V období Velkomoravské říše („hé megalé Moravia“, „regnum Marauorum“, „Moravia Magna“, 833-906?) se situace moc nezměnila. Není našim cílem rozebírat dějiny tohoto státu, ale pouze se věnovat institucím, které pečovaly o jeho vnitřní bezpečnost a měly právo i povinnosti se zločinem bojovat. Rovnou můžeme konstatovat, že ani v tomto období se policie jako zvláštní instituce ještě plnohodnotně neobjevila, ale objevili se orgány a instituce, jenž bychom policejními mohli nazvat. Současně se ustálil systém hodnostářů a institucí, kteří měli právo vyšetřovat a trestat přestupky proti zákonům a měli již k dispozici zvláštní úředníky, kteří se na boji proti zločinnosti podíleli. Stále to ale ještě nebyla policie v plném slova smyslu.
V každém případě byla Velká Morava mnohem centralizovanějším státem, nežli Sámova říše. V čase její vrcholové existence, za vlády Svatopluka I. Velikého (Svatopulk, Zeuntepulc, Zuentibald, 871-894, nitranské kníže od konce 50. let, velkomoravské od roku 871) byly již nejvyšší vyšetřovací pravomoci vládců zcela jednoznačné. Písemnosti velkomoravským vládcům dávají titul kníže (knedz, knjaz, knaz, knez, kněz, lat. principus, maď. fejedelem), velké kníže (velikij knjaz), vévoda (dux), nebo také král (kral, lat. rex, regulus, arab. malik, maď. király), vládce (vladyka, vladyka zemli, vladyka zeme, lat. princeps, řec. archón). Jak píše Lubomír Havlík v knize Velká Morava a středoevropští Slované, naši předkové ale "obvykle bez zřetele na jejich postavení nazývali své panovníky kněz…, slovem, které je stejného etymologického kořene a mělo původně stejný význam jako germánský název chunnig (König, king), znamenající krále."
Ochrana nejvyššího vládce, jeho dvora, sídla atd. byla vrcholem hlavní bezpečnostní koncepce velkomoravského státu. Přesto jeho zakladatel Mojmír. I. v roce 846 pravděpodobně zahynul v boji s Ludvíkem II. Němcem (805?-876), jeho nástupce Rostislav byl v roce 870 svržen a později zemřel ve vězení kláštera v Řezně neznámo kdy a Svatoplukovy synové Mojmír II. a Svatopluk II. zemřeli neznámo kde a kdy. V každém případě je už ze stručných znalostí dějin Velké Moravy jasné, že vždy když došlo k závažnému ohrožení státu, byli ohroženi i jeho vládcové a naopak.
Na rozdíl od balkánských Slovanů, západní Slované neměli k dispozici vyzrálou funkci vezíra, který by část rozhodování a tím také vyšetřování vzal na svá bedra a vedl aktivity ve směru boje proti kriminalitě. Částečně ji vykonával dvorský župan (comes palatii, palatinus, nádorispán), který řídil chod paláce a celou jeho správu. V některých případech panovníka zastupoval v jeho nepřítomnosti vojevůdce. Karel Malý a Florián Sivák ve své práci Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku uvádějí další vysoké úředníky raně středověkého královského dvora: taverník (tavernicus, tavarnok, tarnok) - správce pokladu (komory), číšník (pohárnik, poharnok), stolník (asztalnok) a dvorníci (dvořané, dvorníci, udvarnok).
V každém případě však na vládcově dvoře nacházíme funkci kancléře, tj. úředníka, stojícího v čela vládcovy kanceláře a vyřizujícího korespondenci. Tuto funkci vykonávali vyšší církevní hodnostáři, jako např. Jan z Benátek (jeho životní data nejsou známa) nebo biskup Viching (?-900/912?) na Velké Moravě.
Za klid a pořádek na nižší územní úrovni odpovídali náčelníci kmenů, jim podřízení úředníci a místní hodnostáři. Rodící se šlechta (nobiles viri, primates, optimates), jejíž členy označují dokumenty různě, především knížata (knedzi, principes), ale také termínem vladyka a pán (vladyka, velmož, optimatus, gospodin, gospod, senior, dominus), měla právo vyšetřovat spory na svém území, bez jakéhokoli zásahu centra. Knížata a vladykové sídlili, podobně jako panovník, na svém hradě či hradišti (grad, gradec, castellum, castrum, burg) - v podstatě opevněném dvorci, který s nimi sdílela i jejich družina. Nacházelo se zde případně vězení a probíhaly soudy.
Velkomoravská říše se dělila na župy v čele se župany. Na Velké Moravě jich bylo nejdříve 11, později 30, v Čechách 15. Vzhledem k tomu Frankové menší z nich označovali jako dekanie nebo vicináty, větší setně, centeny nebo vikariáty, které znali ze své vlasti. Počet velkomoravských žup byl tedy výrazně nižší, což je jistě důsledek centralizace moci jak v samotném centru, tak na nižší územní úrovni. Velkomoravské župy byly více státním nežli kmenovým útvarem.
V čele žup stáli župané (župani, žoupani, iupani, zuppani, suppani, comes, comites, subandž), přičemž tuto hodnost používali také někteří další státní dvorští hodnostáři, např.
župan palatín, župan kněžny. Župané odpovídali vládci nejenom za výnosy, ale zejména za udržování klidu a míru na území své župy. Proto nařizovali vyšetřování rozsáhlejších trestných činů a bojovali proti zločinnosti. Systém žup se později uplatnil také v Českém království jako hradská soustava, v Uhrách (ispán, slov. spán, išpán) a Polsku (pan). Županům podléhali hodnostáři, zvaní kmeti, kteří se později změnili v představitele vesnických obvodů - vicinátů, a přirozeně také soudci.
Vysoké vyšetřovací pravomoci mělo v dávných dobách již zmíněné rodové, později kmenové nebo náčelnické shromáždění. Na nejnižší úrovni to bylo shromáždění svobodných členů jedné vesnice - vicinů, o jejich svědectví vypovídají Konrádova statuta ještě ve 12. století. Ve stejné době se ale do popředí dostával pán vesnice - místní feudál. Rekonstrukce průběhu takových původních shromáždění nám ukazuje, že v době velkomoravské, ale stejně tak v časech následujících, měla jasná pravidla, což ale nemuselo odpovídat jejich průběhu. Přestupky, které přesahovaly rámec rodiny a dotýkaly se celé vesnice, se řešily na soudě, který ale nezasedal libovolně, kdy se někomu zachtělo, ale jenom několikrát do roka, nejčastěji při slunovratu, což odpovídá také pozdějším dobám, kdy se o slunovratu konaly nejvýznamnější soudní přísahy. Konaly se v rámci zasedání kmenového shromáždění (veče), na kterých si svobodní příslušníci, kromě rozhodování sporů, volili vůdce. Zasedalo v posvátném háji, u kmenového ohniště nebo u studánky, o které se předpokládalo, že z ní chodí pít slovanští bohové. Do jeho čela usedli na kamenné lavice nejváženější příslušníci kmene - stařešinové a vladykové. Se svou žalobou nebo stížností mohl před ně předstoupit kterýkoliv příslušník kmene a přednést žalobu. Výslech obžalovaných, svědků, ale i žalobců se konal bez mučení a násilí. O to častěji se používaly přísahy a kletby.
Kmenová shromáždění ji v 9. století ztratila svůj původní význam a pouze potvrzovala rozhodnutí vládce a shromáždění jeho předních šlechticů (sbor, sobranije, colloquium, conventus). Ony spolu s vládcem projednávaly důležité otázky vedení států, a jak bylo naznačeno výše, vyšetřovaly závažné trestné činy. Staly se základem pozdějších dvorských soudů.
O vyšetřovacích pravomocech slovanských pohanských kněží (žreců) nemáme dost informací, ale rozsáhlejší pravomoci mohli mít při vyšetřování přestupků vůči kultu. Tuto pozici si upevnili křesťanští kněží, kteří na nižších úrovních působili někdy jako soudci, jindy rozhodčí v rámci božích soudů.
Je zřejmé, že v tom čase běžné záležitosti rodiny, ale stejně tak závažné trestné činy, které se udály uvnitř ní, nadále rozhodoval otec rodiny a to do všech důsledků. Osobně vyšetřil, posoudil každý takovýto čin a rozhodl o vině a trestu. Postavení otců ale po svém zavedení komplikoval systém vzájemného ručení několika rodin, o kterém jsme se již zmínili. V době povelkomoravské tyto pravomoci postupně přecházely na nižší místní feudály.
Často ale k samotnému vyšetřování vůbec nedošlo. Nahradila ho iniciativa jedince a místní svépomoc, známá jako krevní msta. Podobně jako v jiných částech Evropy také na slovanských územích institut krevní msty přetrval až do období raného středověku a jen velice pomalu ho vytlačovaly jiné právní zvyky. Staré slovanské zákoníky se ale přesto snažily krevní mstu omezit a výkon práva vložit do rukou vznikajících feudálů.
Do popředí se stále více dostávaly soudy. Nejvýše stál soud vládce, který spory rozhodoval sám, příp. je svěřil svým hodnostářům - soudcům (soudii, soudije, iudices). Pak tady byl soud županů, přičemž každý z nich měl k dispozici jednoho setníka a také soudce. Soudy měly k dispozici své zřízence, kteří soudní výrok uváděli do praxe. Autorita soudů Velké Moravy byla tak vysoká, že ji brali v úvahu později také Maďaři, kteří obsadili Slovensko, a česká knížata, která si podřídila Moravu. Tato území si totiž i nadále, teď již začleněná do jiných států, uchovávala část vlastní jurisdikce.
Příhoda se Sichariem ukazuje průběh soudního přelíčení u starých Slovanů. Ve sporu se předkládaly důkazy, přijímaly se přísahy a kletby zúčastněných typu: "Dej Bůh, aby jsem opsověl jako ten pes, když nebudu mluvit pravdu", nebo "Když budu lhát nebo říkat to, co jsem neviděl, ač mé oči pohasnou a již nikdy neuvidím svit slunce." Důraz byl položený také na výpovědi svědků. Zákony zamítly svědectví z druhé ruky a současně zavedly u menších případů doložit tvrzení 3-7 svědky, u závažnějších jedenáctí. Rovněž se i nadále využíval institut božího soudu.
Raný středověk byl ještě stále obdobím, kdy policie jako specializovaná instituce neexistovala a proto musel být policistou každý, kdo to měl zapotřebí. On pátral po pachatelích, jímal je, někdy trestal přímo na místě, jindy je odváděl před soud, nebo dokonce prováděl rozsudek, nebo na něj alespoň dohlížel. Stejné to bylo v případech, kdy podezření ze spáchání určitého trestného činu padlo na nějakou desítku rodin nebo domů, spřežených systémem vzájemného ručení, a bolo nutné obviněného člena takovéhoto společenství od obvinění očistit tím, že byla prokázána jeho nevina.
V staroslovanských státech, stejně také na našem území, převládal nejdříve regionální policejní systém, který známe již z dob minulých, tj. hlavní důraz byl položený na bezpečnostní a vojenskou soběstačnost jednotlivých regionů, kmenů a žup. Kmenový bezpečnostní systém umožňoval zajistit všechna práva kmene. Upozorňuje na to D. Třeštík ve svém díle Počátky Přemyslovců: "Politická funkce kmene navenek spočívá především v hájení území, tj. všech dědin všech příslušníků kmene a jeho vnitřní funkce spočívá především v hájení rovnosti a osobní svobody všech svých členů. Musí tedy mít své orgány, stejně jako musí mít své vojsko, je politickým stejně jako etnickým organizmem." V podstatě také ochrana sídel budoucích vládců byla ještě stále koncepcí regionální bezpečnosti, i když se zde začaly zvýrazňovat urbanizační "městské" policejní prvky. Archeologické vykopávky ukazují, že sídla vládců se skutečně měnila v první města, ale tomu tehdejší bezpečnostní koncepce ještě neodpovídaly. Jejich jádrem nebyla ochrana samotného města a jeho obyvatel, ale především ochrana vládce, komplexu jeho paláců nebo hospodářských budov, případně sídla biskupa a chrámů.
Z toho vycházela samotná policejní exekutiva. Jejím základem byla panovníkova družina a skupina žoldnéřů, kteří střežili vstup k vládci. Staré zákoníky připomínají existenci těchto drábů nebo pochopů, kteří případně také zajišťovali pachatele a přiváděli je před soud. Podle některých informací část z nich byly cizinci (Němci). Je zcela možné, že větší kostely měly také své vlastní strážce.
Uherské zákoníky z 11. století mluví o přímých soudních úřednících – pristavech (pristaldus), kteří prováděli rozhodnutí soudů nebo stránky sporu před soud zvali. Někteří autoři v nich ale vidí pouze služebníky jednotlivých feudálů včetně krále a jejich úkolem bylo pouze přijímat přísahy. Později je nacházíme nejenom na soudních, ale také šlechtických dvorech a skutečně se měnili v dráby.
Zachované základy hradisek a městských hradeb a zejména poměrně mohutných bran naznačují, že právě zde stály místní stráže, které kontrolovaly vstup do hradiska nebo města. O plošné ochraně města a činnosti nočních pořádkových hlídek ale nemáme v podstatě žádné informace. V staroslovanském hradišti patrně v noci vládl klid, který se dal velice snadno tamní posádkou zkontrolovat.
Dobová policie – stráže, se také patrně zapájela do kontroly obyvatelstva, zejména otroků (rab, servus), kteří se od ostatních odlišovali vyholenou hlavou. Mohli být proto snáze rozpoznatelní a tudíž kontrolovatelní. Vyholení ale mohli být také někteří odsouzení, což rovněž zvětšovalo možnost jejich kontroly a umožňovalo strážím nevpouštět je do města nebo hradiště.
Slabě byla rozvinutá cizinecká policie. Na Moravě žilo mnoho cizinců, zejména kupců a někteří z nich zde nalezli účinný azyl. Nemáme doklady o tom, že by byli pronásledováni nebo kontrolováni, ale jistě se o nich vědělo. Jiný vztah k cizincům jistě vládl v dobách franských útoků na Velkou Moravu, kdy se bylo nutné vystříhat franských zvědů, špionů a možná i přímých agentů.
Nejznámější a patrně také nejrozsáhlejší policejní akci Velké Moravy bylo zajištění Metodějových žáků v roce 886, jejich následné vyhnání ze země, nebo prodej části z nich do otroctví. Podle všeho se na této akci podílela celá panovníkova družina a další hodnostáři, protože Metodějových žáků bylo poměrně hodně a nežili na jednom místě.
To jen ukazuje na skutečnost, že na vyšší úrovni funkci policie, spíše četnictva, plnily družiny knížat, vévodů a županů, později také ozbrojenci biskupů. Jejich nasazení odpovídalo společenské nebezpečnosti pachatele. Archeologické vykopávky z dob Velké Moravy ukazují, že na každém větším hradišti byly místnosti pro místní strážný oddíl – družinu tamního feudála. Z výšiny hradiště vojáci kontrolovali okolí, zejména cesty, zajímali se o to, kdo po ní přejíždí, v případě nezbytnosti ho vyrazili zkontrolovat, chránili zejména kupce a běžné lidi před zbojníky a lupiči.
Když to bylo nutné, mohli župané z místního obyvatelstva sestavit poměrně početnou místní "policejní" jednotku, která by pronásledovala případného pachatele, nebo by pomohla zlikvidovat větší lupičskou jednotkou. Výzbroj a výstroj příslušníků všech těchto družin a žoldnéřů se v ničem nelišila od vojenské.
Nejznámější vojenskou složkou velkomoravského státu byla tedy především vládcova družina. Upozorňuje na to L. Havlík v již zmíněné práci Velká Morava a středoevropští Slované: "Tato družina se původně nazývala starým názvem comitatus (odtud je často název comes pro župany) nebo nejčastěji prostě milites nebo pretoriáni, jindy také amici, fideles, soldates, její jádro tvořili starší a významnější velmoži, ... kteří zaujímali jako rádci a vojevodové (magister militum) vážené místo proti ostatním družiníkům (boiň, miles, slouga), kterých bylo nejvíce. .,. Družina sloužila k udržování pořádku, plnila funkce tělesné stráže a tvořila jádro vojenských sil.“
Vojenská hotovost obyvatelstva se dělila na desítky, stovky a tisícovky (staroslovansky voje, pluky - plky, polky, copiae, exercitus), v čele s vlastními veliteli - vojevody (voevoda, strategos). Silná byla jízda, jehož příslušníci se někdy nazývali vitezové (vitedz). Základem byl pěšák (voin, voinik, boin, boinik). Jezdci byli vyzbrojeni štítem, kopím, válečnou sekyrou, dýkou, kyjem nebo palcátem. Šlechtici v rukou drželi meč. Na hlavně měli přílbu, na trupu kroužkové nebo lístkové brnění v horším případě tvrdou kůži. Pěšák, který je nám z hlediska ochrany pořádku bližší, nosil oštěp, kyj, kopí, štít, někdy sekyru, luk a šípy.
Družina tedy současně plnila úkoly panovníkovy tělesné stráže. Jak uvádí L. Havlík v knize Velká Morava a středoevropští Slované své vojenské družiny měli Rostislav (Rastiz, Rasisthlabos 846-870, kníže od roku 846) i Svatopluk, později česká knížata sv. Václav (?-929/935, kníže od roku 925?), Boleslav I. (929/935-967/972, kníže od roku 935), nebo polský král Mešek (935?-992, král od roku 961?).. Tato "...měla podle Íbráhíma ibn Jakúba tři tisíce mužů v brnění, rozdělené v setně (centurio)." Oddíly své tělesné stráže (servientes, milites castri) - družiny, měli také uherští panovníci a jejich župani. Vnitřně se dělily na sotně a desítky (centurie a decurie), v jejich čele stál setník (centurio). Knížecím družinám se rovněž věnuje kniha Velká Morava a počátky československé státnosti, zpracovaná pod vedením Josefa Poulíka a Bohuslava Chropovského: "O vojenských družinách na velké Moravě podávají svědectví archeologické nálezy... O početné družině v Mikulčicích svědčí 140 hrobů (ze 2000)..."