byly na našem území v podstatě nesourodým prvkem, který s tradicí naší policie neměl nic společného. Přesto to byly ze všech těchto orgánů instituce rozhodující.
Zcela zvláštní a výjimeční kapitolou v dějinách policie na našem území byla existence neobvyklého policejního útvaru v terezínském ghettu, nazvaného Stráž ghetta (Ghettowache), složeného z Židů, kteří sem byli deportováni ze všech koutů protektorátu a později i ciziny. Ghetto mělo navenek vlastní samosprávu, ale celé řízení bylo plně v rukou SS a velitele tábora. Za pořádek a bezpečnost uvnitř ghetta obecně odpovídala Rada starších (Ältestenrat) a její bezpečnostní oddělení (Abteilung für nnere Verwaltung), které mělo pečovat o vnitřní chod ghetta a zabývat se také potíráním kriminality. Příkaz k vytvoření policejního útvaru z řad vězňů dala již 1. prosince 1941 Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze, vedena Hansem Güntherem. Stráž se ale stala pouze doplňující organizaci udržování pořádku v ghettu, protože jádro této činnosti leželo na místní jednotce SS, které až do června 1942 pomáhali protektorátní četníci.
První jednotka Stráže ghetta vznikla v prosinci 1941 a to z transportu, jenž do ghetta dorazil 4. prosince. V jejím čele stál vedoucí (Leiter) Josef Klaber. Nejdříve měl k dispozici jen dvacítku mužů, poté se jejich stav značně rozšířil. V březnu 1942 měla Stráž tabulkový počet 250 mužů, ale ve skutečnosti to bylo jen 221 mužů. Řídila se Služebním řádem. Klaberovým zástupcem (Leiter-stelvertreter) byl Fritz Janowitz. Stráž nikdy nebyla ozbrojena a její členové měli jen náznaky uniformy.
Podléhala ji také Kriminální stráž (Kriminalwache), kterou řídil dr. Karel Wessely. V březnu 1942 měl k dispozici kromě písařky 18 pátračů (Rechercheure) nebo kriminalistů (Kriminalbeamter). V červnu 1943 byla přejmenována na Detektivní oddělení (Detektivabteilung) a z kriminalistů se stali detektivové (Detektiv). Přeživší vězňové ale na její činnost nevzpomínali po válce v dobrém.
V květnu 1942 se velení tábora dovědělo, že někteří příslušníci Stráže ghetta přes četníky udržují styky s vnějškem, takže Stráž i bezpečnostní oddělení byly 15. května zrušeny, viníci zařazeni do transportu a četníkům byl do tábora zamezený vstup.
Dne 17. května 1942 byla původní stráž nahrazena novou v počtu 50 mužů. Všichni byli vybráni z řad zbytků rozpuštěné Ghettowache, jejíž název bylo zakázáno používat, takže nová Stráž vznikla pod názvem Pořádková stráž (Ordner-Wache). Protože počet její příslušníků se záhy ukázal jako nízký, v červenci byl zvýšen na 170 mužů.
Dne 23. září 1942 byl do čela obnoveného bezpečnostního oddělení postavený dr. Karl Löwenstein, u velení tábora se těšící veliké důvěře. Současně převzal funkci vedoucího Pořádkové stráže. Löwenstein měl představu o polovojenském charakteru své Stráže, proto kladl mimořádný, skoro až prušácký, důraz na výcvik a disciplínu. Z tohoto důvodu byli ke Stráži zařazení pouze zdraví, zdatní muži ve věku do 45 let. Všichni navíc prošli náročným fyzickým výcvikem. Löwenstein dosáhl i toho, že pro svoji stráž získal původní název Ghettowache a její stav zvýšil na 420 mužů. Kromě ní mu podléhala také Kriminální stráž (Kriminal-Wache), Požární stráž (Feuer-Wache) a Transportní stráž (Transport-Wache), které vznikly v roce 1942.
Jeho dalším cílem bylo dosáhnout početní stav 600 mužů. Velení tábora si ale uvědomilo, že takto silný a dobře vycvičený oddíl může být v budoucnosti velkým bezpečnostním rizikem a v červenci 1943 stávající strážníky nahradili 150 zcela novými muži. Zanedlouho poté - 16. srpna 1943, byl Löwenstein, který se často dostával do sporů se samosprávou, pro údajné zneužití pravomocí funkcí zbavený a uvězněný. Podobně jako v prvním případě i teď byli strážníci po zrušení Stráže zařazeni do transportu.
Tedy vlastně ještě za Löwensteinova působení vznikla v podstatě již třetí Stráž, která se od předešlé lišila nejenom nižším počtem mužů, ale také věkem. Zařazeni do ní byli muži pouze ve věku 45-55 lety. Po roce počet členů stráže vzrostl na 200 mužů, ale na podzim roku 1944 byl jejich počet drasticky omezen na 50 mužů, všichni vyššího věku. Už se nepodrobovala jednotnému velení, ale byla decentralizována pro potřeby jednotlivých částí ghetta. Oba vedoucí Stráže ghetta J. Klaber a K. Löwenstein válku přežili.
Mezitím na bezpečnostní tradici I. ČSR navázala československá exilová vláda v Londýně, která si ustanovila vlastní ministerstvo vnitra. V první exiloví vládě, vedené Janem Šrámkem (21. července 1940 – 12. listopadu 1942), funkci ministra vnitra zastával Juraj Slávik, který ve své funkci zůstal rovněž v druhé exilové vládě J. Šrámka (12. listopadu 1942 – 5. dubna 1945). Ministerstvo řešilo řadu důležitých úkolů, pomáhalo našim emigrantům, poskytovalo jim právní pomoc atd. Mezi jeho dvě nejdůležitější úkoly patřilo politické zpravodajství, které měl na starosti jeho IV. odbor a příprava dokumentů, které měly být využité po osvobození ČSR.
Samotné protektorátní bezpečnostní orgány uvnitř protektorátu navenek vypadaly nezávisle, na první pohled stejně jako před 15. březnem 1939, ale vnitřně jejich význam výrazně poklesl. Z hlediska německého měly pouze charakter pomocných policejních orgánů.
Na svém místě zůstalo Ministerstvo vnitra, v čele kterého se postupně vystřídali: Otakar Fischer, který toto funkci zastával skutečně minimální dobu (16. března – 27. dubna 1939), generál Alois Eliáš – předseda vlády tuto funkci zastával pouze dočasně a byl ji jenom pověřený (27. dubna – 1. července 1939), generál četnictva Josef Ježek (1. července 1939 – 19. ledna 1942) a nakonec bývalý pražský policejní prezident Richard Bienert (19. ledna 1942 – 5. května 1945). V této souvislosti nutno připomenout, že jeden z nich - gen. Eliáš byl nakonec nacisty zatčen a popraven. Generál Ježek v lednu 1942 odmítl složit slib loajality vůči hitlerovskému Německu a ze své funkce byl odvolaný. R. Bienert byl po válce za kolaboraci odsouzený k menšímu trestu, ale z vězení byl předčasně, kvůli svému zlému zdravotnímu stavu, propuštěný.
Své ministerstvo vnitra si ustanovila taktéž československá exilová vláda v Londýně. V první exilové vládě, vedené Janem Šrámkem (21. července1940 – 12. listopadu 1942) funkci ministra vnitra zastával Juraj Slávík, který ve své funkci zůstal rovněž v druhé exilové vládě J. Šrámka (12. listopadu 1942 – 5. dubna 1945). Ministerstvo řešilo řadu důležitých úkolů, pomáhalo našim emigrantům, poskytovalo jim právní pomoc atd. Mezi jeho dvě nejdůležitější úkoly patřilo politické zpravodajství, které měl na starosti jeho IV. odbor a příprava právních dokumentů, které měly být využité po osvobození ČSR.
Na protektorátní ministerstvo vnitra byli, podobně jako na všechny ostatní instituce, dosazeni němečtí policejní důstojníci, kteří jeho činnost kontrolovali a vedli pro Německo žádoucím směrem. Na samotném ministerstvu nejdříve žádné zásadní organizační změny nenastaly, pouze jeho struktura byla postupně sbližována se strukturou německou.
Postavení ministerstva nebylo jednoduché. Již po Mnichovské dohodě se muselo vypořádat s problémem umístění policistů a četníků, kteří museli opustit Slovensko a Podkarpatskou Rus. Do Čech a na Moravu se tehdy začalo vracet kolem 9000 státních zaměstnanců. Tento proces pokračoval i po 15. březnu 1939. To vše v podmínkách, kdy se ještě stále řešily zcela stejné problémy zařazení policistů a četníků z Německem obsazených Sudet. Velká část z nich umístění v řadách policie a četnictva nenašla, takže obě tyto složky musela opustit. Stejně se vedlo desítkám policistů a četníků, kteří nebyli pro nový režim přijatelní. Další jejich část sama dobrovolně obě složky opustila, protože nesouhlasila s novým zaměřením jejich činnosti.
Na druhé straně se musí konstatovat, že některé části a oddělení státní policie již od počátku navázaly styky s německou okupační mocí, resp. se takovéto spolupráci v ničem nebránily. K prvnímu kontaktu mezi některými představiteli české policie a představiteli nastupující německé policejní mocí došlo v Praze hned 15. března 1939 odpoledne, kdy jim bylo přikázáno účastnit se preventivního úderu proti potencionálním organizátorům odporu vůči německé moci. Za hlavní silu byli v tomto směru považování komunisté, kterých představitelé měli být neprodleně zatčeni a uvězněni. Druhou skupinou byli známí antifašisté a to z řad jiných politických stran, zejména sociálních demokratů a národních socialistů, ale stejně tak emigranti z Německa a Rakouska. Německá okupační moc neměla v daném okamžiku dostatek sil, takovouto rozsáhlou akci samotná realizovat. Na druhý den – 16. března 1939, policejní ředitelství v Praze vydalo příkaz tuto akci, kterou známe pod kódovým označením Mříže (Aktion Gitter), bezodkladně provést. Odpoledne bylo zatýkání rozšířeno také o emigranty ze Sudet - marxisticky orientované a židovského původu. Akce proběhla hladce a rychle. Využilo se přitom seznamů, které v minulosti shromáždila protikomunistická ústředna. Na základě těchto podkladů bylo zatčeno 4639 osob. Po jejich prověrce, zejména vyhodnocení stupně jejich aktivity, byli dvě třetiny z nich propuštěné a ve vazbě zůstalo 1228 osob, které poté putovali do věznic a koncentračních táborů. Výsledky celé této akce představitele německé policie jednoznačně překvapily, protože se neočekával tak vysoký stupeň aktivity české policie a jejího nasazení. Počítalo se spíše s liknavostí, tichou sabotáží a nechutí zasahovat proti svým spoluobčanům. Bohužel, nic takového se, až na menší výjimky, nestalo.
Co se týče samotné státní policie, se musí konstatovat, že nová moc ji převzala fakticky beze změn, včetně příslušných zákonů, které řídily její činnost. V první řadě to platí o vládním nařízení č. 51/1936 Sb. o organizaci policejní správy a služby z 6. března1936. Nová redakce ho jen uvedla jeho text do souladu s reáliemi protektorátu. Např. termín „státní policejní úřad“ byl zaměněný na „vládní policejní úřad“.
Podobné to bylo se strukturou policejních úřadů. Přirozeně, že ty, které se nacházely v odtržených Sudetech, již pod protektorát nespadaly. Takže v Čechách zůstaly jen 4 policejní ředitelství – Praha, České Budějovice, Hradec Králové a Plzeň. Na Moravě vládla situace obdobná a zbyly zde 3 policejní ředitelství – Brno, Moravská Ostrava a Olomouc. Vše doplňovala již omezená síť policejních komisariátů a policejních expositur.
V letech 1940 – 1941 došlo k jejich omezení. V Čechách byly nejdříve k 1. lednu 1941 na základě vládního nařízení z 21. listopadu 1940 (č. 449/1940 Sb.) zrušené policejní úřady v Terezíně a Vysoké nad Jizerou. Vládním nařízením z 19. prosince 1940 ke stejnému datu také policejní úřad v Polici nad Metují (č. 450/1940 Sb.). V roce 1941 byl k 1. lednu 1942 zrušený policejní úřad v Domažlicích (vl. nař. ze 7. srpna 1941 č. 423/1941 Sb.).
Na Moravě byl nejdříve vládním nařízením z 25. dubna 1940 (č. 195/1940 Sb.) k 20. červnu 1940 zrušený policejní úřad v Jemnici a poté výše uvedeným vládním nařízením z 21. listopadu 1940 byl zrušený policejní úřad v Moravské Nové Vsi (č. 449/1940 Sb.). Úkoly zrušených policejních úřadů přešly na zbylé úřady nebo na ministerstvo vnitra.
Nejvážnější změna zasáhla policejní ředitelství v Praze, kde bylo obnovené bývalé oddělení státní bezpečnosti, tentokráte pod označením oddělení „B“ (Abteilung „B“). Základní činnost v oblasti státní bezpečnosti sice převzalo Gestapo, ale nedostatečně znalo české prostředí, neorientovalo se v něm, takže potřebovalo výkonného pomocníka, kterým se poté stalo toto oddělení. Jeho postavení bylo zvláštní, protože příkazy nepřijímalo od pražského policejního prezidenta, ale do Gestapa. V podstatě se sem vrátili všichni pracovníci bývalého oddělení pro státní bezpečnost. Nejenže ovládali němčinu, ale zejména znali metody práce politické policie a stejně tak prostředí, ve kterém pracovali. Pracovalo v něm 152 mužů, vedl ho český policejní důstojník, vnitřně se dělilo do čtyř referátů. První se zabýval vyšetřováním politicky orientovaných trestných činů a méně významných sabotáží. Druhý se věnoval trestním činům Židů, nejčastěji porušováním protižidovských zákonů. Třetí referát se orientoval na dozor nad činností protektorátních organizací a hnutí, přičemž jeho hlavním cílem bylo pátrat po ilegálních protistátních skupinách a jednotlivcích. Čtvrtý referát kontroloval oddanost zaměstnanců úřadů, veřejných a soukromých podniků.
Příslušníci oddělení „B“ složili také jako tlumočníci na Gestapu.
Na tom dlouhou dobu organizační změny, týkající se policejních úřadů, skončily. V roce 1942 došlo pouze ke změně správního obvodu policejního ředitelství v Olomouci (č. 74/1942 Sb.) a krátce poté v Českých Budějovicích (č. 129/1942 Sb.)
Zachována byla také řídící struktura policejních úřadů. V čele policejního ředitelství v Praze stál policejní prezident a pražské policejní ředitelství si uchovávalo prioritní postavení v protektorátě, i když policejní ředitelství v Brně mu přímo nepodléhalo. V čele dalších policejních ředitelství byli policejní ředitelé, v čele vládních policejních úřadů policejní správcové (policejní radové nebo komisaři). Policejní prezident i policejní ředitelé podléhali ministru vnitra a zemskému a zemskému prezidentovi. Policejní správcové zase okresnímu hejtmanovi, zemskému prezidentovi a ministru vnitra.
Podle vládního nařízení č. 51/1936 Sb. byla policie i nadále rozdělena na uniformovanou a neuniformovanou, čili na uniformovaný policejní strážní sbor a neuniformovaný policejní strážní sbor. Také na podstatě jejich činnosti, služebné podřízenosti, struktuře, výzbroji a výstroji se moc nezměnilo. Obě tyto složky působily u všech policejních úřadů.
Uniformovaný policejní strážní sbor vykonával především pořádkovou a strážní službu, ale stejně tak se věnoval eskortám vězňů. U každého policejního úřadu existovalo oddělení uniformované policie v čele s příslušným policejním důstojníkem. Jeho příslušníci se dělili na důstojníky a gážisty mimo služební třídy. Ve větších městech, jako např. v Praze, bylo několik oddělení sloučeno v policejní úseky a byla zde zřízena velitelství uniformované policie. Přesto, že si policie určitou dobu zachovávala svou dřívější podobu, proběhla změna dislokace nejnižších organizačních struktur, které byly přizpůsobeny poměrům v německé policii. Po této změně mělo např. velitelství uniformované policie v Praze k dispozici 6 odboček, 46 revírů a 1 policejní setninu. Oddělení obvykle stála nad strážnicemi, kterých počet odpovídal velikosti správního obvodu, jejž místní policie pokrývala. Část strážníků pracovala přímo na stanici, část vykonávala pravidelnou pochůzkovou a strážní službu. Ve větších městech, kromě těchto struktur, byly zřízené také speciální policejní oddělení, jako např. oddělení dopravní policie, oddělení motorizované policie, jezdecké policie a oddělení při policejní věznici.
Vzhledem k okleštění území Čech a Moravy, došlo ale ke snížení počtu měst, ve kterých velitelství uniformovaná policie sídlilo. Bylo tak v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Kladně, Náchodě a Plzni. Na Moravě tomu bylo v Brně, Ostravě a Olomouci. V čele uniformované policie stál až do 30. června 1942 Čech, poté byl po reorganizaci v únoru 1942 nahrazen německých policejním důstojníkem.
Také neuniformovaná policie nejdříve neprošla žádnými většími změnami. Její sbor byl, obdobně jako tomu bylo u uniformované policie, přidělen ke každému z vládních policejních úřadů. Část její příslušníků vykonávala kriminální službu, druhá část se věnovala zpravodajské činnosti, zejména v oblasti ochrany hospodářství a boje proti kriminalitě vůbec, ale dohlížela i na morálku, vykonávala sociální policii. Působili v ní policejní úředníci, gážisté mimo služební třídy a policejní agenti.
Velitelství kriminální policie bylo v Praze a v Brně. Praze podléhalo deset kriminálních oddělení (České Budějovice, Hradec Králové, Jičín, Kladno, Klatovy, Kolín, Mladá Boleslav, Pardubice, Plzeň a Tábor. Brnu tři kriminální oddělení v Moravské Ostravě, Olomouci a Zlíně. Nadále existovala Všeobecná kriminální ústředna.
Dne 21. září 1941 byl do funkce zastupujícího říšského protektora jmenovaný obergruppenführer SS a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) Reinhard Heydrich, který po čase začal provádět svou policejní reformu. Stal se totiž současně také velitelem protektorátní policie, což zvyšovalo jeho pravomoci. Po jeho nastoupení nejdříve začala další čistka protektorátního policejního aparátu. Definitivně ho museli opustit všichni legionáři, prováděli se rasové zkoušky, pečlivě se zkoumala minulost nováčků, do centra pozornosti se dostala znalost německého jazyka.
Dne 27. února 1942 ve svém Věstníku zveřejnil hlavní rysy své policejní reformy. Zavedl především novou organizační přestavbu protektorátního ministerstva vnitra, které se od té doby členilo na devět sekcí. I. sekce se zabývala prezidiálními záležitostmi, II. sekce právními a organizačními záležitostmi, III. sekce personálními, IV. sekce komunálními, VI. sekce stavební policii, bytovými a osidlovacími záležitostmi, VII. a VII. sekce zdravotními záležitostmi a IX. sekce veterinárními. Z uvedeného je zřejmé, že význam V. sekce, které se jako jediné zabývalo policejními záležitostmi, poněkud zapadal.
Posledním krokem této reformy bylo ustanovení dvou generálních velitelství bezpečnostních složek – uniformované a neuniformovaní protektorátní policie, na ministerstvu vnitra k 1. červenci 1942, čímž se opět bezpečnostní význam ministerstva zvýšil. Do čela obou těchto generálních velitelství byli postaveni vysocí němečtí policejní důstojníci, kteří byli současně důstojníky SS. V. sekce – bezpečnostních záležitostí, na ministerstvu vnitra tím zanikla. Oba generální velitelé ale již nepodléhali ministerstvu vnitra, ale přímo K. H. Frankovi. Na jedné straně se sice stali zástupci ministra vnitra, ale na straně druhé plně disponovali jeho pravomocemi, takže si fakticky mohli dělat, co chtěli.
Němečtí policejní důstojníci si plně podřídili také nově ustanovené funkce inspektorů uniformované a neuniformované policie pro Čechy a Moravu, protože i tyto funkce byly obsazené Němci. U uniformované policie se inspektory stali velitelé pluků pořádkové policie Čech a Morava, u neuniformované vedoucí kriminálních policejních centrál v Praze a v Brně. Úředním jazykem se stala němčina a německy měl být veden veškerý písemný materiál, ale v praxi to vždy nebylo tak prosté. Byl smazáván organizační rozdíl mezi policii a četnictvem na straně jedné a vzrostl význam policie kriminální. Pořádková policie byla nově pojmenována jako uniformovaná protektorátní policie, do které bylo zahrnuté četnictvo, uniformovaná vládní policie, uniformovaná obecní policie a požární policie, a bezpečnostní policie jako neuniformovaná protektorátní policie, která zahrnovala vládní i obecnou kriminální policii. Zaváděly\ se i nové uniformy. Vše směřovalo k vytvoření německé policejní struktury a plnému převzetí německých policejních zvyklostí.
Kromě tradičních policejních orgánů a institucí se objevily nové. V letech 1942-1944 to byl především Protektorátní policejní prapor Čechy (Protektoratspolzei-Bataillon Böhmen), který ale nakonec sloužil mimo území protektorátu. V roce 1944 se prapor vrátil zpět do protektorátu a jeho příslušníci byli přiděleni do řádné služby. Jeho moravskou obdobou byl Protektorátní policejní prapor Morava (Protektoratspolzei-Bataillon Mähren).
V rámci této reorganizace proběhly změny také u neuniformované policie. I zde její velení ovládli již plně Němci. Došlo dále ke změnám v rajonizaci podle německého vzoru. Dne 30. září 1942 došlo ke změně v oblasti kriminálních ústředen. Jak bylo uvedeno výše i v protektorátě existovala Všeobecná kriminální ústředna a nezávisle na ní Ústřední četnické pátrací oddělení. V rámci reformy byly obě tyto instituce spojené v jednu pod názvem kriminální ústředna v Praze. Jí byly podřízené všechny policejní útvary – vládní policejní úřady a četnické pátrací stanice.
V čele kriminální služby stálo kriminální ředitelství, které se dělilo na čtyři kriminální inspekce a ty pak na kriminální komisariáty. První kriminální inspekce se zabývala poznávací službou, kriminálním zpravodajstvím, vedla pátrací kartotéku, kriminální policejní osobní spisy, vedla preventivní pátrání po zločinnosti, působila proti romské kriminalitě a vedlo kriminálně policejní biologické šetření. V Praze se dělila na čtyři komisariáty, v Brně na tři. Druhá kriminální inspekce měla za úkol potírat zločiny a zločince obecně nebezpečné, řemeslní a ze zvyku. Počet jejich komisariátů byl v Praze a Brně shodný – šest. Třetí kriminální inspekce měla v popisu potírat zločince, kterými se nezabýval druhý komisariát. V Praze měl osm komisariátů, v Brně čtyři – podle počtu místních služeben ve městě, Čtvrtá kriminální inspekce byla v podstatě původním oddělením „B“, kde se nejdřív předpokládalo, že bude celé převedeno přímo pod Gestapo. V Praze měla šest komisariátů, v Brně tři.
Boji proti kriminalitě mělo napomáhat také vládní nařízení č. 89/1942 Sb. o preventivním potírání zločinnosti z 9. března 1942. Jeho 1. § zaváděl plánovitý policejní dohled, kterému měli být vystaveni nenapravitelní kriminálníci, v nařízení označeni jako „škůdci společnosti“. Paragraf 2. přesněji určoval osoby, kterých se měl policejní dohled týkat - zločinců z povolání; lidí nejméně 3x trestaní trestem vyšším jako tři měsíce; recidivistů; státu nebezpečné osoby a propuštěnce z policejní preventivní vazby. Je zřejmé, že policejní dohled mohl být používán také vůči státu nebezpečným, tedy nepohodlnými lidem. Paragraf třetí pak určoval systém výkonu dohledu, spolu se zákazy, které dohlížený nesměl porušit. Paragraf čtvrtý s názvem Trvání plánovitého policejního dohledu, určoval, že dohled může trvat tak dlouho, jak si to účel může vyžadovat. Celá II. část tohoto nařízení určovala systém preventivní policejní vazby, který v jedenácti paragrafech stanovoval podmínky zařazení nějaké osoby do takovéto vazby a určoval podmínky jejího výkonu. Čtvrtá část byla věnována výlučně Romům a pátá byla závěrečná.
V dalším období proběhla v policii další dílčí reorganizace. Počátkem roku 1943 to byly přepadové oddíly (Űberfallkommandos). V Praze a Brně byly při velitelství uniformované stráže ustanoveny dva takovéto oddíly, u ostatních velitelství po jednom. Ústředí měly pomáhat při náhlých problémech, nebo při větších dopravních nehodách. Také zde se uplatnil německý vzor.
Dne 9. července 1942 vyšlo také vládní nařízení č. 250/1942 Sb. o obecní výkonné policii platné od 15. července stejného roku, kterým se upravovaly úkoly Obecné výkonné policie, jejíž charakteristika je obsahem jiného hesla. Dne 30. prosince 1942 vyšla jeho novela a do Sbírky zákonů a nařízení byla zařazena pod číslem 34/1943.
Až do března roku 1944 žádné další podstatnější změny, týkající se protektorátního policejního aparátu, nevznikly. Došlo jen k úpravám správních obvodů vládního policejního úřadu v Hradci Králové vládním nařízením z 5. května 1942 (č. 299/1942 Sb.) platným od 1. 9. 1942, Moravské Ostravě vládním nařízením z 1. března 1943 (č. 68/1943 Sb.) k 1. květnu 1943, Náchodě vládním nařízením ze stejného dne (č. 69/1943 Sb.) k 1. dubnu 1943 a Českých Budějovicích vládním nařízením z 18. října 1943 (č. 277/1943 Sb.) k 1. prosinci 1943. Dne 26. února 1943 vyhláška ministra vnitra upravila výkon policejní služby v obvodu policejního ředitelství Plzeň (č. 62/1934 Sb.).
Nehledě na skutečnost, že nová struktura protektorátní policie existovala již od Heydrichovy reformy v roce 1942, protektorátní vláda své vládní nařízení o protektorátní policii vydala až 28. března 1944. Nařízení bylo zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení pod číslem 77/1944, odvolávajíce se na znění nařízení zastupujícího říšského protektora R. Heydricha z 27. února 1942, uveřejněném ve Věstníku říšského protektora, str. 42.
Zákon oficiálně ukončil činnosti uniformovaného policejního strážního sboru a neuniformovaného policejního strážního sboru a zřídil uniformovanou a neuniformovanou protektorátní policii. Paragraf 1. stanovoval: „V Protektorátu Čechy a Morava náleží policejní výkonná moc, pokud na základě zvláštních ustanovení nepřísluší říšským orgánům, protektorátní policii“, což je více než výmluvné. Nařízení v dalším paragrafu nadále udržovalo dělení policie na uniformovanou a neuniformovanou protektorátní policii.
K uniformované protektorátní policii zařazoval – četnictvo, uniformovanou vládní policii, uniformovanou obecní výkonnou policii a hasičstvo z povolání, kterého název nařízení mění na „požární ochrannou policii“. Úkoly uniformované obecní policie mohly být rozhodnutím ministra vnitra přenesené na četnictvo nebo uniformovanou vládní policii.
Neuniformovaná protektorátní policie se skládala z vládní kriminální policie a obecní kriminální policie, dosud nazývaná obecní výkonná policie.
V čele obou stáli generální velitel uniformované protektorátní policie a generální velitel neuniformované protektorátní policie. Sjednocením policejní výkonné moci se měli zabývat inspektoři protektorátní policie. V popisu jejich činnosti nacházíme tyto úkoly. tvorba všeobecných zákonných předpisů na vedení, jmenovitě na úpravu služby a služebního dozoru, přibírání dorostu, zajišťování jeho výcviku, školení, výzbroje a výstroje, služební kázeň a hospodářské záležitosti protektorátní policie. Dále záležitosti požární ochrany, organizování pomoci při katastrofách. Inspektoři uniformované a neuniformované protektorátní policie byli přičleněni k zemským úřadům.
Paragraf 7. určoval organizaci a úkoly vládní kriminální policie. Pro zemi Českou to bylo kriminální ředitelství Praha, pro zemi Moravskou kriminální ředitelství Brno. Obě řídily kriminální oddělení a pobočky s omezenou věcnou a místní příslušností. Paragraf 8. byl věnován Obecné kriminální policii, kterou podřídil vládní kriminální policii.
Nařízení vstoupilo v platnost 7. dne po vyhlášení, tj. 8. dubna 1944.
Některé změny na základě tohoto vládního nařízení proběhly neprodleně, jinde situace nebyla tak jednoduchá. Tak např. k reorganizaci kriminální služby došlo až v červnu 1944.
Na vládní nařízení o protektorátní policii navazovalo další vládní nařízení z 12. dubna 1944 o úpravě některých služebních a platových poměrů příslušníků protektorátní policie, do Sbírky zákonů a nařízení začleněné pod číslem 88/1944. Velice podrobně stanovuje nejenom platové a další služební nároky policistů a četníků, převáděných na nové, nebo staronové, funkce v protektorátní policii, ale stejně tak podmínky přijetí, služebný postup, školení, vzdělávání atd. Pro přijetí se např. vyžadovala tělesná výška 170 cm; stáří 18-25 roků; stav: svobodný bez alimentačních závazků; německá státní nebo protektorátní příslušnost; doklad o původu (adept nesměl být Židem, ani míšencem); zachovalost a způsobilost; průkaz o znalosti německého jazyka, u Čechů znalost českého jazyka ve slově a písmě; duševní způsobilost. Řešily se záležitosti důstojníků a gážistů mimo služební třídy, ale stejně tak různých specialistů – lékařů, zdravotníků, důstojníků účetní a hospodářské služby atd.
Nařízení ministra vnitra z 18. května 1944 o organizaci úřadu policejního prezidenta v Praze a policejního ředitelství v Brně (č. 122/1944 Sb.) měnilo vnitřní strukturu jejich policejních obvodů. Byla zrušena všechna policejní okresní komisařství a jejich úkoly přešly k 30. červnu na policejní ředitelství obou těchto měst.
Nedobrou situací na úseku boje proti kriminalitě dokumentuje vládní nařízení z 25. května 1944 o policejní zajišťovací vazbě (č. 140/1944 Sb.), Nařízení celou tuto činnost svěřilo protektorátní kriminální policii. Současně stanovilo podmínky její přípustnosti, okruh lidí, kterých by se týkala a stejně tak délku trvání zajišťovací vazby.
Poslední změnu přineslo vládní nařízení z 6. listopadu 1944 o organizačních změnách v oboru vládní policie (č. 256/1944 Sb.). Nařízení v podstatě povýšilo většinu vládních policejních úřadů. Policejními prezidii se kromě Prahy napříště staly také policejní úřady v Plzni, Brně a Moravské Ostravě. Všechny ostatní policejní úřady se změnily v policejní ředitelství, přičemž se zřejmě počítalo s proměnou dalších ředitelství v prezidia. Tyto změny měly být odměnou za kvalitní výkon služby, pod kterým si v závěru II. světové války můžeme představit cokoli. Přednostou policejního prezidia byl policejní prezident, přednostou policejního ředitelství policejní ředitel. Všichni byli podřízeni zemskému prezidentovi a ministru vnitra. Policejního prezidenta v Praze do funkce jmenoval a odvolával z ní státní prezident, ostatní přednosty ministr vnitra, který měl také právo po dohodě s ostatními ministry zřizovat nebo rušit vládní policejní úřady a jejich pobočky. Ministr vnitra byl současně pověřený výnosem upravit chod vládních policejních úřadů. Vládní nařízení nabylo účinnosti 7. den po jeho vyhlášení, tj. 13. listopadu 1944.
V průběhu roku došlo navíc k dílčím úpravám správních obvodů policejních úřadů v Praze a Brně – vládním nařízením z 19. dubna 1944 (č. 99/1944 Sb.) a vládním nařízením z 15. května 1944 (č. 119/1944 Sb.).
Činnost protektorátní policie a četnictva v době II. světové války je traktována různě a zabírá celou řadu názorů od černé až po růžovou barvu. Ale zde stejně jako v jiných případech a hodnoceních, neexistuje jeden komplexní pohled, který by šmahem celou záležitost vyřešil. Již bylo uvedeno výše, že protektorátní policie se po 15. březnu 1939 velice aktivně podílela na realizaci akce Mříže. Stejně tak bylo uvedeno, že mnozí předmnichovští policisté, strážníci a četníci řady protektorátní policie a četnictva opustili. Někteří odešli za hranice a vstoupili do československých ozbrojených jednotek a bojovali za naši svobodu. Další se zapojili do vnitřního odboje, přičemž mnozí z nich padli do rukou Gestapa a svou činnost zaplatili i životem.
Stejné to bylo např. po atentátu na R. Heydricha 27. května 1942. Část policistů a četníků se velice aktivně a dá se říci, že až horlivě usilovala dostat československým parašutistům na stopu a zapojila se do pátrání po nich. Jiná část policistů a četníků se naopak snažila lidem pomáhat a vyšetřování zdržovala. Stejné to bylo na konci války, kdy např. čeští četníci zastřelili 2. října 1944 v Hříšti u Přibyslavi generála Vojtěcha Lužu, jednoho z předních činitelů významné odbojové skupiny Rady tří. Další se podíleli na odhalování paradesantních skupin a likvidaci části partyzánských oddílů a do konce války spolupracovali s Němci. Nežili ale v lehké době, kdy provokace členů a agentů Gestapa byly na denním pořádku a každý, byť jen náznak spolupráce s odbojem, byl trestán smrtí celých rodin. V této situaci, kdy bylo těžké rozlišit, kdo je skutečným odbojářem a kdo agentem Gestapa, se staly chyby i omyly.
Na druhé straně je po vypuknutí SNP zaznamenáno mnoho pokusů četníků a policistů překročit ilegálně protektorátní hranici a na Slovensku se zapojit do bojů proti fašismu. Nejznámějším případem se stal úspěšný přechod 18 četníků v čele s por. Karlem Holasem 12. září 1944. K. Holas a sedm jeho přátel válku nepřežilo a na Slovensku nalezlo svou smrt.
Protektorátní policisté a četníci se plně zapojili také do Květnového pražského povstání a v boji padli. Jiní zahynuli mimo Prahu, někteří se dokonce stali oběťmi spojeneckého bombardování. A. Císař ve své studii K problematice ztrát příslušníků bývalého četnictva a policie v českých zemních v letech okupace a za květnového povstání českého lidu uvádí, že v době okupace bylo popraveno za aktivní odbojovou činnost proti okupantům, umučeno v koncentračních táborech či zemřelo na následky útrap vězení 282 policistů a četníků. V květnových bojích roku 1945 bylo v Čechách usmrceno 69 policistů a četníků a 156 bylo zraněno. Na Moravě to bylo 15 mrtvých a 28 zraněných. Celkem padlo 84 osob, z toho v Praze 43. Podle své příslušnosti to bylo 37 četníků, 45 státních policistů a 2 obecní policisté. Spolu s tím při výkonu služby ve dnech 17. dubna – 4. května zahynulo 14 četníků, 19 státních policistů, 1 obecní policista a 1 příslušník požární policie, celkem 35 mužů. Z toho 21 při bombardování, 7 při výkonu služby, 3 při osvobozeneckých bojích po boku Rudé armády a 4 při jiné příležitosti.