Policie – cizinecká
Cizinecká policie (ang. Foreign Police nebo Alien Police, fr. Police des étrangers, něm, Ausländische Polizei, it. Polizia stranieri, šp. Policía extranjera, rus, полиция для инностранцев nebo Полиции по делам иностранцев) je specializovanou složkou policie, která plní úkoly související s odhalováním nelegální migrace, uplatňováním represivních opatření vůči cizincům, zdržujícím se na území daného státu, kontrolou jejich pobytu a řešení trestné činnosti spáchané v souvislosti s překračováním státních hranic a s přeshraniční trestnou činností.
Policejní orgány s tímto názvem jsou ale typické jen pro některé státy ve světě, mezi nimi počítáme jak Českou, tak i Slovenskou republiku. V řadě jiných států mají tyto policejní orgány jiný název, jinou strukturu organizace i činnosti, nebo dokonce i jiné úkoly. V některých případech se zabývají výlučně záležitostmi cizinců, v jiných se setkáváme rovněž s ochranou hranice a administrativou s tím spojenou, ale stejně tak pobřeží, přístavů, letišť, podmořských tunelů, kontrolou a regulaci migrace, v jiných i pasovou a vízovou agendou. V České republice v současnosti tyto záležitosti řeší Služba cizinecké policie (předtím cizinecké a pohraniční), ale další pravomoci má Odbor azylové a migrační politiky MV ČR.
Stav určité promíchanosti nebo provázanosti všech těchto činností je výslednicí skutečnosti, kdy se v důsledku různého historického vývoje v jedné instituci extrahovala jen část všech těchto povinností v širší nebo užší podobě, zatímco v jiných případech historicky vznikaly úplně samostatné celky, které s ostatními neměly organizačně mnoho společného.
Přitom se nejednalo o záležitost zcela novou. S přístavní policii, která kontrolovala jak náklady lodí, tak jejich posádky, regulovala jejich vstup na přístaviště a omezovala jejich pohyb pouze na jeho nejbližšího okolí přístavu, se střetáváme již v starověkých městských státech Blízkého východu, např. v Ugaritu 1200 let před n. l., rovněž v Egyptě, později v Řecku. O přístavní policii Římské říše ani nemluvě. Armáda současně pomocí pevností, pěších a jízdních hlídek kontrolovala hranice a cizince, kteří sem přijížděli. Římané své severní hranice zajistili pevně zbudovanou hraniční linii - Limes Romanus nebo Hadriánův val.
O své hranice a kontrolu pohybu na nich pečovaly následně všechny státy světa. Ale není naším cílem rozebírat tento stav zevrubně. Nám postačuje uvést, že ve středověku se hranice důsledně střežila zejména ve válečných obdobích. Jinak pohyb přes ně byl poměrně volný a od kupců nebo cestovatelů se vyžadoval jen přesně stanovený poplatek. Cestovali tovaryši za zkušenostmi, putovalo se na posvátná místa, na povozech se jezdilo se zbožím, po se cestách pohybovali mniši.
Typické to bylo i pro České knížetství a království.
Zemská hranice byla střežena posádkami pohraničních hradů, nebo místním obyvatelstvem, jako např. Chody. Ale obecně platilo, že vyšší i nižší příslušníci šlechty si sami kontrolovali pohyb po svém území, protože se vybírala různá cla a mýta. Na severu Moravy některé funkce hraničářů plnil sbor portášů, ustanoven až v letech třicetileté války (1618-1648), který existoval až do začátku 19. století.
Trochu jiná situace vládla ve městech. Některá pro cizí kupce stavěla menší pevnůstky, jakou byl např. Týn (Ungelt) v Praze, ve kterých se museli po příjezdu do Prahy povinně usadit. Jednak jim tam byla poskytovaná náležitá ochrana, ale jednak tím byli pod dohledem. Ve městech vznikaly dokonce menší čtvrti – dvory, ve kterých žili zahraniční kupci a řemeslníci. Opět v Praze to byl. např Saský dvůr nebo Vlašský dvůr, jejichž obyvatelé měli různé výsady a práva.
Po stabilizaci městské moci a správy, byly vybudované hradby, jejich brány střežily hlídky, které kontrolovaly vstup do města a dovnitř nepouštěly nežádoucí osoby. Po čase vzniklo několik profesionálních funkcí. Byl to především branný (Torwart, Torsperrer, Portner), který hlídkovou činnost u městské brány řídil. K dispozici měl rovněž několik pomocníků. Dalším byl hlásný (Thurmwächter), nebo výběrčí mýta (Mauter) se svým písařem (Torschreiber). Na pořádek někdy dohlížela také denní hlídka na hlavní věži, která pozorovala okolí města, vnitřek města, zvoněním nebo troubením upozorňovala na hrozící nebezpečí vojenského nebo lupičského vpádu do města, nepokojů uvnitř něho a v neposlední míře na vznik požáru. Další dílčí úředníci a dozorci vykonávali policii stavební, mravnostní, dohlíželi na chudinu, žebráky, či tuláky z jiných měst, to jest představovali policii cizineckou.
Král Vladislav II. Jagellonský (1456-1516, král od roku 1471), jako první zvýšil počet hlídek a jejich službu propojil s posílenou službou desátníků a padesátníků. Za jeho vlády se totiž bezpečnostní situace v Praze výrazně zkomplikovala a problémy byly především s četnými cizinci, kteří Prahu zaplavili.
Na přelomu středověku a novověku již byla kontrola cizinců na poměrně solidní úrovni. Města se k cizincům chovala dvojím způsobem. Na jedné straně je důsledně kontrolovala (omezení vstupu do města; vydávání povolení ke vstupu; stálá kontrola všech dokladů; vyčlenění hospod, ve kterých se mohli ubytovat; povinnost hostinských, ale rovněž všech měšťanů a ohraničeně i správců šlechtických domů, hlásit počet ubytovaných a vyživovaných rychtáři atd.). Na straně druhé, města v celé monarchii byla vždy plna cizinců a když bylo všechno v pořádku, jejich pohybu se nebránilo, což vedlo k zvyšování jejich počtů. V důsledku toho měli cizinci někdy v noci vstup do města zakázaný a museli žít na předměstích. Do města mohli vstoupit pouze přes den. Zvláště vyhrocený se tento problém stal počátkem novověku ve Vídni, Budapešti (Budín a Pešť), ale také v Praze. Nutnost jejich kontroly následně hnala vpřed rozvoj místní městské policie, a později také četnictva.
To vše se již dělo v dobách, kdy byl papír již poměrně dostupný, což otevíralo nové možnosti pro byrokracii. Začalo období papírování. Objevily se první dokumenty, které předcházely dnešním pasům. Byly to různé glejty a Fedrovní listy, kterými vrchnost povolovala svým námezdním silám, aby mohli pracovat v jiném místě, případně potvrzovala, že majitel tohoto listu svou služební povinnost již splnil a může si hledat místo jinde. Obdobné listy vystavovaly vyučeným tovaryšům jejich cechy, protože tovaryš měl za povinnost odejít mimo město na tříletý vandr. Listy byly vydávány i kvůli tomu, že již v 15. století řada států, nebo jejich částí, vydala několik velice přísných opatření proti tuláctví a majitel takovéhoto potvrzení jim prokazoval, že tulákem není.
Dále to byla povolení k pobytu, vycestování nebo průjezdu, soupisy - novorozenců, úmrtí, cizinců, daňových poplatníků atd. Nakonec se objevily i samotné pasy (fr. Passeport, něm. Pass, rus. паспорт), sloužící k identifikaci svého majitele, ale i směru a účelu jeho cesty, případně pobytu. Pas tedy nebyl jen dokumentem, umožňujícím vycestování do zahraničí, ale především průkazem totožnosti svého majitele. Současně to byl doklad, který představoval povolení ke změně jeho pobytu. Když se dostavil do cíle své cesty, musel ho na příslušném úřadě předložit k vidování. Tyto dokumenty vydávaly jednak zeměpanské úřady, ale rovněž rozšiřující se městské magistráty. Za vše žadatelé platili stanovené poplatky.
Vznikající policie, v kterou se postupně měnily městské vojenské stráže, měšťanská hotovost a městské výkonné justiční orgány, se totiž věnovala třem hlavním směrem činnosti: udržování veřejného pořádku, boji proti kriminalitě a stejně tak poměrně pečlivé kontrole cizinců. Potvrzuje to vznik a vývoj moderní policie nejenom v Praze, ale rovněž i ve Vídni, která se stala vzorem pro celou monarchii. Již v polovině 18.století zde začal narůstat počet její obyvatel, včetně cizinců, žebráků a tuláků - živné půdy růstu zločinnosti. Prvním krokem k policejní konsolidaci Vídně se stalo zdokonalení právě jejich kontroly a evidence. Dolnorakouská zemská vláda 21. listopadu 1753 navrhla zavést trvalou evidenci obyvatelstva a svěřila ji do rukou 70 komisařům a podkomisařům, placených vládou.
V roce 1754 se tento návrh částečně naplnil. Skupina 12 vrchních komisařů měla ve všech čtyřech městských čtvrtích a dvou předměstských obvodech, do kterých bylo spojeno 39 různě velkých předměstských aglomerací, zavést stálý dozor nad cizinci. Každému podléhali měšťanští podkomisaři (bürgerliche Unterkommissäre), vykonávající službu v podstatě bezplatně (jen za menší úlevu na daních). Jejich úkolem bylo dozorovat dění v příslušném počtu domů, shánět informace o místních obyvatelích, vést jejich evidenci a pátrat po nepřihlášených cizincích.
Na zvýšené intenzitě kontroly cizinců byla postavena i zásadní policejní reforma zemského maršálka hraběte Jana Antona Pergena (1725-1814), kterou v červenci 1874 předložil císaři Josefovi II. (1741-1790). Podle jeho záměrů, které se také po jistých komplikacích uskutečnily, se policie měla dělit na dvě části – službu veřejnou a službu tajnou. Služba veřejná se měla zabývat bojem proti kriminalitě a udržováním veřejného pořádku. Služba tajná měla zahrnovat kontrolu cizinců, cenzuru pošty, řízení tajných agentů, dohled nad úředníky, klérem a vojskem, stejně tak nad vývozem peněz z říše. Měla pro císaře zpracovávat přehledné situační správy, a dokonce hlásit příjezd všech podezřelých osob a zločinců na území říše.
Stejné to bylo i v Praze, což dokládá její policejní řád z 30. dubna 1787. V 54 paragrafech obsahoval detailní předpisy policejně-bezpečnostního rázu. Největší důraz byl kladen na vedení evidence cizinců, která spadala do kompetence pražského magistrátu. Vedl ji městský policejní úřad, který denně dával hlášení policejnímu ředitelství. Můžeme konstatovat, že tím byl položený základ moderní cizinecké policie na našem území. Vydávání pasů a povolení k pobytu bylo přísně kontrolováno, evidováno a centralizováno. V podstatě každý z nově utvořených policejních ředitelství po celé monarchii měl zřízené menší oddělení, které se touto agendou zabývalo, nebo pobyt cizinců kontrolovalo.
Víza, povolující vstup na území monarchie, vydávala vyslanectví, nebo se vydávaly přímo na hranici při vstupu na naše území. Na místě tedy probíhala kontrola všech dokladů žadatele a vstup byl odmítnut nežádoucím osobám. O všem se také zde vedly zápisy. Od druhé poloviny 17. století se totiž začal zavádět tzv. pasový primus, to znamená povinnost prokázat se pasem, jako identifikačním dokumentem. Na území Rakouska vlastnictví pasu jedinci umožňovalo cestovat nejenom do zahraničí, ale také po území monarchie a každý občan ho musel policii, nebo vojenské hlídce na požádání ukázat. Vznikala tím pasová soustava. Tato praxe se v podstatě stala povinností, s výjimkou Velké Británie, kde vládla tzv. pasová svoboda, po celé Evropě. Na jeho základě každý občan mohl (nemusel!) požádat příslušný úřad, aby mu takovýto pas vydal. Bez jeho vlastnictví, ale člověk do zahraničí nesměl.
Vše bylo umocněné tím, že císař Josef II. 1.listopadu 1781 zrušil v rakouských a českých zemích nevolnictví, což vyvolalo značný pohyb obyvatelstva. Poddanství ale bylo zrušeno až 7. září 1848 rozhodnutím císaře Ferdinanda I. (1793-1875). V Uhersku bylo nevolnictví zrušeno 2. srpna 1785 a poddanství 15. března 1848.
Nový rozmach pasové a cizinecké agendy nastal v dobách francouzské revoluce, kdy zejména letech 1790-1792 byla přijata rázná opatření na kontrolu cizinců, protože mnohé z nich pokládala revoluce za špiony a zrádce. Tak např. vyhláška z 1. února 1792 zavazovala cizince, kteří chtěli vstoupit do království nebo království opustit, aby si jednotlivě vyzvedli pas v první pohraniční obci, přes kterou do země vstoupili, nebo z ní vyjížděli. O pas mohl občan požádat rovněž v místě svého bydliště. Pasy byly současně unifikované pro celou zemi a platnost do té doby vydaných pasů v různých nejednotných formách skončila. Pas musel být datovaný a podepsaný starostou nebo obecním úředníkem, tajemníkem a dotčenou osobou. Uváděl jeho domácí adresu, povolání, věk, výšku, barvu vlasů, obočí a očí, tvar nosu, úst, brady, čela a obličeje. Přelom 18. a 19. století, včetně jeho první poloviny, bylo vrcholem rozvoje pasové soustavy až do konce 20. století.
Je jistě zajímavé, že už v této době se předchůdci dnešní cizinecké policie potkali s prvními falzifikáty pasů a jim podobných dokumentů. V pozdějších dobách to bylo ještě horší.
Až v jeho druhé polovině se situace začala obracet a uvolňovat. Ukázalo se, že až přílišná kontrola v této oblasti, spojená s vnitřně státní pasovou svázaností, se stala překážkou nejen cestování, ale stejně tak průmyslového rozvoje evropských států. Zejména atlantické státy začaly od přílišné aktivity v tomto směru ustupovat. Německé státy přijali v Drážďanech 22. října 1850 konvenci, která umožňovala místo pasů zavést pasové predikáty s platností na jeden rok, které jejich majitelům umožňovaly volnější pohyb po všech německých státech. Úplné odstranění pasové povinnosti se v státech Severoněmeckého spolku (Bundu) stalo skutkem 12. října 1867. Bundový zákon se později rozšířil i na další části Německé číše, kromě Alsaska a Lotrinska. V důsledku rozvoje dělnického hnutí, ale koncem 19. století byla přijata opatření, směřující k utužení režimu v této oblasti. Přesto v dané době došlo k ráznému oslabení cizinecké policie jednotlivých německých států. Ve Švýcarsku v té době cizinecká policie dokonce zanikla.
V Rakousku, od roku 1867 Rakousko-Uhersku, došlo ke změnám v době pádu Bachova absolutizmu v roce 1859. Z funkce ministra vnitra, kterou zastával od roku 1849, byl tehdy odvolán Alexandr Bach (1813-1893) - jeden ze symbolů rakouské reakce. Následně došlo k omezení centralismu a policejní pravomoci přecházely na městskou správu. Již ve stejném roce Rakousko přistoupilo k Drážďanské konvenci. Navazovalo se na první změny, které přišly již o dva roky dříve. Císařským nařízením č. 31 ř. z. ze dne 9. února 1857 byla omezena povinnost prokazovat se pasem při výjezdu z monarchie. Uvnitř státu pasy nahradily legitimace. Císařské nařízení č. 116 ř. z. ze dne 6. listopadu 1865, ale režim trochu utužilo. Sice zcela zmizela povinnost předkládat pas při přechodu hranice, ale každý občan musel na požádání předložit nejenom nějaký dokument o své totožnosti a při vstupu na území monarchie rovněž dokument, svědčící o dostatku prostředků na jeho pobyt v monarchii. Dne 20. května 1867 vyšla společná vyhláška ministerstev zahraničí, války, vnitra, policie a obchodu č. 80 ř. z., která určovala, že po cestách po monarchii, nejsou cestovní pasy nutné. Postačují jen legitimace, k nímž se řadily i Pracovní a Čelední knížky. Mohly se použít i jako pasy, ale musely být opatřené příslušnou cestovní doložkou.
Souběžně s tím se zdokonalovala ochrana nebo ostraha hranice, ale ta v novověku procházela nejdřív po linii vojenské a poté finanční. Její základem se stala opatření, týkající se boje proti dezertérům. V roce 1763 vznikly na hranicích s Bavorskem, Saskem a Pruskem dva přehrazovací kordóny: vojenský (Millitär Cordon) a dezertérský (Deserteurs Cordon), tvořený zejména poloinvalidy. Současně byly vymezeny oficiální hraniční přechody a přechod hranice mimo ně byl zakázaný a trestaný. V letech 1771-1774 byl kordón rozšířený po celých hranicích Česka, s výjimkou dnešního Rakouska. Postihoval tedy i hranice s Uherskem. V roce 1779 byl reorganizovaný a vznikl jednotný vojenský hraniční kordón. Změnily se i jeho úkoly. Kromě pátrání po dezertérech, se začal věnovat rovněž zabraňování nezákonného přechodu hranice, včetně převaděčství a pašeráctví, kontrole dokumentů a dohledu nad dodržováním celních předpisů. K němu v roce 1784 přibyl tzv. bankální kordón, jehož cílem bylo dohlížet především na celní záležitosti. Došlo tím k propojení armádních a finančních záležitostí.
Celý tento systém prošel změnami v době napoleonských válek, tedy v době, kdy se zvyšoval rovněž důraz na kontrolu pasů a ostatních dokumentů. V roce 1807 byl kordón zreorganizovaný, jeho stavy se zvýšili o 300 procent, ale nadále v něm sloužili vojáci, se sníženou zdravotní způsobilosti.
Takto vše vypadalo až do let 1830-1835, kdy byl kordón v postupně likvidovaný. Dne 10. října 1830 byla zřízena pohraniční stráž (Grenzwache), která se stala nejstarším celním strážním orgánem v Rakousku, který byl pověřený dohledem na celní hranicí a hraniční přechody. K dispozici měla asi 15.000 mužů, a to pro všechny korunní země monarchie rakouského domu pod vedením C. k. Všeobecné vrchní komory (K.k. Allgemeine Hofkammer - pozdějšího ministerstva financí. V Benátsku a Lombardii se jmenovala Guardia di Finanza. K ní se v roce 1835 připojila Důchodková stráž (Gefällenwache). V roce 1843 byla přejmenována na C. k. Finanční stráž (K. k. Finanzwache) a sjednocena s Důchodkovou stráží. Hodnosti mužstva byly – ve vzestupném pořadí – dozorce (Aufseher - desátník podle armádních hodností), vrchní dozorce (Oberaufseher - četař) a respicient (seržant); na každém okresním komisařství měl respicient hodnost vrchního respicienta (obdoba štábního seržanta). Hodností důstojníků byli: komisař (Commissär - kapitán), vrchní komisař (Ober-Commissär - major), hraniční inspektor (Gränz-Inspektor - nadporučík) a vrchní inspektor (Oberinspector - plukovník). Finanční stráž neznala armádní hodností poručíka a podporučíka.
Dne 31. října 1858 byla Finanční stráž zreorganizovaná zavedením nové celní soustavy. V Česku byla 1. ledna 1876 změněna. Řízením celnic a ohranou hranic byly pověřeny Okresní finanční ředitelství a jimi stanoveni pomezní dozorci. V Čechách jich bylo osm a sídlili ve Vimperku (OFŘ České Budějovice), Domažlice (Plzeň) Kraslice (Cheb), Chomutov (Žatec), Rumburk a Liberec (Litoměřice) Trutnov (Jičín) Rychnov nad Kněžnou (Chrudim). Největší význam měl hlavní celní úřad v Podmoklech-Děčín. V Slezsku to byl Bohumín. Poslední větší reorganizace proběhla 1. března 1883. Co se týče počtů, musíme uvést, že Finanční stráž měla v Česku před začátkem I. světové války 2.500 mužů.
Co se týče policie, po skončení Bachova absolutizmu, došlo v letech 1860-1866 ke snížení počtu policejních úřadů. Policejní ředitelství zůstala jen ve Vídni, Praze, Brně, Lvově, Krakově, Terstu a Štýrskem Hradci. Policejní ředitelství v Opavě bylo zrušeno v roce 1860, policejní komisařství v Olomouci v roce 1863. Pro výkon pohraniční policie byla zřízena policejní expozitura v Podmoklích - Děčín a v Bohumíně. Pasy i nadále vydávaly policejní orgány i magistráty měst. Ale jak šel čas a pozice policejní úřadů se zvyšovala, tato problematika přecházela na ně. Při nich poté vznikala příslušná pasová oddělení, přičemž kontrolou cizinců se zabývala tajná policie.
První místo mezi nimi i nadále držela policie Vídně. Její rozvoj a postavení v monarchii dokumentují data z roku 1900. Řídilo ji C. k. policejní ředitelství, které se vnitřně dělilo do několika oddělení (departmentů a sekcí), zabývajícími se řízením pořádkové a bezpečnostní policie a jejich součástí - kriminální, cizinecké, tajné policie atd. Každé policejní ředitelství si ale svou agendu určovalo podle místních obecných specifik, i když se drželo jednotné organizační šablony.
Pražské i brněnské policejní ředitelství se dělilo do několika oddělení. První pečovalo o otázky státní bezpečnosti – ochrana mocnáře, císařského domu, státu, ale také o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, druhé o pasy a cizince, sedmé o pohraniční expositury…
Význam kontroly cizinců nebývale vzrostl po vypuknutí I. světové války. Zpřísněné bylo vydávání pasů, do zahraničí se fakticky nemohlo. Nakonec ani nebylo kam. O to více byla kontrolována hranice se Švýcarskem, přičemž se bedlivě dohlíželo na pohyb přes ni. Policejní i vojenské orgány dohlížely na navrátilce z front, po listopadu 1917, zejména z té východní. Velice pečlivě se kontroloval systém ohlašování, který evidoval příchod každého nového obyvatele města a jeho čtvrtí. Pod hloubkovou kontrolou byly v tomto směru i hotely. Významné místo v tomto systému měla tajná Státní (politická) policie při prezidiu pražského policejního ředitelství, která byla ustanovena 1. července 1893, která plně kontrolovala oblast vydávání pasů a dohledu nad cizinci.
ČSR
Po 28. říjnu 1918 a vzniku ČSR, byla hlavní pozornost nové vlády věnována stabilizaci politické vojenské i bezpečnostní situace po celém územní nové republiky. Na závažnější, ne tak prudký zvrat, jakým byl pád monarchie a vyhlášení ČSR, nebyl nikdo připravený, a navíc na nějaké hluboké změny nebyl ani čas. Muselo se brát to, co bylo okamžitě po ruce. Nová republika tedy převzala celý rakouský policejní aparát a použila ho pro vlastní účely. Plně se to týkalo i cizinecké policie.
Navíc klidná nebyla ani Praha, kterou procházela jedna revoluční vlna za druhou, takže pro novou vládu se stalo zajištění klidu a pořádku na ulicích prvořadým úkolem, což nadále umocňovalo činnost cizinecké policie. Ještě komplikovanější to bylo u policejního ředitelství v Brně, policejních komisařství v Ostravě a Plzni a pohraničních komisařstvích Podmoklech (Děčín), Chebu a Bohumíně, které na rozdíl od Prahy neměly k dispozici uniformovanou stráž, a pořádkovou službu tam vykonávala pouze místní obecná policie.
Na prvním místě pozornosti stála evidence obyvatelstva, protože po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku ČSR došlo k velkému pohybu obyvatel. Tento pohyb dostal nový impulz po návratu vojáků z fronty nebo ze zajetí. Zmatky nastaly i po skončení existence různých „sudetských“ republik, které vznikly po 28. říjnu v česko-německém, česko-rakouském ale i česko-polském pohraničí, stejně tak na Slovensku po stanovení jeho jižní hranice s Maďarskem a vytlačení vojsk Maďarské republiky rad ze slovenského území. Řada Němců, Rakušanů a Maďarů zůstala na našem území, ale přitom nepřijala naše státní občanství, čímž se stala na našem území cizinci. Až poté, co se situace v ČSR stabilizovala, na rozdíl od situace v Rakousku, Maďarsku a Německu, mnozí z nich přijali občanství ČSR. Přesto byl nad nimi vykonávaný, sice mírný, ale přece jen policejní dohled.
Hlavní místo v rozvoji cizinecké policie náleželo Praze a jejímu policejnímu ředitelství. Ve 30. letech měla jeho zpravodajská sekce 15 úředníků, 6 kancelářských sil a na 110 neuniformovaných policistů. Sekce byla rozdělena na oddělení zpravodajské, cizinecké a výkonné. Svůj význam zvyšovalo Brno, kterého policejní ředitelství, které kromě jiného vykonávalo policii ohlašovací, kontrolovalo cizince a vydávalo občanské průkazy. Celou touto záležitostí se zabývalo jeho II. Bezpečnostní oddělení.
Tento systém zjevně nevyhovoval a od roku 1920 se zvyšovaly pravomoci vlády zřizovat státní policejní úřady. Dne 16. března 1920 byl přijatý zákon č. 162/1920 Sb., který vládu zmocnil zřizovat státní policejní úřady všude tam, kde to vláda pokládala za nutné. Obec a jeho zastupitelstvo s tím ale musely vyjádřit souhlas. Nové státní policejní úřady měly podle § 2. „pečovati o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starati se o bezpečnost osob a majetku, udržovati veřejný řád a vésti v patrnosti obyvatelstvo a cizince.“
Dne 19. března 1923 byl navíc přijatý zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky, na základě kterého byl 4. října 1923 přijatý výnos ministerstva vnitra č. 208, kterým byla ke dni 1. listopadu 1923 zřízena Zpravodajská ústředna (ZUS), která při pražském policejním ředitelství existovala až do rozbití ČSR v roce 1939. Vykonávala a řídila civilní výzvědnou a kontrarozvědnou službu v celé republice. Podléhaly ji odbočky (O.Z.US nebo OZUs), zřízené u policejních ředitelství v Praze, Brně, Opavě, Bratislavě, Košicích, Užhorodě. V roce 1932 byly nově zřízeny O.Z.US v Plzni a Liberci a přemístěna O.Z.US z Opavy do Ostravy. Kromě toho měla oddělení politické (pro sledování komunistické strany, nečeských politických stran a extremistických stran) a oddělení cizinecké (záležitosti pasové, emigrantské).
Své pasové oddělení ale i nadále mělo Policejní ředitelství v Praze, ale i ostatní Policejní ředitelství, jejich expozitury a komisařství.
V roce 1929 v podstatě byla dokončena první etapa policejní reformy. Od roku 1923 stoupl počet policejní úřadů o další čtyři a celkově jich bylo již 29, z toho 9 policejních ředitelství. Počet jejich zaměstnanců vzrostl na 700 osob. Systém policejních úřadů v té době pokrýval celé území státu a v dalších letech přibývaly zejména policejní komisařství. Bylo zřízeno 115 policejních pohraničních kontrolních stanic, které hranici střežily spolu s příslušníky Finanční stráže.
Finanční stráž naše republika převzala od Rakousko-Uherska v roce 1918. Dne 12. prosince 1919 byla zákonem č. 28/1920 Sb. rozdělena na dvě části - Důchodkovou kontrolu, která působila ve vnitrozemí a na Finanční stráž pohraniční., která hlídala hranici. Po dobu, kdy ještě nebyla nová Finanční stráž dobudována, museli hranici střežit i ti příslušníci bývalé Finanční stráže, kteří byli zařazení k Důchodkové kontrole. Zajímavé současně je, že zákon, který byl uveřejněný až měsíc po svém schválení, měl účinnosti již od 1. září 1919. Služba to nebyla lehká. Jen v době od října 1918 do října 1926 bylo při výkonu služby usmrceno 47 mužů. Finanční stráž měla tehdy asi 5.000 mužů, kteří působili na jednotlivých stanovištích a konali stálou pochůzkovou službu. Celní zákon č. 114/1927 Sb. z 14. července 1927 plně obnovil původní název Finanční stráž.
Ve vnitrozemí v tom čase dále pokračovalo posilování pražského policejního ředitelství, které se kromě výkonu služby na území hlavního města stále více stávalo nejvyšší policejní centrálou. V roce 1928 se stav mužstva zvýšil na 2.272 mužů. Posilováno bylo jeho bezpečnostní oddělení, které se kromě jiného věnovalo i problematice pasů a víz, stejně jako kontrole cizinců. Zde byl počet mužů zvýšený ze 40 na 113
Dne 12. června 1935 branně bezpečnostní výbor poslanecké sněmovny rozhodl o zřízení Československé letecké policie. Původně měla organizačně spadat pod státní policii a její pravomoci měly zahrnovat celé území státu, tedy jak města, tak také venkovské oblasti. Ministerstvo vnitra rozhodlo nakonec o zřízení četnických leteckých hlídek, které spadaly organizačně pod četnictvo. Zařazení letecké policie pod četnictvo bylo finančně méně nákladné. K 1. červenci 1935 bylo zřízeno pět četnických hlídek, a to v Chebu, Růžodole u Liberce, Hradci Králové, Dolním Benešově a v Bratislavě. Někteří autoři v tom vidí vznik cizinecké policie na území ČSR, ale tak tomu není. Jejich úkolem bylo dozírat nad dodržováním leteckých koridorů, spolupracovat při stíhací zločinců, pomáhat při přírodních katastrofách, ale především zachytávat narušitele vzdušného prostoru, protože se v tom čase množily nepovolené vlety zejména německých letadel, které prováděly leteckou špionáž nad našim územím. Je zřejmé, že kromě jiného dohlížely i na hranici a územím kolem ní, ale to byla spíše okrajová záležitost. Útvar zanikl v roce 1939 s příchodem druhé světové války, po válce byl obnoven pod názvem Bezpečnostní letectvo.
Kvůli hrozbám ze strany fašistického Německa a jeho páté koloně uvnitř ČSR bylo přijaté vládní nařízení ze dne 6. března 1936 (č. 51/1936 Sb.) o organizaci policejní správy a služby a o některých opatřeních v oboru vnitřní správy. Vlání nařízení v § 1., čl. I. stanovovalo jejich hlavní úkoly, mezi nimi uvádělo: „Státní policejní úřady jsou povolány … míti v evidenci obyvatelstvo a cizince a plniti úkoly, které jsou jim platnými předpisy zvlášť uloženy.“ V následujícím paragrafu se určovalo, že vláda může policejní úřady zřídit všude, kde to uzná za vhodné, a tudíž k tomu nemusí mít jakýkoli souhlas místních orgánů samosprávy, především těch, kterých se zmocnili radikálně naladění sudetští nacionalisté.
V roce 1937 na ZUS proběhla zásadní změna. Byla zreorganizována v novou instituci pod názvem Prezidium, oddělení pro státní bezpečnost, se zkratkou StB. Kromě jiného se měl monitorovat zahraniční a tuzemský tisk, vést evidence veřejně činných osob, speciálně závadových osob ze státně-bezpečnostního hlediska a sledovat se rovněž měly politické a ilegální organizace, které ohrožují bezpečnostní zájmy státu.
Vnitřně se dělilo na:
I. Zpravodajskou ústřednu (ZUS),
II. Odbočky zpravodajské ústředny, které dohlížely na dění na svém teritoriu.
III. Politické oddělení, jehož 3. skupina měla sledovat hnutí českých a slovenských politických stran, styků a vztahů k zahraničí, studenty a mládež, polickou činnost emigrantů, šetření státoobčanské spolehlivosti a ochranu státních činitelů.
IV. Cizinecké oddělení.
Přes veškerou snahu se ale hnutí německých nacionalistů a národních socialistů policii nedovedlo zastavit. Bylo jasné, že může dojít i k přímým fyzickým a bojovým střetům. Za tímto účelem byla již podle vládního nařízení z 23. října 1936 (č. 270/1936 Sb.) zřízena Stráž obrany státu. Jejím úkolem byla: „ochrana neporušitelnosti státních hranic a nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.“ Pod tím vším se myslel klid v pohraničních oblastech. Měla být a byla složena z příslušníků četnictva, policejních strážných sborů, obecní stráže bezpečnosti, vojenských osob, příslušníků Finanční stráže a dalších osob, určených k výkonu strážní, policejní nebo podobné služby. Zákon pro ně rozšířil seznam případů možného použití zbraně.
Policisté zařazeni ke službě v SOS prošli v letech 1936-1938 řadou výcvikových kurzů a školení, ale její skutečná činnost nastala až v roce 1938. V čase první mobilizace v květnu 1938 se na určená místa dostavilo celkem 28.310 příslušníků SOS, z toho bylo 3.155 policistů.
Aktivně také bojovali v září 1938 proti ofenzivě německých ordnerů (podle Ordnergruppe) - příslušníků Sudetoněmeckého freikorpsu (Sudetendeutsches Freikorps), kterých výcvik probíhal v Německu. Mezi 22. a 30. září 1938 bylo v bojích raněno 10 policistů z jednotek SOS a 61 policistů ostatních. Zahynulo 6 policistů, zařazených k SOS a 2 policisté, působící mimo ni.
Po Mnichovské dohodě bylo od ČSR odtrženo celé pohraničí, ale stejně tak území v hloubce Čech a Moravy. Výrazně to narušilo rovněž stávající policejní strukturu ČSR, protože na odtrženém území se nacházela většina policejních úřadů a policejních expositur, s čím se nové vedení resortu ministerstva vnitra muselo vypořádat. Dne 15. března 1939 německá branná moc ukončila i tuto situaci, ČSR zanikla a byl vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, kde všechny záležitosti týkající se také ochrany hranic protektorátu, ale i kontroly cizinců, byly plně v rukou okupační správy.
Sbor národní bezpečnosti
Bezprostředně po osvobození a skočení II. světové války, byla situace ohledně kontroly cizinců na území ČSR, zejména v Česku velice složitá. Republikou procházely stovky repatriantů, směřujících do vlastích zemí, přičemž o každém z nich by se mělo vědět a o něj pečovat. Navíc nějaký čas se na našem území zdržovaly jednotky spojeneckých armád, což rovněž vytvářelo určité problémy. Význam pasové, vízové a evidenční činnosti v této situaci více než vzrostl. Podle dohod měly vést evidenci obyvatelstva a cizinců vznikající Národní výbory, které se rovněž zabývaly vydáváním pasů. V pohraničí se ale spíše zaměřily na evidenci a kontrolu Němců, podléhajících rozhodnutím o jejich odsunu. Víza ale vydávaly zahraniční úřady ČSR, podléhající Ministerstvu zahraničních věcí.
Na celostátní úrovní mělo na starosti kontrolu cizinců Oddělení d, skupiny StB/2, tedy obnovená Státní bezpečnost. Toto oddělení současně posuzovalo vydávání cestovních pasů. Pracovníci Zemského odboru bezpečnosti II (ZOB II.) se touto činností zabývali jen okrajově. Cizineckou policii tedy vykonávala zejména StB až do února 1948 v úzké spolupráci s příslušným oddělením Ministerstva vnitra. Zde tyto úkoly převzal odbor pro politické zpravodajství MV, známý také jako odbor Z, který vznikl 29. června 1945 a konkrétně se nimi zabývalo Oddělení VII. – pasové, v rámci kterého postupně vznikalo Ústřední vedení pasové a cizinecké agendy. Protože reorganizace v této době neustávaly, byl odbor Z 2. prosince 1946 přejmenovaný na VII. Odbor MV a v rámci něj se záležitostmi cestovních pasů a cizinecké policie zabývala skupina VII C, ve spolupráci se skupinou VII B. Evidenci pasů měla na starosti skupina VII. E. Zejména v roce 1945 bylo práce, vzhledem k situaci v poválečné Evropě, skutečně dost.
Ještě horší to ale bylo na úseku ochrany státních hranic, zejména vůči Německu. V pohraničí to vřelo, válka sice skončila, ale její dozvuky našim pohraničím nadále otřásaly. Již v květnu 1945 hraniční čáru obsadila Finanční stráž, která byla v době okupace zrušená. Dělila se na 522 oddělní, kterým bylo podřízeno 142 inspektorátů. Její příslušníci se mnohdy nastěhovali do objektů, které museli v roce 1938 opustit. Jednalo se o poměrně početnou složku s 5.500 příslušníky, kteří byli z 95 procenty příslušníci národně socialistické strany. K nim se na podzim roku 1945 přidaly vyčleněné jednotky armády, které rovněž zajišťovaly klid a pořádek v pohraničí, protože situace byla v těchto regiónech skutečně napjata a síly Finanční stráže na její uklidnění jednoduše nestačily. Navíc Finanční stráž působila v poměrně nepřátelském prostředí, mnohdy podobnému tomu z roku 1938.
První poválečná vláda ČSR si toto nebezpečí plně uvědomovala a kvůli tomu byly 17. dubna 1945 na 4. schůzi této vlády přijaty zásady výstavby nové Národní bezpečnostní služby. Řešení tohoto problému bylo viděno v několika směrech. Důležité bylo ustanovení „sboru pohotovostního … Jeho bezprostředním úkolem bude, aby vyčistil naše osvobozené území od živlů národu a státu škodlivých, zejména v oblastech obydlených Němci, v hornatém pohraničním terénu.“
V praxi to znamenalo vytvoření Pohotovostního pluku 1. NB. Nábor do něj probíhal v Praze na Perštýně v budově Ústřední rady odborů v dnech 28. května až 2. června 1945. Zde se hlásili bývalí partyzáni, odbojáři a členové nedávno zrušených Rudých gard, místních Milicí, Stráží atd. Ve své většině šlo o mladé lidi, z kterých mnozí měli i přímé bojové zkušenosti, což se nesmírně hodilo. Svůj význam měla i ta skutečnost, že to byli dobrovolníci. Mezi ně byli přibírání starší a zkušenější příslušníci předválečné policie a četnictva, kteří zde obsadili důležité velitelské funkce.
Výsledkem byl poměrně vysoký počet přihlášených, kteří se stali příslušníky SNB. Přijato bylo 12.000 nových příslušníků, z toho na Čechy připadlo 7.683, na Moravu 2.970 a na Slovensko 1.185 příslušníků. To byl stav k 1. lednu 1946. Do Pohotovostního pluku 1. NB ke stejnému dni nastoupilo 1.483 příslušníků, přičemž 60 důstojníků sem přešlo z armády, a tudíž také mělo bojové zkušenosti.
Příslušníci PP 1 NB měli v době svého vzniku i specifickou výstroj a výzbroj. Výstroj byla pořízena ze skladů německého Afrikakorpsu a od Rudé armády dostali příslušníci 1.000 samopalů vz. 41 R. Od ostatních bezpečnostních útvarů se lišili jejich označení odznakem Pohotovostního pluku 1 NB. Vzhledem k úkolům pluku a rychlé potřebě jeho nasazení prošli jeho příslušníci intenzívním výcvikem tak, že již koncem července 1945 zaujali své pozice v celém severním a severozápadním pohraničí, přibližně na oblouku Trutnov - Ústí nad Labem - Karlovy Vary - Tachov. Povaha služby těchto jednotek nebyla jen pohotovostní. Hlavním úkolem bylo zabezpečit střežení státní hranice. Velitelství PP 1 NB sídlilo v Praze. Zde na Přípotoční ulici se nacházela Poddůstojnická škola PP 1 NB. 1. rota sídlila v Karlovy Varech, 2. rota ve Varnsdorfu, 3. rota v Liberci, 4. rota v letovisku Na Tokáni, 5. rota v Chebu, 6. rota v Jirkově u Chomutova, 7. rota v Tachově, 8. rota v Trmicích u Ústí nad Labem, 9. rota v Broumově, 10. rota v Aši, 11. rota v Trutnově, 12. rota v Jílové u Podmokem.
Na podzim 1945 mu přišly na pomoc i jednotky armády, které měly za úkol vyplnit mezery mezi bezpečnostními jednotkami a pomoci s odsunem Němců. Postupně, jak se situace konsolidovala, byly jednotky stále více využívány přímo pro ochranu státní hranice, kterou do listopadu 1945 vykonávaly útvary armády a příslušníci Finanční stráže. Celé československé hranice však 12 rot Pohotovostního pluku 1. NB s celkovým počtem 1.500 příslušníků nezabezpečilo.
Při pluku 1 NB vznikl v květnu 1945 Letecký oddíl, jehož počty a vybavení se neustále vylepšovaly. Nejdříve se změnil v pluk a v roce 1946 začaly být kolem hranic upravovány plochy do podoby letišť pro letecké hlídky. V době od roku 1945 do roku 1948 byly zřízeny v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Jičíně, Brně a Olomouci. Na Slovensku v Bratislavě, Rimavské Sobotě a v Košicích. Dne 26. února 1946 se změnil jeho název na Letectvo SNB, aby v prosinci 1947 získalo definitivní název – Bezpečnostní letectvo. Jeho úkoly byly obdobné jako v případě četnických leteckých hlídek z I. ČSR: chránit svrchovanost československého vzdušného prostoru, kontrolovat civilní letecký provoz, páchat po pachatelích trestné činnosti a vykonávat záchrannou činnost v případě živelních pohrom nebo leteckých nehod.
Ale ani to ještě stále neodpovídalo nebezpečné situaci, která v pohraničí vládla. Vždyť síť příhraničních stanic SNB na konci roku 1945 nedosahovala hustoty sítě četnických stanic v roce 1938. Po odsunu německého obyvatelstva se pohraničí potýkalo s problémy spojenými s jeho novým osídlováním, kdy se někteří přistěhovalci spíše zabývali rabováním majetku po odsunutých Němcích, přičemž došlo k rvačkám, krádežím a loupežím. Příslušníci pluku 1. NB v této situaci vykonávali především přímou policejní činnost a na samotné střežení hranice jim často nezbýval ani čas a někdy i síly. Stejné to bylo i u členů Finanční stráže, nebo osazenstva příhraničních stanic SNB. Z toho důvodu byly počátkem roku 1946 jednotky Pohotovostního pluku 1 NB reorganizovány, přičemž k původnímu pluku přibyly ještě dva, a vznikly z nich Pohraniční útvary SNB - 9600. Nová sestava těchto útvarů byla zaujata dnem 1. července 1946 a zajištěno tak nepřetržité střežení státní hranice o celkové délce 2.116 km.
Pohraniční útvar SNB 9600 (PÚ SNB 9600) se v červenci 1946 organizačně dělil na:
Velitelství PÚ SNB 9600 se sídlem v Praze.
Pohotovostní (pohraniční) pluk 1 – Liberec
1. prapor – Litoměřice (roty: Brandov, Dubí, Podmokly, Šluknov, Rumburk)
2. prapor – Liberec (roty: Jablonné v Podještědí, Frýdlant, Nové Město pod Smrkem)
3. prapor - Hradec Králové (roty: Zlaté Návrší, Žacléř, Broumov, Velké Poříčí nad
Metují, Deštné, Mladkov)
Pohotovostní pluk 2 - Plzeň
1. prapor - České Budějovice (roty: Nová Bystřice, Terčí Ves, Frymburk, Nová Ves,
Knížecí Pláně)
2. prapor – Plzeň (roty: Prášily, Nýrsko, České Kubice, Bělá nad Radbuzou, Tachov)
3. prapor - Karlovy Vary (roty: Vysoká, později Lázně Kynžvart, Cheb, Aš, Kraslice,
Kovářská)
Pohotovostní pluk 3 - Brno
1. prapor – Znojmo (roty: Jemnice, Znojmo, Mikulov, Břeclav)
2. prapor – Olomouc (roty: Frývaldov, Krnov, Opava)
3. prapor – Místek (roty: Bohumín, Český Těšín)
V únoru 1948 byly Pohotovostní pluky využité k mocenskému krytí událostí, které probíhaly v Praze. Veřejné projevy představitelů stran, které podaly demisi, byly 23. února zakázány. Od téhož dne byla pozastavena platnost cestovních pasů, což ztěžovalo legální odchod prvních emigrantů za hranice. Po definitívním skončení těchto událostí, ale začala vlna nelegálních pokusů o přechod státních hranic, především v prostoru Rakouska a Bavorska. Zejména v prvních týdnech po únoru 1948 byly tyto přechody mnohdy úspěšné. Využívala se skutečnost, že místní pašeráci důkladně znali místní terén a pokrytí hranice bylo poměrně malé. Vznikaly dokonce celé převaděčské sítě a skupiny.
Vzhledem k tomu ze strany nové moci rostla nespokojenost vůči Finanční stráži a jejím příslušníkům. Výsledkem bylo 2. prosince 1948 přijetí zákona č. 275/1948 Sb., kterým se přenáší působnost Finanční stráže v celním pohraničním pásmu na Sbor národní bezpečnosti. Měl jen 4 paragrafy, a i to stačilo, aby zákon Finanční stráž zlikvidoval.
„§ 1. Působnost, která přísluší v celním pohraničním pásmu finanční stráži, přechází, s výjimkou výkonu pomocné služby u celních úřadů, na Sbor národní bezpečnosti; další výjimky může stanoviti vláda nařízením.
§ 2. Výkon služby podle § 1 upraví vláda nařízením. Dokud se tak nestane, platí dosavadní předpisy se změnami plynoucími z tohoto zákona.
§ 3. Ministr vnitra určí v dohodě s ministrem financí, kteří příslušníci finanční stráže budou převedeni do Sboru národní bezpečnosti, a upraví podrobnosti tohoto převodu.
§ 4. (1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1949. Přípravy k jeho provedení lze však učiniti již před tímto dnem; zejména mohou býti vydána již před tímto dnem vládní nařízení podle §§ 1 a 2 a učiněna opatření podle § 3.“
Na druhé straně problematika vydávání pasů a výkon cizinecké policie byla poněkud roztříštěná. V tomto směru působily: Národní výbory, Národní bezpečnost, jak se v tomto čase Veřejná bezpečnost nazývala a stejně tak i StB, která se po spojení s ZOB II. k 1. lednu 1948, změnila v tu složku, jak jsme ji později znali. Na vše dohlíželo Ministerstvo vnitra a jeho VII. odbor Z. Po reorganizaci ministerstva v listopadu 1948, kdy bylo rozčleněné na dvě části – Skupina I – Bezpečnost a Skupina II – Vnitřní správa, byla celá pasová a vízová agenda, spolu s výkonem cizinecké policie převedena na Skupinu I – Bezpečnost, odbor BA, což bylo Velitelství Státní bezpečnosti. Kromě jiného mu byl stanoven úkol: „Provádí evidenci cizinců, rozhoduje o povolení k jejich pobytu a rozhoduje výlučně ve věcech pasových a vízových, včetně malého pohraničního styku.“ Na úrovní kraje působily referáty 5 Krajských velitelství StB – záležitosti cizinecké policie.
Současně nutno poznamenat, že po únoru 1948 se počet cizinců, žijících na území ČSR výrazně snížil, a to samé se týkalo vydávání pasů při občany ČSR. Cizinecká agenda se de facto scvrkla do kontroly pohybu na hranicích republiky. Cizinci, kteří se do republiky přece jen legálně dostali, byli ubytováváni ve vyčleněných hotelích, nebo svůj příjezd a odjezd museli hlásit na Národních výborech a místních bezpečnostních složkách. Jejich kontrolou se přirozeně zabývala rovněž Státní bezpečnost, postupně se stále výrazněji prosazující. Svou pozornost v tomto směru zaměřila na odhalování výše uvedených převaděčských sítí a typizaci případných emigrantů.
Vypjatá vnitropolitická situace nalezla svůj odraz ve zvýšení represe vůči opozičním seskupením. Vládním nařízením č. 48 z 23. května 1950 bylo zřízeno Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), které převzalo hlášení pobytu obyvatelstva a cizinců, agendu občanských průkazů, cestovních pasů i výkon cizinecké policie. Věci vyřizovalo také prostřednictvím referátů III. krajských (okresních) národních výborů (referát pro vnitřní věci a bezpečnost). Celkově kromě jiného odpovídalo za provádění předpisů o cizincích, o cestovních pasech, spolu s ostatními evidenčními úkoly.
Protože se situace v oblasti nelegální emigrace přes hranici nelepšila, k čemu po čase přibyly přechody hranice tzv. agenty-chodci, směřující ze zahraničí do vnitřka ČSR, byly podniknuté dva kroky. Tím prvním byla proměna praxe nepovoleného vycestování do zahraničí v přímý trestný čin. Také tento úkol plnil nový Trestní zákon – č. 86/1950 Sb., ze dne 12. července 1950. Národní shromáždění republiky československé jeho schválením vytvořila v jeho § 95 nový trestný čin - opuštění republiky.
„(1) Kdo bez povolení opustí území československé republiky, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Stejně bude potrestán československý občan, který neuposlechne úřední výzvy, aby se v určené lhůtě na území československé republiky vrátil. (3) Vedle trestu uvedeného v odstavcích 1 a 2 může soud vyslovit ztrátu státního občanství. Podmíněné odsouzení je vyloučeno.“
Druhým krokem bolo vytvoření Pohraniční stráže, která měla začít novou etapu v dějinách ochrany hranic, postavenou na vojskové ochraně, později doplněné významným technickým zařízením. Pohraniční stráž vznikla na základě zákona č. 69/1950 Sb., o ochraně státních hranic. Také tento zákon byl poměrně krátký a především ukládal:
„§ 1 K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru. Ochrana státních hranic je proto povinností každého občana.
§ 2 Provádění ochrany státních hranic náleží do působnosti ministerstva národní bezpečnosti, které tento úkol plní svými orgány, zejména Pohraniční stráží.
3 (1) Službu v Pohraniční stráži vykonávají pro její význam, odpovědnost a namáhavost vybraní příslušníci pracujícího lidu.
(2) Příslušníci Pohraniční stráže mají stejná práva a stejné povinnosti jako příslušníci vojska; při výkonu své pravomoci mají též právní postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti…“
§ 6 Služba v Pohraniční stráži se počítá jako služba ve vojsku. Hodnosti dosažené v Pohraniční stráži jsou vojenskými hodnostmi. Pro příslušníky Pohraniční stráže platí předpisy o platových poměrech příslušníků ozbrojených sborů.
§ 7 Příslušníci Pohraniční stráže podléhají vojenské soudní pravomoci a ustanovením o trestných činech vojenských.
§ 8 Ministr národní bezpečnosti stanoví nařízením, kdy příslušník Pohraniční stráže při výkonu své pravomoci užije zbraně.
§ 9 Ministr národní bezpečnosti v dohodě s ministrem financí upraví součinnost Pohraniční stráže s finančními orgány při zjišťování trestných činů a přestupků finanční povahy…“
Na základě tohoto zákona vyšlo Nařízení ministra národní bezpečnosti č. I 285T o reorganizaci velitelství Pohraniční stráže. Pohraniční stráž byla organizována do 5 brigád a 4 oddílů. Zaujetí nové sestavy bylo stanoveno na 1. leden 1951.
a) Brigády Pohraniční stráže – Cheb (č. 5), Planá u Mariánských Lázní (č. 12), Poběžovice (č. 9, později Domažlice), Sušice (č. 7) a Volary (č. 10),
b) Oddíly Pohraniční stráže – Karlovy Vary (č. 3), České Budějovice (č. 15), Znojmo (č. 4) a Bratislava (č. 11).
Z tohoto schématu je jasné, že PS hlídala hranici s Rakouskem a SRN. Protože ale docházelo k útěkům občanů ČSR přes NDR do Západního Berlína a následně do SRN, byla obdobná sestava rozvinutá rovněž na hranici s NDR. Vodní hranice s Rakouskem zajišťovala Dunajská pohraniční stráž (Dunajský poříční oddíl VB).
V nezvykle krátké době od poloviny října 1950 do zaujetí nové sestavy Pohraniční stráže (tj. k 1. lednu 1951) musely být vybudovány a upraveny nové objekty pohraničních rot a praporů. Roty byly umístěny 700 – 1.500 metrů od státní hranice a na jednu připadlo střežení úseku v délce 3,5 km. Vlastními sílami bylo postaveno 112 dřevěných budov a upraveno dalších 232 objektů. V červenci nastoupili do služby první vojáci základní služby v počtu 7.500 mužů. Následně – 13. listopadu, byl podle sovětské vzoru, v mnohém vycházejícího z praxe ochrany hranic carského Ruska, vytyčeno zakázané a hraniční pásmo. V roce 1951 bylo započato s výstavbou elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). Byly zahájeny práce na kácení stromů a vytváření průseku pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu a kontrolního pásu. Drátěný zátaras byl stavěn zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Stavěn byl ze dřevěných kůlů, místy se později používaly betonové sloupky. Dobudován byl do konce roku 1953. Obyvatelstvo bylo z těchto oblastí bylo již. 1. května 1952 v podstatě odsunuté, což mělo omezit také činnost převaděčů. V roce 1952 vznikla 19. brigáda PS se sídlem v Děčíně, kde sloužili nejdříve pouze příslušníci PS z povolání. Na tomto novém úseku nebyl budovaný elektrický zátaras s vysokým napětím.
Během výkonu služby v letech 1948–1989 zemřelo celkem 654 pohraničníků, z toho většina nehodou, v některých případech i sebevraždou. Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 10 z nich. Civilistů bylo zabito 450. Většina těchto civilistů byla neozbrojená.
Pohraniční stráž řídilo samostatné Velitelství PS, zařazené pod Ministerstvo národní bezpečnosti. Po vzniku Vnitřní stráže v roce 1952 byla ona i PS podřízena Hlavní správě Pohraniční a Vnitřní stráže, která na MNB vznikla 1. května 1951. Po zániku MNB v roce 1953 se HS PaVS stala součástí nového Ministerstva vnitra.
Nové poměry však nepřežilo Bezpečnostní letectvo. Armáda již v té době měla k dispozici výrazně výkonnější techniku, doplněnou radary a Bezpečnostní letectvo se s ním již nemohlo rovnat. Jeho význam upadal a nakonec bylo 23. prosince 1950 zrušené.
Dne 8. července 1952 byl systém ekonomické ochrany státních hranic doplněný vládním nařízením č. 27/1952 Sb. o organizaci celní správy. Podle jeho paragrafu 2: „Působnost ve věcech celních vykonává ministerstvo zahraničního obchodu prostřednictvím ústřední celní správy a jí podřízených orgánů.“ Následující paragraf řešil zřízení Ústřední celní správy.
„(1) Ústřední celní správa se zřizuje při ministerstvu zahraničního obchodu jako jeho zvláštní složka.
(2) Ústřední celní správa plní dosavadní úkoly ministerstva financí a krajských národních výborů ve věcech celních a dosavadní úkoly ministerstva financí podle § 14 zákona č. 92/1946 Sb., o vázaném devisovém hospodářství (devisový zákon).
§ 4
(1) Ústřední celní správě jsou podřízeny celnice.
(2) Celnice plní dosavadní úkoly okresních národních výborů ve věcech celních.
(3) Celnice a jejich odbočky zřizuje nebo zrušuje a jejich působnost podrobněji vymezuje ministr zahraničního obchodu v dohodě se zúčastněnými členy vlády.“
S účinností od 1. srpna 1952 bylo zřízeno 86 celnic.
Velitelství Veřejné bezpečnosti se na této činnosti rovněž podílelo, a to prostřednictvím Sektoru osobních dokladů, které evidovalo nejenom domácí obyvatelstvo, ale rovněž cizinců, přičemž vydávalo propustky do pohraničních pásem. Po zániku MNB byl tento sektor začleněný pod Hlavní správu Veřejné bezpečnosti, která Velitelství VB nahradila. Pasová agenda byla mezitím podle vládního nařízení č. 125/1951 Sb. prozatím přesunuta na Ministerstvo zahraničních věcí, ale po čase do procesu schvalování a vydávaní pasů začala vstupovat jak Státní, tak i Veřejná bezpečnost.
Na úrovni MNB byla pasová oblast kontrolována pomocí jeho 4. sektoru evidenčního a registračního a v této činnosti se pokračovalo až do 31. července 1952. Dělo se tak zejména na úrovni krajských a okresních velitelství NB. V rámci reorganizace MNB vznikl v jeho struktuře Vízový a pasový odbor P, který se zabýval pasovou a vízovou agendou a stejně tak záležitostmi politických emigrantů. Dělil se do pěti oddělení – pasové, víza a pobyty, kartotéka a spisovna, styk s veřejností a emigrační. Oddělení se dělila na referáty. Ke konci měsíce odbor od 4. sektoru převzal celou evidenci, která u ní byla dosud vedena.
Velitelství StB přešlo reorganizací k 1. červenci 1952, přičemž se změnilo v Hlavní správu StB a na kontrole cizinců a shromažďování poznatků, využitelných v pasové a vízové problematice, se podílelo jeho několik odborů. Cizince např. prověřoval jeho VII. odbor. StB rovněž kontrolovala pohyb na hraničních přechodech prostřednictvím Oddělení pasové kontroly, v roce 1952 změněné na referáty pasové kontroly. Obecně ale platilo, že celou pasovou a vízovou činností se Ministerstvo zahraničních věcí zabývalo až do roku 1958.
Druhým směrem činnosti bylo vytvoření pohraničních stanic SNB, které jednak spadaly pod okresní velitelství NB, ale do řízení jejich činnosti se zapájel určený pracovník III. oddělení KV NB. Zabývaly se především ochranou hranic s ostatními lidově-demokratickými státy, na Slovensku se SSSR. Po zániku MNB kontroloval a řídil činnost těchto stanic III. odbor vnější služby. Evidenci obyvatelstva a vydávání propustek do pohraničního pásma vydával IX. odbor průkazů.
Mimořádně důležitý byl z hlediska této tématiky XII. odbor HS VB - povolování pobytu a evidence cizinců, a osob bez státní příslušnosti usměrňoval tento úsek na celém území ČSR. V obvodu Ústředního národního výboru Praha (tedy pro město Prahu) vydával doklady a povoloval trvalý pobyt cizincům, plnil funkci ohlašovny, vedl a využíval pozorovací svazky. Byl také odvolací instancí proti vysloveným zákazům pobytů na území ČSR. Byl rozdělen do dvou oddělení.
Na úrovni krajů existovalo oddělení (skupina) průkazů, které se zabývalo stejnou činností jako III. odbor HS VB. Po likvidaci Stanic SNB, ochranu severních a východní hranice převzala pohraniční oddělení VB.
V další době již žádné jiné větší změny nenastaly. Jen po reorganizaci MV ČSR v roce 1957 se Pohraniční stráž spolu s Vnitřní stráží, která mezitím získala samostatnost a nově zřízenou Civilní obranou, stala součástí instituce s názvem Vojska MV.
Největší změnou, která tu nastala, byla reorganizace pasové, vízové a pobytové agendy. Vyžádaly si je změny v oblasti rozšíření možností cest do zahraničí, oč se následně usilovalo mnoho občanů ČSR již v letech 1956 a 1957. Začala se rozvíjet turistika, ale i ekonomické styky mezi Východem a Západem. Ukazovalo se, že systém centrálního přijímání žádostí o vydání pasů na MZV je zkostnatěný a nefunkční. Tehdy došlo k první změně. Pasy i nadále vydávalo MZV, ale podat žádost o vydání pasů do všech zemí bylo možné od roku 1956 na všech okresních správách MV, tedy na jeho odděleních VB.
Rozkazem ministra vnitra č. 101. ze dne 23. července 1958 byl zrušený III. zvláštní odbor MV a celá tato problematika byla svěřená I. zvláštnímu odboru. Tímto krokem vznikl celostátní orgán, který celou uvedenou činnost řídil. Přesto všechny žádosti a písemnosti v tomto směru se vyřizovaly prostřednictvím VB. Na HV VB místo zrušeného III. odboru vznikl zahraniční odbor, který vedl veškerou evidenci cizinců v ČSR. V roce 1958 byl spojený do jednotného Odboru zahraničního a občanských průkazů, který řídil a kontroloval práci odborů, oddělení a skupin zahraniční agendy a občanských průkazů na podřízených útvarech VB, v zahraniční agendě řídil a kontroloval přijímání a prověřování žádostí československých občanů o cesty do zahraničí, vydával propustky do hraničního a zakázaného pásma a do oblastí malého pohraničního styku či turistické oblasti Vysokých Tater, povoloval soukromé a turistické cesty čs. občanů do SSSR a lidově demokratických států a vystavoval potřebné cestovní doklady, vedl ohlašovací a pobytovou agendu cizinců a osob bez státní příslušnosti a vystavoval potřebná víza, vydával doklady pro místně omezený přestup státních hranic, povolení k rozmluvě na státní hranici a vedl celostátní evidenci cizinců a osob bez státní příslušnosti trvale žijících v ČSR a přejezdů hranic zahraničními vozidly; v agendě občanských průkazů řídil vydávání OP a vše, co se jich týkalo (odcizení, ztráty, stížnosti), registroval totožnost občanů, řídil práci ohlašoven pobytů a jejich okresní evidence, ústřední evidenci obyvatel a podával informace o pobytu osob, spolupracoval s operativními orgány MV a VB.
Spolu s tím došlo k dalšímu uvolnění v této oblasti. Povolování a schvalování cest do států východního bloku bylo z jednotného centra přesunuto na jednotlivé krajské správy MV a správy VB. Sem byla přesunuta celá agenda vydávání pasů k soukromým a turistickým cestám do zahraničí. Některé pravomoci si ale nadále udrželo i MZV.
Na systému ochrany hranic se nic nezměnilo ani po vstupu do 60. let minulého století. Hranice střežila PS a pohraniční oddělení VB, čeho se nedotkla ani územní reorganizace v roce 1960. Pohraniční oddělení VB působily jako vysunuté výkonné útvary Okresního oddělení VB. Počátkem 60 let se ale po dlouhé době začalo uvažovat nad tím, že by víceré evidenční činnosti vrátili státní správě a Národním výborům.
Na druhé straně se dále měnila situace v oblasti pasové a vízové. Zájem o vydání pasů a víz byl tak velký, že krajské správy MV na tuto agendu nestačily a žádostmi byly zahlcené. Tak bylo rozhodnuté, že celá tato agenda bude decentralizována ještě více a od 1. ledna 1962 byla přesunutá na okresní správy MV. Z MZV byla současně na KS MV přenesena agenda schvalování a vydávání cestovních dokladů k turistickým zájezdům do krajin východního i západního bloku.
Ale ještě stále to nestačilo, protože turismus se prudce rozbíhal oběma směry a stále více našich občanů směřovalo do ciziny. Podle tehdejších údajů vzrostl počet turistů ze západních zemí z 3.830 v roce 1952, na 50.400 v roce 1956 a 63.261 v roce 1962. V roce 1963 z ČSSR vycestovalo 85.734, v roce 1964 – 155.064 a v roce 1966 243.522 osob. Stejně tak rostla emigrace, která stoupla oproti roku 1962 z počtu 538 na 2.589 osob v roce 1966.
Z tohoto důvodu byl celý systém pasové, vízové a cizinecké agendy po pěti letech opět zásadně reorganizovaný. Přísně tajný rozkaz ministra vnitra č. 16. z 5. června 1963 vytvořil jednotnou Správu pasů a víz, se strukturou: oddělení pasů a víz na úrovni kraje a skupina pasů a víz na úrovni okresů. Zajištění akceschopnosti celé této služby si vyžádalo investice v oblasti výstavby, stejně tak i platové a sociální. Všechny tyto instituce vydávaly všechny druhy pasů a propustek, kromě diplomatických pasů a pasů pro pracovníky zahraniční služby, což se i nadále dělo na MZV.
Na úrovni HS VB pracoval Správní odbor, který se zabýval kromě jiných činností také evidenci obyvatelstva, dohledem nad plněním ohlašovacích povinností, vydáváním povolení ke vstupu do pohraniční a zakázaného pásma.
Poté, co byly Stanice SNB nahrazeny Obvodními odděleními VB – OO VB rozkazem ministra vnitra č. 3 ze dne 19. ledna 1964, došlo rovněž k dílčí úpravě Pohraničních oddělení VB. K 1. lednu 1966 vykonávaly kromě ochrany hranice také běžné úkoly řádného OO VB.
Změny nastaly rovněž v oblasti ochrany hranic pomocí Pohraniční stráže. Doba agentů-chodců již pominula a stejně tak tlak na hranici z obou stran. Pro případné emigranty bylo mnohem jednodušší do zahraničí vycestovat a následně se do ČSSR již nevrátit. V roce 1964 bylo zrušené zakázané pásmo a zúžené hraniční pásmo. Pohraniční roty prošly modernizací anebo se rovnou zbouraly a přestěhovaly do nových prostorných objektů (tzv. horských hotelů) do pohraničních obcí. Materiální podmínky, výstroj a výzbroj pohraničníků byly dokonalejší. Šlo o čepici PS, blůza vz. 63, kalhoty vz. 63, košile vz. 21, Boty vz. 60, opasek s přezkou, samopal vz. 58, bodák pro Sa 58, sumka na 2 zásobníky pro Sa 58, mikrotelefon, pouta 1 – 2 ks, signální pistole s pouzdrem a náboji, radiostanici RF 10 a dalekohled.
Koncem roku 1965 byl v drátěném zátarasu vypojen elektrický proud. Zátaras, již bez proudu, ještě nějaký čas sloužil jako překážka pro narušitele. Koncem 60. let byl vybudován nový drátěný zátaras, tzv. signální stěna U-60. Ta byla posunuta více do vnitrozemí do schůdnějšího terénu. Když jsme již u toho, musíme uvést, že v 70. a 80. letech byla signální stěna modernizována verzemi U-70 a U-80. Signální stěny vesměs kopírovaly linie dnešních zpevněných (a mnohdy zároveň i turistických) cest a lesních průseků, které se přímočaře táhly kolem hranic.
Největší organizační změnu přineslo usnesení předsednictva ÚV KSČ z 26. října 1965 o vytvoření jednotných československých ozbrojených sil, na základě kterého došlo ke spojení ČSLA s PS a VS. Přísně tajným rozkazem č. 41 z 5. listopadu 1965 byly PS a VS vyčleněné z resortu MV a zařazené pod rezort MNO. Tento stav trval až do roku 1972. Cizinecká policie se v těchto letech zabývala již jen pasovou a vízovou činností, střežením hranic s NDR. PLR, SSSR a MLR a spolu s příslušnou částí StB na kontrolu pobytu cizinců na území ČSSR. Státní bezpečnost se touto činností zabývala již od padesátých let a pokračovala v ní i v letech příštích.
Problematiku vydávání cestovních pasů pak řešil zákon č. 63/1965 Sb. ze dne 18. června 1965 o cestovních dokladech. Jeho § 1 určoval:
„(1) Občané Československé socialistické republiky mohou překročit státní hranice Československé socialistické republiky nebo se zdržovat v cizině jen s platným československým cestovním dokladem.
(2) Cestovní doklad obsahuje podstatné údaje o totožnosti občana a označení, pro které státy, na kolik cest a na jakou dobu platí.“
Oddíl druhý - Vydávání cestovních dokladů v § 3 uvedl: „Cestovní doklady vydává ministerstvo vnitra, ministerstvo zahraničních věcí a orgány jimi zmocněné. Tyto orgány mohou též platnost cestovních dokladů rozšířit nebo prodloužit.“
Paragraf 4 ale určoval omezení při vydání cestovního pasu:
„(1) Vydání cestovního dokladu může být odepřeno občanům,
a) jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy, b) proti nimž je vedeno trestní řízení, c) kteří byli odsouzeni pro trestný čin, pokud se na ně nehledí jakoby nebyli odsouzeni, nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno, d) kteří při pobytu v cizině svým jednáním poškodili dobré jméno Československé socialistické republiky.
(2) Vydaný cestovní doklad může být z důvodů uvedených v odstavci 1 odňat nebo jeho platnost omezena. Cestovní doklad může být odňat také tehdy, odpadl-li účel cesty, pro který byl vydán.“
Zákon nabyl účinnosti dnem 1. srpna 1965.
V roce 1968 se pak objevilo několik koncepcí změn v této oblasti. V krajním případě se uvažovalo až o úplném otevření hranic s Rakouskem a SRN, v opatrnějším pouze o zjednodušeném přístupu k získání pasu i tzv. výjezdní doložky, která držiteli zajišťovala dostatečný příděl valut. Některé z těchto koncepcí se dostaly nejen do Akčního programu MV ČSSR, ale i Akčních programů VB a StB. Nic z toho se po srpnu 1968 nerealizovalo. Bezprostředně po 21. srpnu ale na našich západních hranicích vládl velice benevolentní režim. Místy bylo možné hranici překročit i opakovaně, dokonce jen na občanský průkaz. Při útěku řady lidí do ciziny jim mnohdy pomáhali samotní příslušníci PS.
Proto situace v této složce, ale i celém systému ochrany státních hranic, byla po 17. dubnu 1969 prioritně stabilizovaná a zanedlouho byl obnovený původní režim.
Zásadní změnou se stala jen federalizace ČSSR. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. ze dne 27. října 1968, o československé federalizaci rozdělil původní jednotný stát do tří složek – ČSSR, ČSR a SSR. Každá z nich měla svá ministerstva vnitra. Problematika pasů a víz se dostala do působnosti republikových ministerstev, takže na základě rozkazu č. 6 ministra vnitra ČSR a zákonu ČNR č. 2/1969 Sb. u každého z nich vznikla vlastní Správa pasů a víz.
Na federální úrovni se v rámci cizineckého odboru MV ČSSR řešilo pouze udělování československých víz a zákazy pobytů cizinců na území republiky. Ale již 6. února 1970 se situace v tomto směru měnila, protože do cizineckého odboru FMV bylo rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 9 zařazeno pasové oddělení, jehož cílem bylo stanovovat jednotnou pasovou politiku pro celou ČSSR.
Ale ani tento stav dlouho nevydržel. Významným aktem bylo zřízení Organizační a vnitřní správy FMV 15. května 1970 rozkazem federálního ministra vnitra č. 25, do které byly začleněné důležité činnosti, mezi jinými i oddělení pro správu státních hranic. Přímé řízení hraniční služby připadlo na náměstka ministra pro řízení výkonných útvarů a útvarů služeb.
Po stabilizaci v oblasti ochrany státních hranic se přistoupilo rovněž ke změnám v oblasti pasové a cizinecké agendy. Ústavní zákon č. 12/1970 Sb. ze dne 20. prosince 1970, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci v paragrafu 22 upravil článek 26 původního zákona následovně:
„Do působnosti Československé socialistické republiky patří jednotná právní úprava matrik, občanských průkazů, cestovních dokladů, evidence obyvatelstva a povolování pobytu cizinců."
Zákon č. 128/1970 Sb. ze dne 20. prosince 1970 o vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti
Ve svém paragrafu 2 do působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti vrátil:
„8. výkon státní správy v oboru:
a) vydávání cestovních dokladů, povolování vstupu na území Československé socialistické republiky a povolování pobytu cizinců;
b) státních hranic, jejich vyměřování, vyznačování, udržování a vedení dokumentárního díla.“
Zákon vstoupil v platnost 1. ledna 1971. Do praxe byl uvedený rozkazem ministra vnitra Radka Kasky č. 5. ze dne 28. ledna 1971. Obě národní správy tak byly sloučeny do Federální správy pasů a víz (s podřízenou správou pasů a víz SSR) a cizinecký odbor MV ČSSR byl zrušen.
Přitom ale v oblasti kontroly cizinců na území státu opět aktivně působila i StB. Šlo zejména o Správu sledování, která se zabývala úkolem sledovat cizince na našem území, v čem ji byla nápomocna i VB. Později byl v tomto směru aktivní útvar CENTR ÚOS FMV.
Na úrovní krajů spadala činnost oddělení pasových kontrol pod Správu StB, ale současně zde pracoval krajský odbor pasů a víz, na úrovni okresu to bylo jednak okresní oddělení pasů a víz, ale též oddělení pasové kontroly nebo ve vyčleněných případech pohraniční oddělení VB, zařazené mezi základní útvary VB (obvodní oddělení VB, pohraniční oddělení VB, železniční oddělení VB, dálniční oddělení VB a poříční oddělení VB).
Nejvýznamnější změnou v tomto směru ale bylo převedení Pohraniční stráže z podřízenosti ministra národní obrany k ministru vnitra ČSSR, čímž došlo k dalšímu posílení postavení FMV ČSSR.
Rozhodlo o tom zákonné opatření č. 145/1971 Sb. předsednictva Federálního shromáždění. Na jeho základě federální ministr vnitra vydal rozkaz č. 66 ze dne 23. prosince 1971, kterým začlenil Pohraniční stráž dnem 1. ledna 1972 do vojsk MV a velitele PS podřídil náměstkovi MV. Na postavení a základních úkolech PS se ale nic zásadního neměnilo. Opatření spojená s převodem PS do podřízenosti FMV a prozatímní zásady její činnosti vydal ministr vnitra ČSSR rozkazem č. 10 ze dne 28. února 1972.
Ochrana státních hranic se sice dostala plně do kompetence FMV, avšak byla zajišťována nejen Pohraniční stráží, ale také pohraničními odděleními Veřejné bezpečnosti a odděleními pasové kontroly Státní bezpečnosti. To samozřejmě neodpovídalo potřebě jednotného řízení a centralizační koncepci, vyhlášené Ústředním výborem KSČ, takže od 15. června 1973 byla Rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 22 z 24. května 1973 zřízena Hlavní správa ochrany státních hranic a zařazena mezi útvary výkonného aparátu FMV. Do Hlavní správy OSH ministr začlenil velitelství PS, 15. odbor II. správy (s výjimkou 1. oddělení tohoto odboru), oddělení pro správu hranic Organizační a vnitřní správy FMV a sekretariát hlavního hraničního zmocněnce, který tak byl vyčleněn z Federální správy VB. Hlavní správě OSH byla tímto rozkazem plně podřízena Pohraniční stráž, oddělení pasové kontroly (a letištní kontroly v Popradu) a pohraniční oddělení VB. RMV ČSSR č. 27 z 13. června 1973 změnil od 15. června 1973 název Hlavní správy OSH na Hlavní správu Pohraniční stráže a ochrany státních hranic s krycím názvem PS útvar 9600, takže Správa začala fungovat 15. června již s tímto označením. Pokyny pro zařazení sil a prostředků do podřízenosti Hlavní správy PS a ochrany státních hranic, změna názvu pohraničních oddělení VB na oddělení ochrany státních hranic (OOSH), zřízení krajských oddělení ochrany státních hranic při KS SNB s vyjmenovanými podřízenými OOSH a stanovení zásad pro jejich činnost vyšly v rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 35 dne 10. července 1973 s účinností od 15. června 1973. Do funkcí hraničních zmocněnců pak byli jmenováni příslušní náčelníci KS SNB a pro úseky státních hranic zabezpečované Pohraniční stráží velitelé brigád PS. Hlavním hraničním zmocněncem se stal náčelník Hlavní správy PSOSH.
Další změny přinesl rok 1974. Již v dubnu schválilo předsednictvo ÚV KSČ návrh na reorganizaci ministerstva vnitra. Na jeho základě došlo k likvidaci jednotné kontrarozvědky a důležité úkoly v oblasti kontroly cizinců na územní ČSSR převzala na základě rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 15 z 20. května 1974 s účinností od 1. července zřízená Správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (II. správa), Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (X. správa). Ve své činnosti v tomto směru i nadále působila Správa sledování (VI. správa).
Na základě stejného rozkazu byla zrušena Federální správa pasů a víz, společně se správou pasů a víz v SSR a následně transformována do nově vytvořené Správy pasů a víz pod gescí federálního ministerstva vnitra, čímž měl být zabezpečen jednotný výkon pasové agendy. Útvar byl oficiálně zřízen k 1. červenci 1974, přičemž už předtím (k 1. dubnu) byla slovenská správa převedena na odbor správy pasů a víz se sídlem v Bratislavě.
V listopadu 1974 byl vydán organizační řád nového orgánu, který zahrnoval kromě jiného plnění pokynů nejvyšších stranických a státních orgánů, spolupráci na vytváření legislativy a koncepcí zahraničního cestovního ruchu a cizinecké a pasové problematiky, pasovou agendu československých občanů, povolování vstupů cizinců do ČSSR a rozhodování o jejich dlouhodobém pobytu, vedení příslušných evidencí, vyřizování stížností apod. Byla zabezpečena spolupráce s operativními útvary Sboru národní bezpečnosti a Hlavní správou Pohraniční stráže a ochrany státních hranic (HS PSOSH) při zabezpečování prevence emigrace československých občanů do zahraničí.
Správu vedl náčelník, který měl dva zástupce. Orgán pozůstával ze čtyř výkonných odborů (ty se dále členily na oddělení), kádrové a školské skupiny, vnitřního, kontrolně analytického a právního oddělení:
1. odbor (pasový) se zabýval přípravou a kontrolou plnění pasové legislativy (výjezdy československých občanů do zahraničí, zajišťování zahraničních služebních cest, vyřizování odvolání občanů proti výroku krajských útvarů, záležitosti československých občanů v cizině);
2. odbor (cizinecký) se zabýval cizineckou problematikou (udělování víz, rozhodování o přistěhování a trvalém pobytu cizinců či osob bez státní příslušnosti, realizace rozhodnutí o zákazu pobytu či vyhoštění příslušníků cizích států z území ČSSR);
3. odbor (statisticko-evidenční) se zabýval kontrolou a plněním interních i obecně závazných norem (návrhy vnitřních předpisů, počítačové zpracovávání dat, příprava statistických informací o cestovním ruchu);
4. odbor se sídlem v Bratislavě v omezeném rozsahu řídil pasovou a cizineckou problematiku na území SSR.
Kádrová a školská skupina zabezpečovaly výkon kádrových rozkazů náčelníka správy, přijímání zaměstnanců, vedení osobních spisů, pořádání školení, tělesnou přípravu, administrativní služby apod. Vnitřní oddělení se zabývalo výrobou dokladů a tiskopisů, zabezpečovalo administrativní a spisovou službu apod. Kontrolně analytické oddělení zabezpečovalo kontrolní činnost, vyřizovalo stížnosti, zpracovávalo svodky apod.
právní oddělení zajišťovalo jednotný výklad právních norem, vnitřních předpisů apod.
Správa řídila krajské odbory (KOPV) a okresní oddělení (OOPV) pasů a víz;
okresní oddělení spadala pod okresní správy SNB. Občané zde žádali o vydání cestovních dokladů, povolení k cestám i k vystěhování. Probíhalo zde také přihlašování cizinců, vydávání povolení k pobytu. Krajské odbory spadaly pod krajské správy SNB. Plnily úkoly okresních oddělení v krajských městech, řídily činnost okresních oddělení, vyřizovaly žádosti o vystěhování z celého kraje a odvolání proti rozhodnutím okresních oddělení.
Při své činnosti správa spolupracovala s celou řadou subjektů, zejména s ministerstvy zahraničí, spravedlnosti, zahraničního obchodu, financí, práce a sociálních věcí, školství, dále například s Ústřední celní správou, Generální prokuraturou nebo Státní bankou československou. V říjnu 1975 zaměstnávala přibližně 250 osob, většinou mladých příslušníků. Zajímavostí je, že více než polovinu zaměstnanců tvořily ženy.
Změnami přešlo i školství. Usnesením vlády ČSSR č. 115 ze dne 8. května 1974 byla na Vysoké škole SNB zřízena Fakulta ochrany státních hranic (III. fakulta) umístěná v Holešově. Tímto organizačním uspořádáním došlo také ke zrušení Důstojnické školy Pohraniční stráže v Holešově, která vznikla RMV ČSSR č. 14 v roce 1973 a od 1. ledna 1974 se dostala do podřízenosti VŠ SNB. Nahradit ji mělo zřízení oddělení zvláštních forem studia při III. fakultě, které mělo organizovat středoškolské a doplňkové vzdělání příslušníků útvarů Pohraniční stráže a ochrany státních hranic.
Změnou však prošel krajský a okresní stupeň řízení. Stalo se tak na základě rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 28. z 16. srpna 1974. Podle jeho Zásad organizace územních útvarů SNB došlo k 1. září 1974 k posílení zejména Krajských správ. V jejich čele stál i nadále krajský náčelník, kterému kormě útvarů zajišťujících chod samotné správy, podléhaly: Správa StB, odbor vyšetřování StB, Správa VB, odbor vyšetřování VB a krajské odbory ochrany státních hranic a pasů a víz.
Na úrovni okresu i nadále existovalo Okresní oddělení VB, které zahrnovalo skupiny obecné kriminality, hospodářské kriminality, dopravní služby a správní, oddělení vyšetřování, vnitřní a hospodářské. Jeho součástí bylo také operační středisko. Na jejich úroveň byly postavené městské správy SNB ve větších městech a obvodní oddělení v Praze. Okresním oddělením SNB obecně podléhaly: oddělení StB, obvodní neboli místní oddělení VB, železniční, dálniční, poříční oddělení VB, oddělení pasů a víz, ochrany státních hranic a pasové kontroly.
Na základě rozkazu ministra vnitra č. 19 z 10. června 1976 byla na Hlavní správu Pohraniční stráže a ochrany státních hranic převedena Správa vojsk ministerstva vnitra, s účinnosti od 1. července 1976. V této podřízenosti Správa vojsk MV zůstala jen dva roky, protože rozkazem ministra vnitra č. 17 z 31. května 1978 byla k 1. červnu 1978 z podřízenosti HS PSOSH opět vyčleněna.
Do určité kontroly hranic a jejich okolí se podle potřeby zapájela i Letecká správa FMV.
Ke konci 70. let se žádné podstatné změny v oblasti výkonu cizinecké a pohraniční policie neuskutečnily. Vzhledem k růstu vnitřních problémů v ČSSR se do popředí dostávala zejména Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli - X. správa, od roku 1978 značená jako X. správa SNB. Kontrolou cizinců se zabývala Správa sledování (IV. správa SNB), Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (XI. správa SNB), Správa pasů a víz, a IV. odbor SNB – zahraniční tisk. Na nižším stupni řízení byly krajské a některé Okresní správy StB, kde působily společně s dalšími útvary, zabývajícími se výkonem cizinecké a pohraniční policie. Na úrovní kraje to byl odbor pasů a víz a odbor ochrany státních hranic. Na úrovni okresů oddělení pas a víz, oddělení pasové kontroly a případně i oddělení letištní kontroly.
Větší změnou, která se začala projevovat již na začátku 70. let, byl postupný vznik protiteroristických útvarů VB. Prvním impulzem pro jeho vznik takovýchto, zatím dost malých jednotek, byl únos letadla L-410A Turbolet na lince Mariánské Lázně-Praha do SRN 8. června 1972, který skončil smrtí pilota J. Mičici. Když v druhé polovině 70. došlo k několika dalším pokusům o teroristické útoky, byly v roce 1977 rozkazem ministra vnitra ČR č. 70 při krajských správách zřízené regulérní pořádkové jednotky VB. Jedním z jejich úkolů byl právě boj proti terorismu. Posledním impulzem ke vzniku celostátní jednotky tohoto typu byl únos autobusu se školáky provedený bratry Barešovy 24. května 1978, který skončil smrtí Milana Bareše a řidiče Jana Nováka. Jedním ze závěrů komise, která celou záležitost prošetřovala, byla absence jednotky speciálně vycvičené za takovýmto účelem.
Za tímto účelem byla vytvořena Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti (XIV. správa SNB).
Nové organizační řády Správy pasů a víz vydány v letech 1981 (rozkaz MV ČSSR č. 20 dne 22. června 1981) a 1988, kdy rovněž došlo k rozsáhlé reorganizaci ministerstva vnitra. V rámci ní byla založena Správa pasů a víz SNB (rozkaz MV ČSSR č. 12 z 22. července 1988). I pro ni byl následně schválený nový organizační řád, ale bez nějakých podstatnějších změn. V čele stál náčelník správy, který řídil jak svého I. zástupce, tak druhého zástupce. Kromě Organizačního a operačního odboru, Inspekce, Kádrové skupiny, Skupiny obrany, řídil čtyři odbory- I. pasový, II. cizinecký, III. vytěžování a evidenci a IV. – správy se sídlem v Bratislavě. Spolu s tím Odbory pasů a víz Krajských správ SNB, rozdělenými na dvě oddělení – pasové a cizinecké. Na nejnižším stupni byla oddělení pasů a víz OS SNB.
V roce 1989 byla společně s dalšími důležitými správami zařazena přímo pod rozhodovací pravomoc prvního náměstka ministra vnitra Alojze Lorence.
Poslední reorganizace resortu vnitra a SNB přišla v roce 1988. Dne 5. května 1988 bylo schválené usnesení vlády č. 130. O zásadách a postupu ke snížení počtu pracovníků ústředních orgánů, které bylo ještě 26. května 1988 upravené. Dne 22. července 1988 ministr vnitra ČSSR vydal svůj rozkaz č. 12, ve kterém k 31. červenci zrušil stávající strukturu FMV a k 1. srpnu téhož roku zavedl novou, té první velice obdobnou. Podle ní na FMV nadále pracovaly řídící orgány ministerstva, inspekce ministra vnitra atd, ale také Správa pasů a víz, Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic a Správa vojsk MV.
Cizinecká policie v ČSFR
Poměrně rychle po listopadu 1989 došlo k uvolnění cestování občanů ČR do zahraničí a celá tato oblast se stala středem jejich zájmů. Je tedy logické, že v této oblasti se objevilo několik důležitých zákonů a na ně navazujících organizačních opatření. Prvním z nich bolo zrušení stávající Správy pasů a víz SNB, která byla, společně s dalšími útvary Státní bezpečnosti, zrušena ministrem vnitra ČSSR Richardem Sachrem k 15. únoru 1990. V době svého zrušení měla 263 zaměstnanců.
Ministr současně zřídil Úřadovnu pro pasovou službu a cizineckou agendu se sídlem s Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně, Ostravě, Bratislavě, Banské Bystrici a Košicích. Na nižším stupni to byly okresní úřadovny. Následně se místo výrazu „úřadovna“, užíval název Úřad FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu. Celkově se ale udržela struktura původní Správy, mnohdy i budovy nebo jejich částí, ve kterých do listopadu 1989 působily. V dubnu 1990 pak byla Oddělení pasové kontroly vyňata z podřízeností HS PSOSH, přejmenována na referáty pasové kontroly a podřízena Úřadu FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu. Na všech hranicích působily referáty Cizinecké policie a oddělení Pohraniční policie.
Zanedlouho následoval druhý krok a tím bylo přijetí zákona č. 216/1991 Sb. ze dne 15. května 1991 o cestovních dokladech a cestování do zahraničí, který umožnil svobodné cestování do ciziny. Jeho 1 § zněl: „Občan České a Slovenské Federativní Republiky má právo svobodně vycestovat do zahraničí a právo na svobodný návrat do České a Slovenské Federativní Republiky.“
Současně v následujícím § 2 určoval:
„(1) Občan může vycestovat do zahraničí jen s platným československým cestovním dokladem.
(2) Občanovi se vydá cestovní doklad, pokud to neodporuje ustanovením tohoto zákona.“
Podle § 3 tu ale bylo omezení: „Státní hranice České a Slovenské Federativní Republiky lze překračovat jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká a Slovenská Federativní republika vázána.“
Tento zákon se plně týkal úkolů FMV, protože jeho § 6 určil, že: „Cestovní pas vydávají občanu orgány federálního ministerstva vnitra, příslušné podle místa trvalého, popřípadě přechodného pobytu občana.“
Na základě toho došlo k nebývalému rozmachu této činnosti, protože o pas najednou žádalo množství občanů. To vše si vyžadovalo zvýšené pracovní úsilí pracovníků Úřadu FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu. Stejný nápor posléze zaznamenala vízová oddělení a konzuláty velvyslanectví řady evropských států v ČR, protože pro vstup na jejich území bylo nutné vízum. Záhy se naši občané rozeběhli do řady z nich. Situace se ještě více zlepšila, když náš stát podepsal s některými evropskými státy dohody o bezvízovém styku v oblasti turistického ruchu. Již 18. ledna 1990 byla podepsána příslušná dohoda s Rakouskem a platit začala od 1. února 1990 (č. 70/1990 Sb.); 29. března s Itálii s platností od 29. května 1990 (č. 223/1990 Sb.); 5. června 1990 s Dánskem s platností od 15. června 1990 (č. 339/1990 Sb.); 27. června 1990 se SRN s platností od 1. července 1990 (340/1990 Sb.); 12. července 1990 s Francii s platností od 15. července 1990 (341/1990 Sb.); 13. července 1990 Švédskem s platností od 1. srpna 1990 (342/1990 Sb.); 18. září 1990 s Velkou Británii s platností od 20. září 1990 (521/1990 Sb.) atd. Maximální doba pobytu bylo obvykle stanovena na 30 dnů.
Na druhé straně bylo nutné řešit otázku postavení cizinců na území ČSFR, protože se začala rozvíjet nejenom turistika, ale občané řady států u nás začali hledat práci a uplatnění. Jejich pohyb řešil zákon č. 123/1992 Sb. ze dne 4. března 1992 o pobytu cizinců na území ČSFR.
Jeho § 22 stanovoval povinnosti cizinců na území ČR.
„Cizinec je povinen
a) dodržovat zákony a ostatní obecně závazné právní předpisy platné na území České a Slovenské Federativní Republiky,
b) v řízení podle tohoto zákona uvádět pravdivě a úplně všechny požadované údaje,
c) neprodleně hlásit federálnímu ministerstvu vnitra nebo nejbližšímu útvaru Federálního policejního sboru nebo Policie České republiky nebo Policejního sboru Slovenské republiky případnou ztrátu nebo odcizení dokladu o udělení víza nebo průkazu povolení k pobytu anebo cestovního dokladu,
d) pokud po dobu dlouhodobého nebo trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky užívá motorové vozidlo registrované v zahraničí, neprodleně ohlásit tuto skutečnost federálnímu ministerstvu vnitra,
e) na požádání Ministerstva vnitra neprodleně prokázat, že účel dlouhodobého pobytu a podmínky, za kterých byl tento pobyt povolen nebo bylo rozhodnuto o prodloužení doby stanovené povolením k dlouhodobému pobytu (§ 8 odst. 2), trvají, je-li důvodná obava, že zanikly.“
Pobyt cizinců se podle paragrafů 2-6 dělil na krátkodobý, dlouhodobý a trvalý. Následně zákon podrobně popisoval postup při podávání žádostí o jejich udělení.
Paragraf 24 určoval některé povinnosti Federálního policejního sboru, týkající se kontroly cizinců na našem území.
„(1) Státní orgán nebo územní orgán správy jsou povinny neprodleně oznámit federálnímu ministerstvu vnitra vznik skutečnosti, která může být důvodem pro zákaz pobytu cizince na území České a Slovenské Federativní Republiky.
(2) Orgán činný v trestním řízení je povinen neprodleně oznámit federálnímu ministerstvu vnitra zahájení trestního řízení vůči cizinci a zahájení řízení o vydání cizince jinému státu.
(3) Útvar Federálního policejního sboru nebo Policie České republiky nebo Policejního sboru Slovenské republiky nebo orgán činný v trestním řízení je povinen neprodleně oznámit federálnímu ministerstvu vnitra zadržení nebo zajištění cizince nebo jeho vzetí do vazby.“
Třetím krokem bylo postupné otevírání hranice směrem na západ, které začalo ještě v roce 1990. K tomu několik dat: Již 18. ledna bylo vydáno nařízení vlády ČSSR o změně délky vojenské základní služby; 26. ledna byl zahájen proces otevírání nových hraničních přechodů Lísková - Höll , Čížov - Hardegg a v dalším období do provozu uvedeno dalších 7 přechodů na hranici se SRN a 6 přechodů na hranici s Rakouskem; 29. ledna byli pohraničníci základní služby ročník 1988 na základě nařízení vlády propuštění do zálohy o 2 měsíce dříve; 1. dubna byly nařízením MV ČSFR zrušeny jednotky pomocníků PS a ukončena jejich činnost; 7. dubna FMV ČSFR zahájil v prostoru Záhorská Ves u svazku PS Bratislava 2.etapu odstraňování ženijně-technického zabezpečení ochrany státní hranice. Podél západní hranice bylo zatím zlikvidováno ženijně-technické zabezpečení v délce 735 km; 1. srpna bylo u vybraných jednotek svazu PS Cheb a Bratislava zahájeno zkušební provádění OSH pouze příslušníky z povolání. Předpokládalo se, že Pohraniční stráž bude nahrazena Pohraniční policií a že ze statní hranice odejdou vojáci základní služby. V srpnu byl v Děčíně vybudován sběrný tábor pro běžence.
Již z uvedeného je jasné, že v této době paralelně vedle sebe existovaly jak policejní sbor federální, tak dva policejní sbory republikové (ČR a SR) a k tomu ještě Pohraniční stráž a Vojska FMV. Všechny se zabývaly rovněž problematikou pasové a cizinecké služby. Federálnímu ministerstvu vnitra podléhalo několik útvarů a jedním z byl i nadále Úřad FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu.
FMV spolu s tím řídil Hlavní správu Pohraniční stráže a ochrany státních hranic a Správu vojsk MV, ale tyto dvě složky již před sebou neměly dlouhou životnost. Také jejich činnost ukončil zákon č. 333/1991 Sb. o Federálním policejním sboru a Sboru hradní stráže ze dne 10. června 1991, protože na jehož základě došlo ke spojení SNB a PS. Zákon nabyl účinností 27. srpna 1991.
Ve svém 1. paragrafu uvádí: „(1) Zřizují se Federální policejní sbor a Sbor hradní policie (dále jen "policejní sbory"). (2) Policejní sbory jsou ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní Republiky, které plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném tímto zákonem nebo jinými zákony na celém území České a Slovenské Federativní Republiky. (3) Policejní sbory jsou nezávislé na politických stranách a politických hnutích a ve své činnosti se řídí ústavními zákony, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy. (4) Policejní sbory při plnění svých úkolů spolupracují; rovněž spolupracují s Policií České republiky a Policejním sborem Slovenské republiky a Federální bezpečnostní informační službou.“
Podle tohoto zákona Federální policejní sbor zajišťoval ostrahu státních hranic ve vymezeném prostoru. Současně byl zrušen zákon č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic, vyhlášky FMV z roku 1970 a 1984 o pomocnících PS a nařízení MNB z roku 1951 o právu příslušníků PS použít zbraně. Tím skončila čtyřicetiletá historie Pohraniční stráže.
Mnohé její úkoly tím byly svěřené Federálnímu policejnímu sboru (FPS). Zákon mu ukládal: vést boj proti terorismu; zajišťovat ochranu státních hranic ve vymezeném rozsahu; odhalovat trestnou činnost organizovanou ve spojení s cizinou a organizovanou trestnou činnost související s nedovolenou výrobou, držením a rozšiřováním drog, s pašováním a s falšováním a pozměňováním peněz, známek a cenných papírů; zajišťovat ochranu ústavních činitelů ČSFR
Činnost úřadu FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu zajišťovala službu cizinecké a pohraniční policie. FPS totiž podle § 3. odst. 4 tohoto zákona v sobě zahrnoval službu kriminální policie, ochrannou službu, službu ochrany objektů zvláštního významu, službu rychlého nasazení, službu cizinecké a pohraniční policie, pátrací službu, leteckou službu a službu vyšetřování.
Úkoly nové služby řešily ještě další paragrafy. Tak paragraf § 24 - Oprávnění při zajišťování bezpečnosti civilní letecké dopravy stanovoval úkoly pro tento druh služby:
„(1) Při zajišťování bezpečnosti civilní letecké dopravy před teroristickými útoky je policista zařazený ve službě cizinecké a pohraniční policie oprávněn provádět prohlídku osob a zavazadel, jakož i prohlídku letadla za účelem zjištění, zda cestující nepřepravuje věc, která by mohla být použita k teroristickému útoku.
(2) Takovou věcí se podle odstavce 1 rozumí zejména zbraň střelná, bodná, sečná, výbušniny, výbušné předměty, žíraviny.“
Paragraf 26 - Oprávnění při zajišťování ochrany státních hranic určoval, že „Při zajišťování ochrany státních hranic je policista zařazený ve službě cizinecké a pohraniční policie oprávněn provádět kontrolu cestovních dokladů osob překračujících státní hranice a v případě důvodného podezření z páchání trestného činu nebo přestupku souvisejícího s překračováním státních hranic provést i prohlídku osoby, zavazadel a dopravních prostředků.
Paragraf 55 řešil použití zbraně: „Speciální donucovací prostředky a speciální zbraně jsou oprávněni používat při ochraně životů a zdraví osob a majetku pouze policisté zařazení ve službě rychlého nasazení, v ochranné službě, ve službě cizinecké a pohraniční policie na letištích a policisté zařazení ve Sboru hradní policie.“
Paragraf 72 určoval přechod příslušníků SNB a PS k novému FPS:
1) Policisty se dnem účinnosti tohoto zákona stávají příslušníci Sboru národní bezpečnosti zařazení v oboru působnosti federálního ministerstva vnitra.
(2) Příslušníci Pohraniční stráže ve služebním poměru vojáka z povolání se dnem účinnosti tohoto zákona stávají policisty Federálního policejního sboru, pokud se ve lhůtě do 30 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona nerozhodnou jinak.
(3) Služební poměr policistů se řídí zvláštním zákonem.
Stejnou měrou § 73 řešil postavení vojáků základní služby:
(1) Vojáci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona vykonávají základní službu u útvarů a jednotek Pohraniční stráže, dokončí tuto službu v délce stanovené zvláštním zákonem u útvarů služby cizinecké a pohraniční policie Federálního policejního sboru.
(2) Vojenská základní služba vykonávaná u útvarů služby cizinecké a pohraniční policie Federálního policejního sboru se považuje za službu konanou v ozbrojených silách České a Slovenské Federativní Republiky.“
A nakonec § 74 určoval, že „práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru a jiných vztahů příslušníků Sboru národní bezpečnosti zařazených v oboru působnosti federálního ministerstva vnitra a příslušníků Pohraniční stráže ve služebním poměru vojáka z povolání, které nezanikly do dne účinnosti tohoto zákona, přejímá federální ministerstvo vnitra.“
Mezi útvary FPS patřily: sekretariát náměstka ministra vnitra ČSFR a současně ředitele FPS; Federální kriminální policie FPS; Pátrací služba FPS; Správa FPS pro vyšetřování; Jednotka rychlého zásahu FPS; Úřad cizinecké policie a pasové služby FPS; Služba ochrany objektů zvláštního významu FPS; Ochranná služba FPS; Letecká služba FPS a Hlavní velitelství pohraniční policie FPS.
Hlavní velitelství pohraniční policie FPS řídilo jednotlivá velitelství a ty pak úseková velitelství. Na nejnižším stupni stály Stanice Pohraniční policie. Jejich počet a personální obsazení záviselo od významu daného úseku.
Cizinecká policie v samostatné ČR
K 1. lednu 1993 se Policie ČR stala skoro až výlučným policejním sborem, který na území ČR působil. Den předtím ukončily svou existenci Federální policejní sbor, Sbor hradní policie a sbor Federální železniční policie, který existoval rekordně krátkou dobu (něco málo přes půl roku). Všechno upravoval zákon č. 26/1993 Sb., schválený 21. prosince 1992 s účinností 1. ledna 1993.
Po rozdělení ČSFR Policie ČR převzala řadu agend zrušeného Federálního policejního sboru. Tam, kde se služby obou překrývaly, byly v rámci PČR rozšířeny. Současně se k české policii dostaly problematiky, kterými se předtím nezabývala, nebo se k ní vrátily. Jednalo se o leteckou službu, službu rychlého nasazení pro nás důležitou službu cizinecké a pohraniční policie. Tyto služby Policie ČR převzala celé. Služba cizinecké a pohraniční policie tím vlastně zabezpečovala výkon tří agend – cizinecké policie, pohraniční policie a agendy, která s činnost prvních dvou umožňovala, zejména přímou agendu pasovou a vízovou.
Zákon č. 26/1993 Sb., který tyto vztahy upravoval, však podstatně novelizoval zákon č. 283/1991 Sb. o Policii ČR. Výrazně se rozšířil okruh úkolů, které musela v nových podmínkách zajišťovat: vést boj proti terorismu a zajišťovat ochranu státních hranic ve vymezeném rozsahu. Služba cizinecké a pohraniční policie (dále jen CPP) se k 1. lednu 1993 stala jednou ze sedmi služeb, kterými Policie ČR disponovala. Obě její součástí v podstatě působily odděleně, protože jejich přímé činnosti byly v mnoha ohledech odlišné. Linie pasů a víz, včetně všech policejních činností práce s cizinci na území ČR, působila na celé ploše České republiky, takže se snáze vytvářela její krajská a okresní pracoviště. Linie ochrany státní hranice procházela na okrajích České republiky, takže bylo možné tyto úkoly přidělit nejdříve krajům, později příslušným okresům, což se 1. května 1995 také stalo.
K 1. lednu 1993 v rámci Služby cizinecké a pohraniční policie začalo postupně vznikat také ředitelství SCPP v Praze, které dostávalo za úkol řídit celou tuto službu a rovněž své krajské a okresní složky v koordinaci s místními složkami Policie ČR. Na jejich úrovni byla určena osoba, která se touto součinnosti zabývala. Od června 1993 vznikali referáty Cizinecké policie a oddělení Pohraniční policie také na česko-slovenské hranici. Jinou zásadnější změnou byl odchod vojáků základní služby v roce 1993, po zrušení povinné prezenční vojenské služby. Od toho času hranici chránili pouze příslušníci pohraniční policie.
Dne 23. února 1994 bylo nařízením MV ČR č. 13/1994 definitivně zřízené Ředitelství SCPP, které bylo rozkazem Policejního prezidia ČR č. 22. z 30. března 1995 organizačně začleněné jako útvar Policejního prezidia ČR. Stalo se centrálním orgánem metodického řízení a kontroly všech útvarů cizinecké a pohraniční policie na území ČR. Rozkazem ředitele SCPP č. j. PPR-07/RCP-org.-95 ze dne 5. ledna 1995 byl Službě CPP stanoven Organizační řád, který vymezil působnost, základné úkoly, organizaci a řízení podřízených součástí.
K 1. dubnu 1995 byl samostatný útvar Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie zrušený a celá toto služba byla podřízena náměstkovi policejního prezidenta. V této podobě vše vydrželo celých pět let.
V příštím roce přišla další závažná změna. Rozkazem ministra vnitra ČR č. 115 byla agenda pasové problematiky převedena na oddělení správních činností jednotlivých okresních ředitelství Policie ČR dle dislokace CPP.
Dnem 1. února 1997 na základě organizačních změn byla OCP zařazena do přímého výkonu služby a tímto krokem vznikla OCP nové podoby. V rámci organizace byla tato oddělení podřízena odborům cizinecké a pohraniční policie jednotlivých správ krajů Policie ČR. Ředitelství SCPP PP ČR vykonávalo pouze funkci metodického orgánu a funkci druhoinstančního orgánu ve správních řízeních vedenými útvary SCPP.
Koncem 90. let minulého století se ale opět do popředí zájmu celé společnosti dostala problematika cizinců. Reakcí na to bylo přijetí nového zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů: Stalo se tak 30. listopadu 1999. Zákon zvýraznil pravomoci Policie ČR v tomto směru. Tak paragraf 4 ukládal:
„(1) Cizinec je povinen podrobit se hraniční kontrole bez odkladu po překročení státních hranic, pokud je hraniční kontrola prováděna na území, nebo překročit státní hranice bez odkladu po ukončení hraniční kontroly, pokud je prováděna mimo území.
(2) Policie při výkonu hraniční kontroly může
a) potvrdit vstup cizince na území do cestovního dokladu vyznačením razítka, které obsahuje název hraničního přechodu, datum a hodinu vstupu na území,
b) zkrátit předpokládanou dobu pobytu cizince na území, neodpovídá-li tato doba předloženým prostředkům k pobytu na území (§ 13).“
Paragraf 167 řešil důležitá oprávnění Policie ČR:
„Policie je oprávněna
a) v řízení podle tohoto zákona vyžadovat opis z evidence Rejstříku trestů,
b) snímat daktyloskopické otisky a pořizovat obrazové záznamy v souvislosti s prohlášením víza za neplatné, řízením o správním vyhoštění, zajištěním za účelem správního vyhoštění nebo zjišťováním totožnosti cizince anebo v souvislosti s poskytnutím dočasné ochrany,
c) při plnění úkolů podle tohoto zákona požadovat vysvětlení související s plněním úkolů,
d) provádět pobytovou kontrolu
1. cizince za účelem zjištění, zda se na území zdržuje oprávněně a zda splňuje podmínky pobytu na území podle tohoto zákona,
2. cizince nebo jiných osob za účelem zjištění, zda dodržují povinnosti stanovené tímto zákonem,
e) v souvislosti s hraniční nebo pobytovou kontrolou požadovat po cizinci prokázání totožnosti,
f) vstupovat do ubytovacích zařízení za podmínek stanovených tímto zákonem a kontrolovat domovní knihy,
g) provádět osobní prohlídku a prohlídku věcí, pokud tak stanoví tento zákon,
h) zapsat do cestovního dokladu, že cizinci bylo uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění.“
V návaznosti na to Ministerstvo vnitra určilo svým sdělením ze dne 13. června 2000 (č. 171/2001 Sb.) o vyhlášení hraničních přechodů, jejich provozní doby a okruhu osob, které na základě mezinárodní smlouvy mohou přes hraniční přechod vstoupit na území České republiky nebo z něj vycestovat
„Ministerstvo vnitra sděluje, že podle § 182 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, vyhlašuje seznam hraničních přechodů, jejich provozní dobu a okruh osob, které na základě mezinárodní smlouvy mohou přes hraniční přechod vstoupit na území České republiky nebo z něj vycestovat.“
O dva týdny později -1. července 2000, byly z působnosti Policie České republiky vyňaty některé správní agendy, konkrétně evidence obyvatel, včetně hlášení změn pobytu, a vydávání občanských průkazů. Ke stejnému datu služba cizinecké a pohraniční policie ukončila evidenci a vydávání cestovních pasů. Všechny tyto činnosti byly převedeny na civilní složky ministerstva vnitra. Vydávání osobních a cestovních dokladů převzaly nejprve okresní úřady a po nich později obecní úřady obcí s rozšířenou působností.
Uvnitř resortu ale rostla nespokojenost s tím, že celá tato služba je řízena prostřednictvím krajských a okresních článků Policie ČR. Současně se začalo uvažovat o přistoupení ČR k Schengenské dohodě, která zaručovala volný vstup občanů signatářských států na území ostatních signatářských států. K původní pětici států – Belgii, Nizozemí, Lucembursku, Francouzku a Německu, se začaly přidávat další státy – 1990 – Itálie, 1991 – Portugalsko a Španělsko, 1992 Řecko, 1995 Rakousko, 1996 Dánsko a Finsko. Když se začaly vést přístupové rozhovory s Islandem, Velkou Británií a Irskem, bylo jasné, že i ČR musí jít tímto směrem. K tomu ale bylo nutné nejdřív učinit řadu opatření. Jedna z nich se týkala ochrany státních hranic, ale i celkově vízové a cizinecké politiky ČR.
V závěre 90. let minulého století byla za ministra vnitra Václava Grulicha vypracována analýza situace v oblasti nelegální migrace, nelegálního pobytu cizinců v ČR a systémového zajištění ochrany státních hranic České republiky. Byl porovnán stávající systém ochrany státních hranic se systémy uplatňovanými v některých státech EU i v přistupujících zemích. Návrh na vytvoření nové organizační struktury tehdejší služby cizinecké a pohraniční policie vycházel z potřeby přizpůsobit praxi ochrany státních hranic systémům obvyklým v schengenských zemích. Zahrnoval nový systém kontroly osob, které překračují státní hranice, ochranu „zelené“ hranice a dodržování pobytového režimu cizinců.
V podstatě se jednalo o obnovení Služby cizinecké a pohraniční policie jako jednoho a jednotného útvaru policie s celorepublikovou působností, na rozdíl od stávajícího řízení na teritoriálním principu. Předností tohoto řešení bylo zejména soustředění pozorností na plnění úkolů souvisejících s ochranou státních hranic a pobytem cizinců, zlepšení podmínek pro rychlejší reakci na momentální vývoj situace a efektivnější využití finančně nákladných technických prostředků.
Návrh na vytvoření nové organizační struktury služby cizinecké a pohraniční policie přijala vláda svým usnesením v červenci 2000 a to již za ministra Stanislava Grosse. Předpokládalo se, že vytváření Služby cizinecké a pohraniční policie s celorepublikovou působností bude realizováno v průběhu let 2000-2002 dvěma postupnými systémovými kroky tak, aby nedošlo k narušení plnění úkolů Policie ČR.
Řídícím a kontrolním článkem celé služby mělo být Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie. Soudilo se, že ke zřízení útvaru bude využito především pracovních míst stávající služby cizinecké a pohraniční policie. V ekonomické oblasti se počítalo s převedením všech druhů stávajícího materiálu, včetně adekvátní části finančních prostředků. Nepočítalo se tedy se žádným neplánovaným čerpáním rozpočtových prostředků. Navrhované řešení mělo dokonce umožnit finanční úspory na nájemném v oblastech hraničních přechodů. Sloučením oddělení pohraniční policie (v té době plnící úkoly ochrany „zelené hranice“) a referátů cizinecké policie (v té době plnící úkoly na úseku povolování pobytu a kontroly vstupu a výstupu osob na hraničních přechodech) mělo dojít ke vzniku referátů SCPP. Počítalo se s tím, že právě toto opatření přinese zefektivnění ochrany státní hranice a přispěje ke zvýšení počtu policistů na 1 km státních hranic. Předpokládalo se, že policisté následně budou schopni rychleji reagovat na momentální vývoj situace. Podle navrhovatelů nová organizační struktura měla rovněž přinést efektivnější využití finančně nákladných technických prostředků na ochranu státních hranic.
Návrh se zabýval také činností mobilních pátracích útvarů, které měly pátrat po pokusech nelegálních migrantů z východu Evropy vstoupit na území ČR. Tyto útvary již vznikly v na území Severomoravského a Jihomoravského kraje. Od října 2000 působily rovněž ve Středočeském kraji. Jejich úkolem bylo vyhledávat trestnou činnost spojenou s nelegálními přechody a obecnou trestnou činností, dále v příhraničních oblastech pátrat po osobách, které ilegálně překročily státní hranici. Plnily však další úkoly související s ochranou státních hranic a pobytem cizinců na území republiky.
Nová struktura byla tedy realizována ve dvou etapách. V první byly vytvořeny legislativní předpoklady pro změnu struktury řízení služby cizinecké a pohraniční policie a vytvoření nových organizačních celků. V druhé mělo dojít ke změně ve struktuře Policie ČR vznikem Služby cizinecké a pohraniční policie jako útvaru Policie ČR s celorepublikovou působností.
Dne 3. dubna 2001 pak Parlament ČR přijal zákon č. 140/2001 Sb., kterým se měnil zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Jeho § 161 stanovil novou strukturu služby cizinecké a pohraniční policie.
„Státní správa vykonávaná policií a místní příslušnost
(1) Působnost správních orgánů podle tohoto zákona vykonávají v rámci policie
a) ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,
b) oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie a jejich dislokovaná pracoviště, kterými jsou
1. oddělení cizinecké policie,
2. referáty cizinecké a pohraniční policie a odbor cizinecké policie Praha-Ruzyně,
3. odbor pátrání a kontroly pobytu.
(2) Místní příslušnost správního orgánu podle odstavce 1 se stanoví podle místa, kde je cizinec hlášen k pobytu; jde-li o cizince, který nemusí hlásit pobyt, podle místa, kde se převážně zdržuje."
Vzápětí byla organizace služeb Policie ČR stanovena nařízením ministra vnitra č. 71/2001. Podle něho Ředitelství služba cizinecké a pohraniční policie spadalo do kompetence náměstka policejního prezidenta pro uniformovanou policii. Podle tohoto Nařízení měla Služba cizinecké a pohraniční policie rozšířené pravomoci.
Od 1. ledna 2002 došlo na základě usnesení vlády ČR č. 733/2000 v rámci reorganizace Služby cizinecké a pohraniční policie ke vzniku oblastních ředitelství SCPP v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Ostravě, Hradci Králové a Ústí nad Labem (závazný pokyn pol. prezidenta č. 153 a 154 z prosince 2001). Oblastní ředitelství Praha zahrnovalo také bývalý Středočeský kraj. Všechna OCP tím byla organizačně podřízena podle teritoriální příslušnosti jednotlivým oblastním ředitelstvím CPP mimo působnost krajů a tímto bylo zavedeno liniové řízení služby CPP. OCP se stala dislokovaným pracovištěm oblastního ředitelství CPP, které je současně základním organizačním a výkonným článkem na teritoriu okresu. OCP se již dále nedělila na další součástí.
Ředitelství Služby CPP se dělilo na: kancelář ředitele, skupinu kontroly a stížností, oddělení personální práce a vzdělávání, oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie, cizinecké oddělení (členěné na skupinu povolování vstupu a pobytu, skupinu dočasné ochrany a azylu, skupinu represí a evidence nežádoucích osob), oddělení hraniční služby (členěné na skupinu pohraniční kontroly, skupinu ochrany hranic, skupinu specializovaných činností), skupinu pátrání a kontroly pobytu, skupinu vyhodnocování dokladů, evidenční odbor, skupinu analýzy, skupinu koncepce a ekonomického strategického plánování a nakonec ekonomickou skupinu.
Jeho působnost bola poměrně široká. Řídilo a kontrolovalo činnost oblastních ředitelství CPP a jejich dislokovaných pracovišť; vykonávalo analytickou, kontrolní, metodickou a koordinační činnost ve všech úrovních řízení služby SPP po linii výkonu služby a při bezpečnostních opatřeních, které měly celostátní význam nebo vyžadovaly spolupráci s policejními orgány sousedních států; vyhodnocovalo poznatky z výkonu služby získané kontrolní činnosti, periodickými hlášeními, zpracovávalo podklady po analytické a rozborové materiály v oblasti migrace pro pravidelné zprávy o migraci předkládané vládě; zabezpečovalo plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv; provádělo kontrolu pobytu cizinců; rozhodovalo o udělení víza nebo povolení vstupu na území ČR; rozhodovalo o všech administrativních opatřeních spojených s pobytem cizinců na území ČR, rozhodovalo o označení osoby jako nežádoucí; řídilo činnost v oblasti přeshraničního provozu, ochrany civilní letecké dopravy na letištích s mezinárodním provozem a v oblasti vyhodnocování pravých, padělaných nebo pozměněných cestovních pasů, razítek a víz; řídilo provádění ochrany státních hranic v úsecích mimo hraniční přechody; vedlo celostátní databázi osob, které neoprávněně překročily státní hranici nebo jim v tom napomáhali atd.
Na středním článku řízení se nacházely Oblastní ředitelství CPP, kterých bylo celkem sedm:
Každé z nich se vnitřně dělilo na: I. kancelář ředitele, II. skupinu kontroly a stížností, III. oddělení výkonu služby (vnitřně dělené na skupinu referátů cizinecké a pohraniční policie, skupinu oddělení cizinecké policie a skupinu organizovaných činností), IV. oddělení cizinecké policie, V. referáty cizinecké a pohraniční policie, VI. odbor pátrání a kontroly pobytu (vnitřně dělenou na Oddělení pátrání a eskort, oddělení kontroly pobytu a skupinu dokumentace), VII. ekonomickou skupinu, VIII. zařízení. Působnost Oblastního ředitelství CPP byla obdobná jako u Ředitelství služby.
Na nižší úrovni stála Oddělení cizinecké policie. V této době se kromě cizinecké agendy zabývala i pasovou problematikou, podle zákona č. 123/1992 Sb. ze dne 4. března 1992 o pobytu cizinců na území ČSFR
Nejnižším článkem byly referáty CPP. Jejich úkolem bylo provádět přímou hraniční kontrolu, odhalovat a zabránit pokusům o překročení státní hranice na cizí, pozměněné, padělané nebo neplatné cestovní doklady. Současně plnily úkoly na úseku povolování a kontroly vstupu a výstupu osob na území ČR a z jejího území. Ve vymezeném rozsahu plnily úkoly v trestném řízení u trestných činů spojených s ochranou státních hranic. Odhalovaly, prošetřovaly, oznamovaly a řešily přestupky spáchané v obvodu referátu, rozhodovaly o odepření vstupu nebo vycestování z území ČR, měly právo zadržet cestovní pas a předat ho orgánu, který jej vydal. Zajišťovaly ochranu státní hranice na hraničních přechodech i mimo ně. Kvůli tomu měly právo od osob požadovat vysvětlení, prokázání totožnosti, zajistit osobu, zajistit osobu z důvodu ukončení pobytu nebo z důvodu vyhoštění z území ČR, provádět prohlídku osoby, osobní prohlídku, zadržet podezřelou osobu, zatknout obviněného, nedovolit vycestování osobě bez platného cestovného dokladu, neudělit české vízum cizinci na hraničním přechodu, hlásit průjezd osoby, provádět další administrativně technická a technologická opatření vůči osobám. Co se týče o práva k věcem, šlo zejména o právo prohlížet dopravní prostředky, zavazadla, odebrat zbraň, požádat o vydání věci, odejmout věci, zadržet cestovní pas…
Sloužili zde vedoucí, zástupci vedoucích a policejní inspektoři.
Do terénu byly vysílané hlídky, které se tím staly výkonnou složkou přímo ochraňující státní hranici. Hlídky se pohybovaly v těsné blízkosti hranice, přičemž měly zakázané je překračovat na území sousedního státu. Musely postupovat tak, aby měly svěřený úsek plně pod kontrolou a současně měly možnost proti případnému narušiteli bezprostředně zasáhnout. Jejich počet a síla závisely od okolnostech. Mohly být jednočlenné, vícečlenné, nebo v nich v případech nutnosti sloužili i jiní příslušníci PČR. V tom případě byl stanovený velitel hlídky. Mohly být motorizované nebo pěší. K dispozici měly přidělenou zbraň se střelivem, obušek nebo tomfu, pouta, slzotvorný prostředek, spojovací prostředek a pátrací pomůcky. K nim mohl být dalekohled, prostředek pro pozorování v noci, monitorovací (signální) prostředek, ale také psa.
Další závažnou změnu přinesl až vstup do Schengenského prostoru 21. prosince 2007. Tímto datem byla prakticky odbourána ochrana pozemních státních hranic a 29. března 2008 skončily kontroly na českých letištích, což znamenalo transformaci služby cizinecké a pohraniční policie na službu cizinecké policie. Dnem 1. ledna 2008 došlo k reorganizaci celé této instituce a Služba cizinecké a pohraniční policie se změnila na Službu cizinecké policie.
Tato změna i jinak zásadně změnila práci na tomto úseku. De facto skončila činnost na hraničních přechodech, jelikož pasová kontrola byla zrušena a státní hranici bylo možno překračovat na kterémkoli místě a v kteroukoli dobu. Jádro činnosti této složky se v důsledku toho přeneslo do vnitrozemí. Pracovníci cizinecké policie se zaměřili na kontroly ubytovacích zařízení, živnostenských provozoven, vlaků nebo účastníků silniční přepravy. Úkolem cizinecké policie ale nebyla jen evidence a kontrola v souvislosti s pobytem cizinců na našem území, kterou plní hlavně skupiny povolování pobytu (dřívější oddělení cizinecké policie), ale také pátrání po osobách a věcech, odhalování trestné činnosti a převážně odhalování nelegální migrace.
Současně došlo ke spojení referátů a oddělení cizinecké policie do Inspektorátů Cizinecké policie. Jejich počet byl v jednotlivých oblastech různý a zpravidla se nacházelo jedno v každém okresním městě. Tak např. Oblastní ředitelství služby cizinecké policie (ObŘ SCPP) Ostrava, která zůstala, podobně jako ostatní oblastní ředitelství, liniově řízenou a vysoce specializovanou složkou Policie České republiky, řídila sedm inspektorátů (Inspektorát cizinecké policie Mošnov, který se stal také hraničním přechodem na vnější schengenské hranici, byl tak jako ostatní mezinárodní letiště řízen přímo Ředitelstvím služby cizinecké policie) a Odbor specializovaných činností. ObŘ SCPP České Budějovice řídilo 6 Inspektorátů CP…
Cizinecká policie v nových podmínkách i nadále plnila úkoly zejména na úseku výkonu státní správy ve věcech povolování vstupu, pobytu a ukončování pobytu cizinců. Prováděla pobytové kontroly, odhalovala nelegální migraci, ve své působnosti také padělané a pozměněné, zneužité a smyšlené veřejné listiny, doklady a ceniny, prováděla činnosti v oblasti mezinárodní policejní spolupráce, zejména společné formy nasazení a přeshraniční pronásledování, podílela se na plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, zpracovávala data pro účely vedení evidencí a statistik potřebných k plnění úkolů, provozovala informační systémy, prováděla ochranu hranic při jejím dočasném znovuzavedení a řadu dalších úkolů.
Tato zásadní organizační změna si ale vyžádala změny další. Již za ministrů vnitra Ivana Langera a Martina Peciny se začala zvažovat nová koncepce budoucího rozvoje Cizinecké policie. Vypracovalo se několik variant, kterých počet byl nejdříve zúžený na pět a nakonec se po jejich důkladném posouzení, zvážení všech pozitiv, negativ, legislativních a finančních dopadů, se jako nejlepší řešení jednoznačně jevil návrat k tzv. teritoriální variantě. Hlavník argumentem byl fakt, že činnost této služby se za poslední období výrazně okleštila – odešla vízová a pasové agenda, stejně tak se ochrana hranic stala minulostí.
Ministr vnitra Radek John 7. října 2010 nakonec definitivně rozhodl o nové podobě cizinecké policie.
Služba cizinecké policie byla podle toho k 1. lednu 2011 výrazně transformována. Zrušeno bylo 682 a převedeno 696 tabulkových míst. Místo dosavadních sedmi oblastních ředitelství byl v rámci každého krajského ředitelství Policie ČR vytvořen odbor cizinecké policie. Ten zajišťoval většinu agendy, kterou do té doby vykonávala cizinecká policie. V redukované podobě bylo zachováno ředitelství Služby cizinecké policie, které plní úkoly související s ochranou vnějších hranic a s členstvím České republiky v schengenském prostoru. Podle teritoriálnímu modelu řízení všechny služby policie působící ve vnitrozemí již podléhali jednotnému velení ze strany krajských ředitelství a policejního prezidia.
Při tvorbě této staronové koncepce se předpokládalo, že některé správní agendy, které souvisely s pobytem cizinců, budou zároveň převedeny do kompetence ministerstva vnitra. Proces převodu agendy cizinecké policie související s povolováním dlouhodobých pobytů tak měl být o dva roky urychlen. Zcivilnění celé této agendy mělo uvolnit ruce policii při výkonu policejních (nikoli správních) činností a přinést zkvalitnění práce policie v oblasti veřejného pořádku a bezpečnosti. Zcivilnění agend se již v minulosti uskutečnilo v případě občanských průkazů, cestovních dokladů nebo řidičských průkazů. Tento krok také odpovídal praxi rozšířené v zemích Evropské unie.
Podle ministra vnitra R. Johna patřily mezi další důvody realizace této reformy úspornost a boj proti korupci. Zvolená varianta měla podle jeho mínění přinést roční úsporu v personální oblasti ve výši 218,778 milionů Kč. Převod části správních agend z policie na ministerstvo vnitra mělo zároveň významně přispět k dalším významným úsporám nákladů i ke zvýšení protikorupčních standardů. Mělo dojít také k eliminaci případů zprostředkovatelství, klientelismu a korupce, které byly zaznamenány. Tato úspora byla ale poněkud kosmetická, protože se sice omezily výdaje u Policie ČR, ale přenesly se pouze na bedra samotného ministerstva vnitra, kde bylo nutné přijat řadu investičních opatření, převzít a zaplatit odborníky od Policie ČR nebo nové dokonce nabrat.
Ministr vnitra pověřil policejního prezidenta provedením transformace služby cizinecké policie a vyjádřil víru v její hladkou realizaci. Nezbytnou podmínkou pro převod správní agendy z policie na ministerstvo vnitra bylo schválení legislativních změn při projednávání vládního návrhu novely zákona o pobytu cizinců v Poslanecké sněmovně.
Cizinecká policie ale nadále zůstávala příslušná pro: ohlašování místa pobytu cizince po příjezdu do ČR, prodloužení doby pobytu, vydání potvrzení o krátkodobém pobytu pro případ uzavření manželství, ověření pozvání a kontrola legálnosti pobytu.
Pro právní zajištění tohoto úkolu Parlament ČR přijal 21. prosince 2010 zákon č. 427/2010 Sb., kterým se měnil zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Předně změnil strukturu Cizinecké policie. Kromě ředitelství služby cizinecké policie a jeho detašovaných pracovišť se zde objevila i plánovaná nová instance - odbor cizinecké policie krajského ředitelství policie - § 160a písmeno c. Podle nového ustanovení ředitelství § 163 odst. 1 písmeno „d) metodicky řídí a kontroluje činnost odborů cizinecké policie,“. Výraz „oblastní ředitelství cizinecké policie“ nahradil nový: „odbor cizinecké policie“.
Jeho postavení a úkoly řešil § 164.
„a) zabezpečuje plnění úkolů vyplývajících z přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství nebo závazků vyplývajících z mezinárodní smlouvy,
b) provozuje informační systémy podle § 158 odst. 1 v rozsahu své působnosti,
c) provádí pobytovou kontrolu,
d) vyžaduje výpis nebo opis z evidence Rejstříku trestů24a); žádost a výpis nebo opis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup,
e) rozhoduje v rozsahu své působnosti o vydání a odnětí cestovního průkazu totožnosti,
f) rozhoduje o prodloužení platnosti a doby pobytu na krátkodobé vízum, o ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, a uděluje výjezdní příkaz,
g) rozhoduje o zrušení platnosti krátkodobého víza…
(2) Odbor cizinecké policie, v době platnosti rozhodnutí o zajišťování ochrany vnitřních hranic podle zvláštního právního předpisu, dále
a) provádí hraniční kontrolu,
b) rozhoduje o udělení krátkodobého víza na hraničním přechodu,
c) rozhoduje o odepření vstupu cizince na území nebo o zrušení platnosti víza,
d) v souvislosti s rozhodnutím o odepření vstupu cizinci na území provádí nezbytné úkony s cílem zajistit, aby cizinec bez zbytečného odkladu vycestoval zpět do zahraničí,
e) rozhoduje o odepření vycestování z území.“.
Vzniklo 14 odborů cizinecké policie podřízených krajským ředitelstvím policie. Odbor cizinecké policie KŘP (dále jen „OCP KŘP“) se skládá z oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, oddělení pobytových agend, oddělení dokladů a specializovaných činností a oddělení dokumentace. K organizační změně došlo i na samotném Ředitelství služby cizinecké policie (do struktury byla začleněna pracoviště v zařízení pro zajištění cizinců Poštorná a Bělá Jezová a přijímacím středisku cizinců Zastávka u Brna).
Do organizační struktury Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ŘSCP“) je začleněno pět inspektorátů cizinecké policie na mezinárodních letištích, a to Praha-Ruzyně, Brno, Karlovy Vary, Pardubice a Mošnov. Rozhodovaly o udělení výjezdního příkazu, prodloužení platnosti letištního průjezdního víza, vydání cestovního průkazu totožnosti, ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, a o ukončení pobytu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště a plní další úkoly uvedené v ustanovení § 163 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Při ŘSCP plní úkoly rovněž odbor doprovodu letadel, jehož činnost je směřována zejména do provádění bezpečnostních doprovodů vybraných linek, realizaci leteckých eskort, zajišťování leteckých průvozů a na další bezpečnostní opatření na Letišti Praha-Ruzyně.
V organizační struktuře ŘSCP je začleněno oddělení VISION, které v rámci procesu vydávání jednotných schengenských víz zajišťuje jako ústřední orgán provádění konzultací VISION.
K úkolům, které policisté služby cizinecké plní, patří především boj s nelegální migrací, pohraniční kontrola, povolování pobytu cizinců na našem území v rozsahu vymezeném zákony a obecně závaznými předpisy a s tím související dodržování pobytového režimu. Kromě odhalování a dokumentování trestných činů páchaných cizinci a na cizincích a projednávání přestupků dle zákona o pobytu cizinců plní naši policisté všechny úkoly vyplývající ze zákona o Policii České republiky. Spolupracují s příslušnými orgány státní správy a samosprávy (Celní správa, finanční a živnostenské úřady) a spolupůsobí při udržování vnitřního pořádku a bezpečnosti. Tuto činnost zajišťují v našem regionu policisté zařazení na inspektorátech cizinecké policie, odboru pátrání a skupině dokumentace.
Jako příklad změn, uveďme ustanovení Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Vznikl dnem 1. ledna 2011, kdy po reorganizaci republikové, liniově řízené Služby cizinecké policie byla zrušena všechna oblastní ředitelství Služby cizinecké policie a byly vytvořeny odbory cizinecké policie jednotlivých krajských ředitelství policie. Organizačně je odbor zařazen v linii vnější služby krajských ředitelství policie a z ředitelství Služby cizinecké policie se pro tyto nově vzniklé odbory cizinecké policie krajských ředitelství stal odborný metodický orgán v oblasti cizinecké problematiky. Odbor cizinecké policie působí na celém teritoriu Plzeňského kraje, skládá se z oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, oddělení dokladů a specializovaných činností, oddělení pobytových agend a oddělení dokumentace.
Celkově bylo pozitivně hodnoceno, že po zániku Oblastních ředitelství služby cizinecké policie a vzniku krajských odborů cizinecké policie příslušníkům této služby zbylo více času na přímou kontrolu pobytu cizinců, nelegální migraci, nelegální zaměstnávání cizinců ve spolupráci s úřady práce a celními úřady a schengenské vnitrostátní pátrání.
Rok 2011 přinesl podstatnou změnu v působnosti správních orgánů v oblasti pobytu cizinců na území České republiky. Přijetím zákona č. 427/2010 Sb. byla k 1. lednu 2011 z působnosti Policie České republiky převedena na Ministerstvo vnitra agenda dlouhodobých víz a došlo i k dřívějšímu převzetí agendy týkající se vydávání povolení k dlouhodobým pobytům cizincům z tzv. třetích států a agendy přechodných pobytů občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků.
V rámci MV ČR vznikl Odbor azylové a migrační politiky, který je útvarem Ministerstva vnitra pro výkon působnosti vymezené ministerstvu v oblasti mezinárodní ochrany, uprchlictví, vstupu a pobytu cizinců, koncepce integrace cizinců, státního integračního programu a schengenské spolupráce. Odbor je útvarem ministerstva pro řízení organizační složky státu Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra; předkládá návrhy na zřízení či změnu charakteru azylových zařízení nebo zařízení pro zajištění cizinců.
Odbor azylové a migrační politiky se člení na oddělení koncepcí a analýz, oddělení zahraničních vztahů a informací o zemích původu, oddělení mezinárodní ochrany,
oddělení podpory pobytů a víz, oddělení pobytového správního řízení, oddělení pobytu cizinců Praha a Středočeský kraj, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Kraj Vysočina, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Plzeňský kraj, Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj, Zlínský kraj, oddělení zástupčí činnosti a kasací, oddělení státní správy, ekonomiky a logistického zabezpečení, oddělení imigrace,
oddělení koordinace schengenské spolupráce a ochrany hranic, oddělení azylové a migrační legislativy, oddělení koordinace cizineckých správních agend, oddělení Dublinského střediska.
Schvalování žádostí o povolení nebo prodloužení dlouhodobého a trvalého pobytu bylo v nových podmínkách všestrannější a důkladnější, což ale na druhé straně vedlo k tomu, že schvalovací proces se z původních dvou měsíců, fakticky natáhl na rok, nebo dokonce o rok a půl. Vše řešily tzv. překlenovací štítky, pro které si musil každý žadatel dojít jednou za tři měsíce, takže se schvalovací proces v podstatě generoval, protože platnost řady dokumentů, které ke své žádosti přikládal, mezitím zastarala a žadatel musel dodávat dokumenty další a další.
V souladu s citovanou právní úpravou byl s účinností od 1. ledna 2011 zřízen nový odvolací orgán ve věcech pobytu cizinců, kterým je Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Je organizační součástí Ministerstva vnitra, které zajišťuje její činnost; je nadřízeným správním orgánem Ministerstva vnitra ve věcech, v nichž Ministerstvo vnitra.
Celý tento systém byl v dalších letech dvakrát více než prověřený. Kolem roku 2015 a let následujících to byla mimořádně vypjatá doba odhalování a potlačování nelegální migrace, kde se naše republika stala především prostorem, sloužícím k přechodu do západních států Evropy, zejména do SRN. V mnoha směrech byla obnovena ostraha hranice, zejména vnitřní dopravní infrastruktury, kterou různé převaděčské skupiny využívali na převoz imigrantů do cílových států. V roce 2015 bylo u nás zadrženo 8.563 nelegálních migrantů – tj. nárůst o 77,6 % oproti roku 2014. Na území republiky většina cizinců přes Rakousko nebo Slovensko mělo v úmyslu pokračovat v cestě dále do Německa nebo Skandinávie. Důvodem tranzitu bylo zneužívání azylových procedur členských států EU. V roce 2015 bylo vydáno 3.009 rozhodnutí o správním vyhoštění. V této souvislosti bylo také v roce 2015 zadrženo 168 osob, které působily jako převaděči. Policisté cizinecké policie v roce 2015 zajistili na území České republiky 2.502 padělaných dokladů a listin, a to v situaci, kdy většina tranzitních nelegálních migrantů, kteří vstupují na území ČR, žádný doklad totožnosti nemá.
Náročné byly i roky 2020 a 2021, kdy se příslušníci Cizinecké policie podíleli na vytváření sanitárních kordonů a zamezovali vstup nepovolaných osob na území republiky, případně zabraňovali opuštění jejího území. V obou případech podstupovali i značné zdravotné riziko, kterému se vždy nemohli vyhnout.
Podle oficiálních statistik v období od 1. 1. 2020 do 30. 11. 2020 bylo zjištěno celkem 6.264 osob při nelegální migraci na území České republiky. V porovnání se shodným obdobím roku 2019 došlo k navýšení počtu, a to o 974 osob (tj. +18,4 %). V březnu byl v souvislosti s pandemií Covid-19 vyhlášen nouzový stav a došlo ke znovuzavedení kontrol na státní hranici. Vlivem těchto opatření nastal v následujících měsících výrazný pokles počtu osob, zjištěných při nelegální migraci – březen (220 osob), duben (47 osob) a květen (154 osob). Nárůsty počtu cizinců v oblasti nelegální migrace zaznamenáváme od července, kdy bylo zajištěno celkem 819 osob, dále pak v srpnu (900 osob), září (957 osob), říjnu (967 osob) a v měsíci listopadu je celkový počet 997 osob. Z celkového počtu bylo 5.836 osob (tj. 93,2%) odhaleno při nelegálním pobytu a 428 osob bylo zjištěno při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR.
Zvýšila se nejenom ostraha samotné hranice, ale také mezinárodních letišť. Zvýšené práva cizinecké policii poskytl zákon č. 191/2016 ze dne 25. května 2015 o ochraně státních hranic.
V současnosti je Služba cizinecké policie i nadále vysoce specializovanou složkou Policie České republiky, která plní úkoly související s odhalováním nelegální migrace, uplatňováním represivních opatření vůči cizincům zdržujícím se na území České republiky v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů, plněním úkolů vyplývajících z mezinárodních smluv a přímo použitelných právních předpisů Evropského společenství a řešení trestné činnosti spáchané v souvislosti s překračováním státních hranic a s přeshraniční trestnou činností. Služba cizinecké policie byla zřízena nařízením Ministerstva vnitra č. 67/2008, kterým se zřizují útvary Policie České republiky s celostátní působností.
Činnost cizinecké policie je možné rozdělit do dvou oblastí. Činnosti prováděné policisty na vnějších hranicích jsou řízeny z centrální úrovně Ředitelstvím služby cizinecké policie a činnosti vykonávané policisty ve vnitrozemí jsou řízené odbory cizinecké policie při krajských ředitelstvích policie ČR.
Ředitelství služby cizinecké policie je ve vymezeném rozsahu řídícím, metodickým a kontrolním pracovištěm s působností na celém území České republiky a je přímo podřízeno Policejnímu prezidiu České republiky.
Ředitelství se podílí na plnění základních úkolů při ochraně vnějších hranic České republiky zejména: zabezpečuje plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv; provádí pobytovou kontrolu; řídí a kontroluje činnost odborů cizinecké a jejich dislokovaná pracoviště; provozuje zařízení pro zajištění cizinců; provádí eskortní činnost v souvislosti s vyhošťováním cizinců nebo v souvislosti s průvozem cizinců přes území; provádí úkony v souvislosti s zajištěním za účelem správního vyhoštění, zjišťování totožnosti cizince nebo plnění závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy; rozhoduje ve správním řízení jako odvolací orgán; rozhoduje o označení osoby za nežádoucí; provozuje informační systémy v rozsahu své působnosti; zabezpečuje cestovní a přepravní doklady a uděluje výjezdní vízum pro cizince vyhošťovaného z území; rozhoduje o udělení víza nebo povolení vstupu na území v případech žádostí o odstranění tvrdosti správního vyhoštění.
Jaromír Slušný
LITERATURA:
BŐGl, G., SEYRL, H., Die Weiner Polizei, 1547-1992, 2. Doplněné a rozšířené vydání,
Vídeň: Ősterreichische Staatsdruckerei, 1993, 410 s.; BOHATA, I., Místo a úloha policie ve státním aparátu buržoazního Československa v letech 1918 -1939, Praha: SPVKaPČ FMV, 1980, 70 s.; CÍSAŘ, A., K problematice ztrát příslušníků bývalého četnictva a policie v českých zemních v letech okupace a za květnového povstání českého lidu, in Historie SNB 3,
SPVKaPČ FMV, Praha 1978, str. 55-58; DVOŘÁKOVÁ, J.: Státní bezpečnost v letech 1945-1953, Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunizmu, č. 16, Praha 2007, 383 s.; FRANCEK, J., Zločin a trest v českých dějinách, 1. vydání, Rybka: Praha 1999, 463 s.; FRANCEK, J., ŠIMEK, T.: Hrdelní soudnictví českých dějinách, 1. vydání, SOA: Pardubice, 1995, 188 s.; FROLÍK, J.: Nástin organizačního vývoje státobezpečnostních složek SNB v letech 1948-1969, in: Sborník archivních prací, LII/2002, č. 2., s. 371-520; HOLUB, O.: Vývoj Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra v letech 1948-1960, SPVKaPČ FMV, Praha 1978; KOL., Reforma policie České republiky, aneb, Pomáhat a chránit, Praha : CEVRO institut 2010, 309 s.; HOLUB, O.: Obranná zpravodajská služba v buržoazní Československé republice v letech 1918-1939, in Historie SNB 3, SPVKaPČ FMV, Praha 1978, str. 58-70; KÁRNÍK, Z., Pražské policejní ředitelství, jeho Státní (politická) policie a její informátoři z řad občanstva v převratných dobách Velké války očima očistného Výboru pro prozkoumání policejního archivu v letech 1918-1920, in Acta Oeconomika Pragensia, roč. 15, č. 7, 2007, ss. 247-256.; KUČEROVÁ, M.: Samospráva a velení SS v ghettu Terezín, (magisterská diplomová práce) MU Brno 2013, 158 s.; KURŽEJA, J. a kol.: Cizinecká pohraniční policie, Praha 2002; KVAPILOVÁ, I., Přehled organizačního vývoj Sboru národní bezpečnosti se zaměřením na veřejně bezpečnostní (resp. pořádkovou a kriminální) složku. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, č. 1/2003, s. 68-90; KVAPILOVÁ, I., Organizační vývoj SNB v 50. letech se zaměřením na jeho veřejněbezpečnostní složku. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, č. 2/2004, s. 9-73; KVAPILOVÁ, I., Organizační vývoj SNB v 60. letech se zaměřením na jeho veřejněbezpečnostní složku. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, č. 3/2005, s. 41-102; KVAPILOVÁ, I., Organizační vývoj SNB v 70. letech se zaměřením na jeho veřejněbezpečnostní složku. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, č. 5/2007, s.9-116; KVAPILOVÁ, I., Organizační vývoj SNB v 80. letech se zaměřením na jeho veřejněbezpečnostní složku. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, č. 6/2008, s. 70-115; LEDVINKA, V., PEŠEK, J., Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, 819 s.; MACEK., P., Dějiny pražské policie (vybrané kapitoly), Praha: Police history, 2004, 215 s.; MACEK., P., UHLÍŘ, L., Dějiny obecních policií, Praha: Police history, 2004, 215 s.; MACEK., P., UHLÍŘ, L., Dějiny policie a četnictva I. Habsburská monarchie (1526-1918),Praha: Themis, 1994, 178 s.; MACEK., P., UHLÍŘ, L., Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918-1939), Praha: Police history, 1999, 230 s.; MACEK., P., UHLÍŘ, L., Dějiny policie a četnictva III. Protektorát Čechy a Morava a slovenský stát (1526-1918), Praha: Police history, 2001, 178 s.; MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. přepracované vydání, Praha: Leges 2010, 640 s.; MALÝ, K., SIVÁK, F., Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918, 2. přepracované vydání, Jinočany: H & H, 1993, 533 s.; MARŠAN, R., Dějiny policejní organizace rakouské, Díl 1. Zeměpanská organisace policejní v letech 1749-1700, Praha: Bursík a Kohout 1911, 155 s.; MARŠAN, R., Dějiny policejní organizace rakouské, Díl 2. Policejní soustava autonomní Vídně ve středověku se zřetelem na středověkou soustavu policejní městskou vůbec, Praha: Bursík a Kohout 1909, 292 s.; MARŠAN, R., Dějiny policejní organizace rakouské, Praha: Bursík a Kohout 1904, 118 s.; MARŠAN, R., Vznik moderní policejní organizace rakouské, Praha: Bursík a Kohout 1905, 41 s.; ROUBÍK, F., Počátky policejního ředitelství v Praze, Praha: MV ČSR, Praha 926, 277 s.; SLUŠNÝ, J., Světové dějiny policie – středověk novověk, Praha: Slávy dcera 2006,767 s.; SCHELLE a kol., Právní dějiny, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007, 1134 s.; ŠTEINBACH, M., Dvacet let Policie České republiky, Praha : Policejní prezidium ČR, 2010, 149 s.; VIETOR. M., Dejiny štátu a práva na území ČSSR, Bratislava: UK, 1967, 445 s.; VOJÁČEK, L., SCHELLE, K, KNOLL, V., České právní dějiny, 2. upravené vydání, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 694 s.; VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: Key Publishing, 2007, 218 s.; VOKUŠ, J., Policie České republiky – pomáhat a chránit, Praha: Policejní prezidium ČR, 2010, 84 s.