XIV. sjezd KSČ v roce 1971 konstatoval, že situace v ČSSR je normalizována. t.j. jde se již v zajetých kolejích, stanovených novým vedením KSČ. Na základě toho vedení strany prohlásilo, že období normalizace je tím ukončené a vše se vrací k původnímu pořádku. Výjimkou v roce 1971 byla situace v oblasti činnosti tzv. tvůrčích svazů – spisovatelé, dramatičtí umělci a výtvarníci, kde období normalizace ukončily oficiálně až materiály XV. sjezdu KSČ z roku 1976.
XIV. sjezd KSČ, bez toho že by si takovýto úkol předsevzal nebo se k němu kdykoli hlásil, v podstatě rozdělil dějiny SNB do dvou částí. První, která začala v roce 1945, se vyznačovala vysokou dynamikou vývoje, neustálými reorganizacemi, střídáním různých protichůdných období, vrcholící hlubokým porušením všech zákonů včetně základních lidských práv v první polovině 50. let, nebo pokusem o důsledný rozchod s tímto systémem v první polovině roku 1968. Druhá, trvající až do roku 1989, se vyznačovala celistvostí, více méně pozvolným vývojem bez zvláštních výkyvů a napětí, pouze dílčími reorganizacemi a reformami, vnitřní stabilizaci, nejdřív stagnací a pak jen pomalým stoupáním kriminality, ale stejně tak rostoucí úrovní vzdělaností příslušníků SNB, materiální technickou vybaveností, včetně techniky operativní, a personální stabilitou. Růst problémů se objevil až po patnácti letech, tedy po roku 1986 a to pouze v oblasti státně bezpečnostní. Zatímco část první se vnitřně dělila do řady zjevných období, z nichž každé si vyžaduje osobitou pozornost, celý časový úsek let 1971-1989 můžeme brát pouze jako jeden monolitní celek, který v podstatě není nutné dále vnitřně dělit.
Jeho základy byly postaveny v první polovině 70. let, přičemž se navázalo na řadu kroků z normalizačních let 1970-1971.
V čele resortu stálo Federální ministerstvo vnitra. Při jeho řízení se postupně vystřídali ministři Jan Pelnář (31. 8. 1968-28. 1. 1970), Radko Kaska (28. 1. 1970-28. 2. 1973), Jaromír Obzina (30. 3. 1973-20. 6. 1983), Vratislav Vajnar (20. 6. 1983-12. 10. 1988) a František Kincl (12. 10. 1988- 3. 12. 1989). Federální ministerstvo vnitra bylo ústředním orgánem státní správy pro oblast vnitřního pořádku a bezpečnosti, odpovídalo za rozpracování hlavních směrů bezpečnostní politiky, jednotný výkon služby na území celého státu, odbornou připravenost příslušníků SNB, VMV a CO. Řídilo Státní bezpečnost a její hlavní správy. Pro prověrku příslušníků SNB byla zřízená inspekce ministra, která ale působila při MV již před federací. Činnost a rozsah pravomocí FMV se však v dalších letech rozšiřovaly.
Federálnímu ministerstvu také podléhala Federální správa VB i s její všemi složkami, štáb CO, odbor ústřední evidence, šifrový odbor, cizinecký odbor a aparát komise pro ochranu utajovaných skutečností. Federální ministr vnitra měl navíc právo v případě nutnosti povolávat vybrané příslušníky SNB k plnění úkolů FMV, což bylo důležité při vyhlašování různých stupňů mimořádných bezpečnostních opatření (MBO), tj. při zajišťovaní likvidace byť pouze potencionálních rozsáhlejších porušení veřejného pořádku.
Federální ministerstvo vnitra bylo hned po XIV. sjezdu posíleno i tím, že došlo k převedení Pohraniční stráže z podřízenosti ministra národní obrany k ministru vnitra ČSSR. K realizaci zákonného opatření č. 145/1971 Sb., přijatého předsednictvem Federálního shromáždění, vydal federální ministr vnitra rozkaz č. 66 ze dne 23. prosince 1971, kterým začlenil Pohraniční stráž dnem 1. ledna 1972 do vojsk MV a velitele PS podřídil svému náměstkovi. Těmito akty se však základní úkoly PS nijak neměnily. Opatření spojená s převodem PS do podřízenosti FMV a prozatímní zásady její činnosti vydal ministr vnitra ČSSR rozkaz č. 10 ze dne 28. února 1972. V rámci Federálního ministerstva vnitra bylo k 15. červnu 1973 dosavadní Velitelství PS zařazeno pod nově zřízenou Hlavní správu ochrany státních hranic. Vše proběhlo na základě rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 22 z 24. května 1973. Nová správa byly záhy – 15. června 1973, přejmenovaná na Hlavní správu PS a OSH. Ta podle tzv. jednotného systému ochrany státních hranic zajišťovala hranici jak s Bavorskem a Rakouskem (útvary PS), tak se socialistickými státy (útvary OSH). Na základě rozkazu ministra vnitra č. 19 z 10. června 1976 byla na Hlavní správu Pohraniční stráže a ochrany státních hranic převedena Správa vojsk ministerstva vnitra, s účinnosti od 1. července 1976. V této podřízenosti Správa vojsk MV zůstala jen dva roky, protože rozkazem ministra vnitra č. 17 z 31. května 1978 byla k 1. červnu 1978 z podřízenosti HSPSOSH opět vyčleněna.
Základní jádro ochrany veřejného pořádku a boje proti kriminalitě byl nejdříve přesunutý na bedra republikových ministerstev – MV ČSR a MV SSR. V čele českého Ministerstva vnitra se do roku 1989 vystřídali pouze tři lidé: Josef Grösser (8. 1. 1969-23. 10. 1970), Josef Jung (23. 10. 1970-21. 4. 1988) a Václav Jireček (21. 4. 1988-15. 12. 1989).
Ministerstvo se ze zákona podílelo na ochraně socialistického společenského a státního zřízení, zajišťovalo ochranu veřejného pořádku, života, zdraví, majetku a důstojnosti osob, majetku v socialistickém vlastnictví, pátrání po osobách a věcech, odhalování, objasňování, vyhledávání a vyšetřování trestných činů, přečinů a přestupků, zajištění plynulosti a bezpečnosti silničního provozu, ochraně příslušné části státní hranice, vydávání různých povolenek a potvrzení atd. V místě měly příslušné stupně Veřejné bezpečnosti spolupracovat s příslušnými stupni národních výborů. Do podřízenosti republikových ministerstev vnitra přešly všechny Krajské správy SNB a jim podřízené Okresní oddělení SNB, přičemž na jejich struktuře se od roku 1966 nic zásadního nezměnilo. Krajský náčelník měl usměrňovat a koordinovat činnosti krajské Správy Státní a Veřejné bezpečnosti, řídil všechny tamní útvary SNB s výjimkou odborů vyšetřování VB a StB a útvarů, které přímo podléhaly federálnímu ministrovi vnitra. Současně kontroloval plnění rozkazů vyšších velitelů, náčelníků a přirozeně, že především ministrů. Z uvedeného je jasné, že mnoho kompetencí vůči územním složkám Státní bezpečnosti neměl.
Jednota SNB (VB a StB) byla také v této etapě v podstatě fikcí. Obě tyto složky působily na sobě zcela nezávisle, i když byly případy, že Veřejná bezpečnost plnila řadu úkolů pro Státní bezpečnosti – kontrola vytypovaných osob, jejich sledování, bezpečnostní prověrky jejich okolí atd., vše v situaci, kdy přímý zákrok StB nebyl ještě nutný, ani žádoucí.
Již to napovídá změněné bezpečnostní situaci, typické pro rok 1971 a léta následující. V oblasti činnosti VB to byl poměrně příznivý vývoj kriminality, která se více méně držela na stejné úrovni. V roce 1971 to bylo 262 221 trestných činů a přečinů, v roce 1972 261 314, v roce 1973 256 651, v roce 1974 260 992, v roce 1975 267 779, v roce 1976 248 142 a v roce 1979 dokonce 225 479. V letech 1977 a 1978 došlo k jejímu dalšímu poklesu – 1977 236 485 a 1978 233 132. Na druhé straně stoupala objasnitelnost trestných činů, která v roce 1971 dosáhla 75,0 %, v roce 1976 84,3 % a v roce 1978 83,8 %. Na území ČSR klesla kriminalita z 181 299 trestných činů a přečinů v roce 1974 na 166 249 v roce 1978 a 160 250 v roce 1979. Na poklesu trestné činnosti se podílel také fakt, že řada kriminálně závadových osob odešla v letech 1968-1969 do emigrace.
V rámci vedení Veřejné bezpečnosti proto až do roku 1975 nedošlo k žádným zásadním změnám. Na úrovni republik nadále existovalo Hlavní velitelství VB, v čele s hlavním velitelem, podřízeným náměstku ministra vnitra ČSR. Jeho první zástupce řídil správu kriminální služby, další zástupce řídil politicko-výchovnou činnost. Vnitřně se dělilo do několika odborů a skupin. Nejdůležitější z nich byly Správa kriminální služby, Odbor pořádkové služby, Odbor dopravní služby a Oddělení správní služby.
Neměnily se ani jeho hlavní úkoly – i nadále se podílelo na ochraně stávajícího režimu, ochraně veřejného pořádku, života, zdraví majetku a důstojnosti osob a majetku v socialistickém vlastnictví, organizovalo boj proti kriminalitě, zajišťovalo plynulost a bezpečnost silničního provozu, při ochraně veřejného pořádku spolupracovalo s národními výbory, zajišťovalo odhalování, objasňování a vyhledávání trestných činů a zajišťování pachatelů, provádělo správní činnost, zpracovávalo analýzy veřejně-bezpečnostní situace, stanovovalo další linii a cíle atd. Nadále působila Správa vyšetřování VB, členěná na odbory vyšetřování jednotlivých krajů a odbor vyšetřování VB Praha-město.
Změnou však prošel krajský a okresní stupeň řízení. Stalo se tak na základě rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 28. z 16. srpna1974. Podle jeho Zásad organizace územních útvarů SNB došlo k 1. září 1974 k posílení zejména Krajských správ. V jejich čele stál i nadále krajský náčelník, kterému kormě útvarů zajišťujících chod samotné správy, podléhaly: Správa StB, odbor vyšetřování StB, Správa VB, odbor vyšetřování VB a krajské odbory ochrany státních hranic a pasů a víz.
Na úrovni okresu i nadále existovalo Okresní oddělení VB, které zahrnovalo skupiny obecné kriminality, hospodářské kriminality, dopravní služby a správní, oddělení vyšetřování, vnitřní a hospodářské. Jeho součástí bylo také operační středisko. Na jejich úroveň byly postavené městské správy SNB ve větších městech a obvodní oddělení v Praze. Okresním oddělením SNB obecně podléhaly: oddělení StB, obvodní neboli místní oddělení VB, železniční, dálniční, poříční oddělení VB, oddělení pasů a víz, ochrany státních hranic a pasové kontroly.
Organizační změny postihly také krajské správy StB, kterých oddělení byly nově organizačně strukturované podle obsahu činnosti jednotlivých správ StB.
V závěru roku 1975 se pak objevily snahy organizačními kroky snížit počet řídících pracovníků. V rámci nich nejdůležitější změnou byla likvidace Hlavních velitelství VB k 31. prosinci 1975. Tabulková místa, která se tak ušetřila, byla přeřazena zejména na Městskou správu VB v Praze a Bratislavě, nebo příslušníci bývalých Hlavních velitelství přešli do jiných složek příslušného republikového Ministerstva vnitra. Protože tím vzniklo určité vakuum, bylo v letech 1976-1978 nahrazeno Koordinační radou VB, ve které mělo zastoupení FMV, republikové MV a FS VB. Ve stejném čase došlo ke změně v Praze a v Středočeském kraji, které byly rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 60 z 30. prosince 1975 spojené do jednotné Správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. K nim byla o dva dni pozděni připojena i Městská správa VB Praha.
Mezitím se ale opět jednalo o okresním článku, který se mnoha specialistům zdál být nedotažený. Tak jako po každém sjezdu KSČ byly vypracovávány výhledové dokumenty na dalších pět let, i po XV. sjezdu KSČ, který se konal v roce 1976, byl schválen obdobný dokument – Hlavní směry činnosti Sboru národní bezpečnosti do roku 1980. Jedním z jeho hlavních úkolů bylo reorganizovat okresní článek řízení SNB. Navrženo bylo, aby v každém okrese vznikla Okresní správa SNB, přičemž na její úroveň se měly dostat také městské obvody v Praze a Bratislavě a stejnou strukturu měly mít rovněž Městské správy VB v Brně, Ostravě, Plzni a v Košicích. Celá záležitost byla ukončena společným rozkazem všech tří ministrů vnitra č. 8 z 21. září 1977, který zrušil stávající strukturu Okresních oddělení VB a jim na roveň postavených struktur v největších městech ČSSR. Současně byly zrušené skupiny správ StB KS SNB v okresech. Nahradily je Okresní správy SNB, Obvodní správy SNB v Praze a Bratislavě a nakonec Městské správy SNB v Brně, Ostravě, Plzni a Košicích.
Poslední větší organizační změnou bylo zřízení pohotovostních motorizovaných jednotek (PMJ) VB. Základní kámen k tomuto kroku postavilo nařízení ministra vnitra ČSSR č. 3 z 27. února 1978, které ustanovilo tato útvary ve všech větších městech ČSSR. PMJ se oproti stávajícím pohotovostním jednotkám, které v těchto městech již působily předtím, vyznačovaly vyšší mobilitou, možností vyššího soustředění (koncentrace) policejní sily v určitém místě a v určitém čase a tedy i vyšší flexibilitou v jejich nasazení. Na základě tohoto nařízení ministr vnitra ČSR zrušil původní pohotovostní jednoty v Praze a v Brně a nahradil je pohotovostními motorizovanými jednotkami.
Poněkud jiná situace vládla v oblasti Státní bezpečnosti a to v mnoha oblastech. Po 21. srpnu 1968 se zvedla v podstatě již třetí veliká vlna poválečné emigrace. Do ciziny odešli desetisíce lidí, mezi kterými byla celá řada odborníků a specialistů, včetně nositelů státního tajemství. Současně vzniklo několik nových center zahraničního odboje.
Podobné to bylo uvnitř ČSSR. Stranické čistky v letech 1969-1971 postihly více než půl miliónů komunistů, kteří byli buď ze strany vyloučení, nebo z ní byli vyškrtnuti, v důsledku čehož museli opustit své funkce a často i zaměstnání. Ne všichni se ke KSČ a stávajícímu politickému systému stavěli negativně, v očekávání, že se situace po nejbližším sjezdu KSČ změní, začne jisté uvolnění a oni se budou moci na své bývalé posty vrátit. V žádném případě se to ale netýkalo bývalých stranických špiček, protože špičky nové, dosazené v procesu normalizace, byly s těmito čistkami spjaté, za ně odpovědné a svých pozic se nemínily vzdát. Z tohoto důvodu byli bývalí představitelé a exponenti roku 1968 pod permanentním policejním dozorem, který jejich činnost v mnoha směrech paralyzoval. V každém případě se do hledáčku StB opět dostali desítky tisíc lidí, přičemž část z nich byla zavírána a odsuzována do vězení. Sice nedošlo k opakování se situace z první poloviny 50. let, i když takovéto požadavky se mezi části příslušníků SNB objevovaly. Situaci bychom mohli spíše přirovnat k druhé polovině 50. let.
V oblasti Státní bezpečnosti přinesl organizační změny až rok 1974. K 30. červnu 1974 byla rozkazem federálního ministra vnitra č. 15 z 20. května 1974 zrušená jednotná kontrarozvědka. Zlikvidovaná byla jak federální Hlavní správa kontrarozvědky, tak ještě stále existující slovenská Hlavní správa ŠtB. Od 1. července 1974 je nahradily: Správa kontrarozvědky pro boj s vnějším nepřítelem, krycí označení II. správa FMV, Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli - X. správa FMV, Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky – XI. správa FMV. Slovenská HS ŠtB se transformovala do Správy kontrarozvědky v Bratislavě – XII. správa FMV. Následně byly vydány organizační řády všech těchto institucí.
Mimořádný význam pro práci SNB mělo přijetí zákona o SNB č. 40/1974 Sb, ze dne 24. dubna 1974. Znění tohoto zákona více odpovídalo požadavkům, které na činnosti Sboru kladly stranické orgány. Největšími změnami oproti původnímu zákonu byly úkoly pro celý Sbor: soustřeďovat a zpracovávat informace důležité pro bezpečnost státu a jeho politický a hospodářský rozvoj, zabezpečovat ochranu ústavních činitelů, zvýšit úsilí při ochraně státního, hospodářského a služebního tajemství, plnit úkolů stanovené v ochranném dohledu.
Na druhé straně se více mluvilo o právech občanů a povinnosti příslušníků SNB tyto práva dodržovat, především v oblasti prevence – provádět zákroky tak, aby nedocházelo ke zbytečným újmám, zdůrazňovalo se nepřekračovat nutnou míru, použít prostředky domluvy, vysvětlení, upozornění, vysvětlit práva zajišťovaného atd. Zákon dále mluvil o použití mírnějších prostředků při zákroku (hmaty a chvaty sebeobrany), slzotvorný prostředek, použití hrozby služebným psem, konče použitím proudu vody, vytlačování vozidly, údery zbraní a varovným výstřelem do vzduchu). Současně ale došlo k rozšíření oprávnění použít zbraň, přičemž byly uvedené důvody takovéhoto použití – nutnost zastavit vozidlo se zvláště nebezpečným pachatelem, který svou jízdou ohrožuje své okolí – život, zdraví a majetek občanů, v případě že nerespektuje opakované výzvy k zastavení a dokonce ani varovné výstřely. Zastřelit teď bylo povoleno i nebezpečné zvíře.
Již rok předtím – 1. října 1973, začala pracovat Vysoká škola SNB, která vznikla na základě zákonného opatření Předsednictva ÚV KSČ ze dne 25. září 1973. Původně měla tři fakulty – StB a VB, dislokované v Praze, PS a OSH, dislokovanou v Holešove. O rok později začala výuka a o tři roky později vznikla čtvrtá fakulta této školy - fakulta vyšetřování dislokovaná v Bratislavě, kam se později přestěhovala také fakulta PS a OSH. VŠ SNB byla vysokou školou univerzitního typu a její absolventi mohli po skončení následného rigorózního studia získat titul JUDr. V rámci SNB tím vznikl třístupňový systém školství, kterým později přešla většina příslušníků SNB.
Do tohoto systému byl zařazený také Pohotovostní pluk VB ČSR, jak byl v roce 1972 rozkazem ministra vnitra ČSR původní Pohotovostní útvar VB ČSR přejmenovaný. Kromě původního účelu – zasahování v případě masových protispolečenských vystoupení, v letech 1972-1988 do popředí spíše vystupoval její charakter nástupní školy SNB, která později rozšířila svou činnost i do oblasti středního stupně vzdělávání a studium na ní mohl být ukončen maturitou. Po celou tu dobu ale spolu s VŠ SNB tvořil zálohu federálního ministra vnitra, svolávanou podle potřeby k zajišťování ochrany masových shromáždění, v rámci vyhlašování jednotlivých stupňů MBO (mimořádné bezpečnostní opatření).
Výchovní charakter mělo také Muzeum SNB a VMV, zřízené v roce 1972, kdy na základě nařízení ministra vnitra ČSSR č. 20 z 24. května 1972, došlo k reorganizaci, změně názvu a obsahu původního Muzea PS a Vnitřní stráže.
Druhá polovina 70. let se tedy z hlediska stávajícího systému jevila být poměrně pokojným obdobím. V její první části došlo k poklesu trestné činnosti, přičemž její objasnitelnost oscilovala stále kolem 80 %. Pomalu ale narůstaly některé nové problémy – stoupající uvolňování mezi Východem a Západem vedlo k růstu turistického ruchu, který do ČSSR kromě jiného přiváděl do té doby nebývalý příliv valut. Objevily a stále více se prosazovaly nezákonné transakce s nimi (tzv. vekslování), rostla prostituce, kriminální útoky na cizince (např. předražování služeb taxi), objevily se nové formy pašování, přičemž zájem byl zejména na vývoz nelegálně získaných starožitností z republiky na Západ. Výrazně začal růst počet automobilů, což zcela měnilo situaci v oblasti zajištění plynulosti a bezpečnosti silničního provozu. Na druhém straně rostla životní úroveň obyvatelstva, což se odráželo v rozvoji tzv. kutilských oblastí – rostla stavba chat, úpravy starších objektů zejména chalup k rekreaci, zahrádkářství, myslivost atd. To tvořilo tlak na nedostatečně zásobený trh, v důsledku čehož se objevilo kšeftaření s nedostatkovým zbožím nebo úplatkářství. Stále širší objem měla oblast drogové závislosti, včetně kriminální činnosti s ní spojenou.
V oblasti činnosti StB bylo hlavní událostí vznik a rozšiřování dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977. Orgány StB jejímu vzniku nezabránili, o to více se snažili likvidovat její dopad. Její signatáři, zejména Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek, byli poté šikanování a jednotlivě vězněni až do konce roku 1989. Charta 77 oficiálně vznikla jako protest proti uvěznění členů skupiny The Plastic People of the Universe, ale její záběr byl mnohem širší. Stala se základem, na kterém především koncem 80. let vznikaly jednotlivé odbojové demokratické organizace.
Jinou, v podstatě jen organizační změnou v rámci StB byly změny v krycím označení její správ. Název Správa FMV byl v roce 1979 změněný na Správa SNB.
Vzhledem k její činnosti se v rámci StB do popředí dostávala zejména Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli - X. správa, od roku 1978 značená jako X. správa SNB. V struktuře StB na konci 70. ĺet i nadále zůstávaly: Hlavní správa rozvědky (I. správa SNB), Správa kontrarozvědky (II. správa SNB, Hlavní správa vojenské kontrarozvědky (III. správa SNB), Správa sledování (IV. správa SNB. Správa ochrany stranických a ústavních činitelů, Správa výkonné zpravodajské techniky, Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu protivníkovi (X. správa SNB), Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (XI. správa SNB) Správa kontrarozvědky v Bratislavě (XII. Správa SNB), Správa vyšetřování StB, Správa pasů a váz, Statisticko-evidenční odbor a IV. odbor SNB – zahraniční tisk. Na nižším stupni řízení byly krajské a některé Okresní správy StB.
V rámci VB také k žádným podstatnějším změnám nedocházelo. Jedinou závažnějším procesem byla dislokace obvodních oddělení VB (OO VB), které byly původně vytvářené ve třech typech po celém našem území. V OO VB I. typu složilo více než třicet příslušníků VB, v 2. typu 16-30, v 3. typu do 15 příslušníků. Změnu v dislokaci přinesl společný rozkaz všech tří ministrů vnitra č. 3 z 5. března 1979 s názvem Dislokace, typizace a systemizace obvodních oddělení VB. Byly přitom využité pozitivní zkušenosti z dob okrskových zmocněnců, přičemž nové OO VB měly být dislokovány do potencionálního centra možné rostoucí kriminality. Obvody byly rovněž zvětšovány, což se odrazilo v počtech jejich příslušníku. Nejníže stály OO VB III. typu s 12-20 příslušníky, výše byly OO VB II. typu s 21-40 příslušníky a nejvýše OO VB I. typu s 41-70 příslušníky. Realizace tohoto rozkazu se ale protáhla až do roku 1983.
Další větší změnou, která se začala projevovat již na začátku 70. let, byl postupný vznik protiteroristických útvarů VB. Prvním impulzem pro jeho vznik takovýchto, zatím dost malých jednotek, byl únos letadla L-410A Turbolet na lince Mariánské Lázně-Praha do SRN 8. června 1972, který skončil smrtí pilota J. Mičici. Když v druhé poloviněstovky
došlo k několika dalším pokusům o teroristické útoky, byly v roce 1977 rozkazem ministra vnitra ČR č. 70 při krajských správách zřízené regulérní pořádkové jednotky VB. Jedním z jejich úkolů byl právě boj proti terorizmu. Posledním impulzem ke vzniku celostátní jednotky tohoto typu byl únos autobusu se školáky provedený bratry Barešovy 24. května 1978, který skončil smrtí Milana Bareše a řidiče Jana Nováka. Jedním ze závěrů komise, která celou záležitost prošetřovala, byla absence jednotky speciálně vycvičené za takovýmto účelem.
Ministr vnitra ČSSR na základě toho svým rozkazem z 22. prosince 1980 zřídil novu správu StB s názvem Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti, s krycím označením XIV. správa SNB. Skládala se ze dvou částí – zpravodajské, tvořené zkušenými příslušníky StB a výkonného útvaru s názvem Útvar zvláštního určení. Byl složený z mladých, fyzicky zdatných absolventů Pohotovostních pluků v Praze a Bratislavě (Pezinok) a měl tudíž i personálně federální charakter. Útvar byl dislokován v Praze v Dolních Břežanech. Správa i ÚZU začaly svou činnost 1. lednu 1981.
V roce 1977 vznikla další celostátní složka SNB - Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost federálního ministerstva vnitra. K její zřízení došlo k 1. říjnu 1977, vydáním Nařízení ministra vnitra ČSSR č. 28, kterým byla do ní byla začleněna správa pro politickovýchovnou práci federální správy Veřejné bezpečnosti, tiskový odbor sekretariátu federálního ministerstva vnitra, správy vědy a školství FMV (kromě odboru vědy) a redakce časopisu Pohraničník-Stráž vlasti. V roce 1979 ji bylo přidělené krycí označení IX. správa. Podřízeny ji byly následující školská zařízení: Praporčická a důstojnická škola SNB Svatý Jan pod Skalou, Praporčická škola SNB Brno, Jazyková škola FMV Praha, Vzdělávací institut FMV Pardubice a Vzdělávací institut SNB Jihlava.
Také první polovina 80. let byla vedením KSČ a státu traktována jako v podstatě klidná a v oblasti bezpečnostní stabilizovaná. Především nedošlo k žádným závažnějším změnám v rámci samého FMV, kterému kromě vlastního aparátu a inspekce ministra vnitra ČSSR podléhaly: Kádrová správa FMV, Správa pro politicko-výchovnou, kulturní a vzdělávací činnost FMB (IX. správa), Ekonomická a technická správa FMV, Správa spojení FMV (VII. správa), Zvláštní správa FMV, Správa vývoje automatizace, Technická správa FMV, Letecká správa FMV, Zdravotnická správa FMV, Správa tělovýchovy a vrcholového sportu FMV, oddělení pro správu státních hranic, investorský a projektový odbor FMV. Podobná situace byla na úseku republikových ministerstvech vnitra, která se dělila především na bezpečnostní úsek a civilněprávní úsek. České MV dále řídilo Správu kriminální služby ČSR, Správu pořádkové a dopravní služby VB ČSR, Správu vyšetřování VB ČSR, odbor ochrany objektů ČSR a Pohotovostní pluk VB ČSR.
Rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 27 byla zřízená XIII. správa SNB (Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti - OVIS). Jako samostatná součást StB byla zrušena 1.března1982, kdy byla zařazena jako součást sekretariátu Federálního ministra vnitra. V roce 1988 dostala krycí označení XIII. správy přiděleno Zvláštní správě SNB, která se zabývala šifrou a radiokontrarozvědkou.
Statisticko-evidenční odbor byl samostatnou složkou StB jen do roku 1980. Od 1. ledna 1981 byl součástí XIII. správy (OVIS), od 1.března1982 součástí sekretariátu FMV a od roku 1988 Vnitřní a organizační správy FMV.
Také v rámci Veřejné bezpečnosti k žádným podstatným změnám nedošlo. Po roku 1983, kdy byla dislokace ukončena, nastal poněkud obrácený proces redislokace, kdy se zase některé až příliš velké OO VB opět rozdělily na menší. Poměrně pokojné situaci odpovídala také úroveň kriminality, která ale začala zatím jen mírně stoupat. V roce 1980 to bylo 234 656 trestných činů a přečinů, v roce 1981 245 449, v roce 1982 270 808, v roce 1983 271 636, v roce 1984 282 427, v roce 1985 276 682, v roce 1986 279 174. Obdobné to bylo na území ČSR. Zde bylo v roce 1980 zaznamenáno 166 487 trestných činů a přečinů, v roce 1981 177 381, v roce 1982 201 479, v roce 1983 199 237, v roce 1984 207 836, v roce 1985 202 880 a v roce 1986 203 759. Objasnitelnost v ČSSR nadále oscilovala kolem 80%, v ČSR stoupla z 67 % v roce 1980 na 78 % v roce 1986.
Další období 80. let ale již tak prvoplánově idylické nebylo. Úroveň kriminality ale byla stále stejná. V důsledku změn v podkladech pro statistiku došlo sice k zdánlivému poklesu trestné činnosti, ale i ten ukazuje na stabilitu v tomto směru. V roce 1987 to bylo 167 022 trestných činů, v roce 1988 166 595 a v roce 1989 167 166. Obdobné to bylo v ČSR – 1987 120 260, 1988 119 675 a 1989 120 768 trestných činů, Objasnitelnost se držela na původní úrovni 80. let.
Dne 20. června 1983 z čela resortu odešel J. Obzina, kterého krátce na to - 15. září 1983, následoval vedoucí XIII. oddělení ÚV KSČ E. Turzo, Do čela FMV byl postavený dlouholetý vedoucí sekretariátu G. Husáka Vratislav Vajnar a Turzu ve funkci nahradil jeho stávající zástupce Vladimír Blechta. Po odchodu G. Husáka z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, Vajnarovo postavení již nebylo tak pevné a ve své funkci byl vystřídán.
Poslední reorganizace resortu vnitra a SNB přišla v roce 1988. Dne 5. května 1988 bylo schválené usnesení vlády č. 130. O zásadách a postupu ke snížení počtu pracovníků ústředních orgánů, které bylo ještě 26. května 1988 upravené. Dne 22. července 1988 ministr vnitra ČSSR vydal svůj rozkaz č. 12, ve kterém k 31. červenci zrušil stávající strukturu FMV a k 1. srpnu téhož roku zavedl novou, té první velice obdobnou. Podle ní na FMV nadále pracovaly řídící orgány ministerstva, inspekce ministra vnitra, Kádrová správa, Správa pro plán, rozpočet a sociální zabezpečení FMV, Federální správa VB, Správa pasů a víz SNB, Správa spojení SNB, Letecká správa SNB, Správa vývoje automatizace SNB, Správa stavebně ubytovací služby SNB, Správa tělovýchovy a vrcholového sportu SNB, Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic a Správa vojsk MV.
Zrušená tedy byla Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost FMV (IX. správa). K 1. srpnu 1988 převzala její odbory: sdělovacích prostředků, kulturně propagační, včetně Ústřední hudby Vnitřní a organizační správa FMV. Kádrová správa FMV její odbor politickovýchovné práce. Po čase se ale toto rozhodnutí začalo chápat jako chybné a tak k 1. září 1989 byl do nově zřízeného politického odboru federálního ministerstva vnitra převeden II. odbor kádrové správy FMV i oddělení kultury a propagace VOS FMV, stejně jako redakce časopisů Pohraničník–Stráž vlasti a Bezpečnost, Ústřední hudba FMV a Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra.
Na úseku StB i nadále dále působily správy: Hlavní správa rozvědky SNB (I. správa), Hlavní správa kontrarozvědky SNB (II. správa), Správa sledování SNB (IV. správa), Správa ochrany státních a ústavních činitelů SNB (V. správa), Správa zpravodajské techniky (VI. správa). Správa kontrarozvědky SNB v Bratislavě (XII. správa), Zvláštní správa SNB (XIII. správa) a Správy vyšetřování StB.
Na úseku VB bylo v její nejvyšších patrech změn minimálně, nebo byly skutečně dílčí. Na počátku roku 1989 pod FS VB spadaly zejména složky, které řídily její chod, přičemž ostatní části byly rozdělené do pěti odborů: I. - Federální kriminální ústředna, II. - pořádkové a dopravní služby, III. - kriminálních evidencí a statistik, IV. - oborové výpočetní a informační středisko VB, V. - ochrany objektů a technického rozvoje. Kromě nich zde byl ještě odbor projekce uceleného informačního systému VB a Kriminalistický ústav VB.
Proměnou prošla také obě republikové ministerstva vnitra. Opoziční síly již v tom čase nacházely zejména oporu v různých aktivitách, zaměřených na ochranu přírody, kterých přívrženci se již nečítali na stovky, ale na tisíce. V této situaci se vedení KSČ a státu rozhodly vyřešit vznikající problém tím, že ho včlení do struktury republikových ministerstev vnitra a tak dostane pod kontrolu. V ČSR tak bylo učiněno na základě zákona ČNR č. 60/1988 Sb., o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných ústřednách orgánů státní správy ČSR. Ministerstvo vnitra se tímto změnilo na Ministerstvo vnitra a životního prostředí. Následně v jeho rámci začala vznikat příslušná oddělení. K úkolům nového ministerstva zákon v § 12. Uvádí, že „Ministerstvo vnitra a životního prostředí je ústředním orgánem státní správy pro veřejný pořádek a bezpečnost, zajišťování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, pro vnitřní věci, zvláště územní členění republiky, státní symboly, věci matriční, státního občanství, občanských průkazů a evidence obyvatelstva, spolčovacího a shromažďovacího práva, dále pro archivnictví a požární ochranu.“ Postavení ministerstva vzhledem k ochraně životného prostředí bylo stručnější: „Ministerstvo vnitra a životního prostředí je též ústředním orgánem státní správy pro věci životního prostředí.“
Na úseku StB bylo hlavní změnou zrušení XIV. správy SNB k 1. prosinci 1985. Učinil tak rozkaz ministr vnitra ČSSR č. 16 s názvem Zrušení správy kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti a zřízení odboru zvláštního určení z 21. listopadu 1985. Útvar zvláštního určení byl převelen pod Vojska ministerstva vnitra jako Odbor zvláštního určení VMV. Jeho státobezpečnostní úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu SNB.
Vedení KSČ a státu se už od roku 1987 dostávaly pod neustále rostoucí tlak veřejnosti, vyvolaný jednak prohlubující se ekonomickou a společenskou krizí uvnitř společnosti, tak důsledky politiky tzv. perestrojky, prosazované novým vedením KSSS v čele s M. Gorbačovem. Po jeho první návštěvě Prahy 9. dubna 1987 se nejdříve nic podstatného nedělo, ale po čase byly prosazené první personální změny v čele strany a státu. Dne 17. prosince 1987 nahradil G. Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeš a 12. října 1988 dalšího normalizačního představitele L. Štrougala ve funkci předsedy vlády ČSSR pragmatičtější L. Adamec. Vedoucího oddělení státní administrativy V. Blechtu, vystřídal 15. července 1988 Rudolf Hegenbart. Vše naznačovalo, že nějaké změny se blíží, zejména se předpokládala rehabilitace obrodného procesu z roku 1968 a jeho představitelů. Tato očekávání se nenaplnila. Naopak začala růst aktivita demokratických sil, seskupených kolem různých proudů Charty 77 a VONS. Zvláště aktivně vystupovali katolické věřící, kteří ukazovali značnou sílu. V průběhu let 1988-1989 pak vznikla řada dalších organizací.
Sbor národní bezpečnosti, zejména Státní bezpečnost, byl v této situaci veden ke zvýšené kontrole všech těchto aktivit, které přes všechno úsilí přestávaly být aktivity akademickými, ale stávaly se masovými. Veřejná bezpečnost se následně dostávala do střetu s demonstranty, kterých počet rostl. Petici Podněty katolíků k řešení situace věřících v ČSSR od 29. listopadu 1987 podepsalo kolem 600 000 signatářů. Dne 12. prosince 1987 příslušníci VB i StB monitorovali shromáždění ke Dni lidských práv v Praze, které se účastnilo kolem 2000 demonstrantů. Dne 6. března 1988 se Sboru za pomocí řady dopravních kontrol aut a autobusů, které směřovaly do Prahy na mši na počest blahoslavené Anežky České, podařilo výrazně snížit počet věřících, kteří se této mše hodlali účastnit. Mnohem horší pro režim byla tzv. svíčková demonstrace v Bratislavě, zorganizovaná na 25. března 1988, které sú v první fáze účastnilo 9 000-10 000 lidí. Jádro demonstrace, tvořené kolem 750 demonstrantů se nepovedlo rozehnat ani za pomocí vodných děl a obušků. Největší demonstrace na českém území se uskutečnila 21. srpna 1988 v Praze a byla pořádkovými jednotkami rozehnána. Kolem 100 osob bylo zatčeno, proti 13 začalo trestné řízení. Při příležitosti oslav 70. výročí vzniku Československa se další demonstrace uskutečnila na Václavském náměstí. Byla rozehnána, legitimováno bylo téměř 500 lidí, 133 demonstrantů bylo krátkodobě zatčeno, proti 29 bylo započato trestní řízení. Již předtím bylo preventivně zadrženo 140 aktivistů, kteří se pak demonstrace nemohli účastnit. Dne 10. prosince 1988 se v Praze na Škroupově náměstí uskutečnila první povolená demonstrace, kterou StB a VB již pouze monitorovaly.
Rok 1989 se konal již v znamení dalších a dalších demonstrací, v průběhu kterých příslušníci SNB rázně zasahovali, zatýkali a předváděli jednotlivé demonstranty. Bylo to v čase tzv. Palachovho týdne v Praze ve dnech 15. – 21. ledna 1989, 1. května 1989 v Praze, 19. června 1989 v Praze, přirozeně že 21. srpna 1981 zejména v Praze a stejně tak 28. října 1989 v Praze. Počet demonstrantů rostl a nepomáhaly již ani drastičtější zásahy. Zastavit se rovněž nepodařilo rozšiřování a podepisování dokumentu Několik vět, zveřejněném 23. června 1989. Na druhé straně není známý případ příslušníka SNB v činné službě, který by ho před 17. listopadem podepsal.
Samotných zásahů se účastnili příslušníci třech praporů Pohotovostního pluku VB ČSR, posíleni vyčleněnými oddíly MS VB v Praze, příslušníky OZÚ VMV, kteří zasahovali individuálně a v civilu, rovněž vyčleněnými jednotkami VŠ SNB, které často tvořily zálohu velení. Příslušníci StB monitorovali, na video zaznamenávali průběh demonstrací a vydávali příkazy k zatčení zvláště aktivních demonstrantů, ve kterých viděli její organizátory. Časté zásahy sice mezi zasahujícími vyvolávaly pocit únavy a někdy i nespokojenosti, ale SNB jako celek i nadále plnil všechny rozkazy k udržení veřejného pořádku.
V této situaci se podle mnoha dostupných a zachovaných dokumentů uvnitř vedení KSČ rozpoutal boj o další směr činnosti strany, charakter její politiky a možnost dialogu s demonstranty. První z těchto proudů stál plně na straně přísné represe, odmítal jakýkoliv dialog s opozicí a spoléhal se na to, že jednotky SNB, podpořené Lidovými milicemi, demonstranty nakonec rozdrtí. Druhý – personifikovaný M. Jakešem, pouze hodlal další z řady demonstrací potlačit a pokračovat dále, jako by se nic nedělo. Třetí – personifikovaný L. Adamcem, již před listopadem 1989 navázal první opatrné kontakty s některými představiteli opozice a začal s nimi vyjednávat. Čtvrtý, ne příliš početný, byl amorfní. Jeho představitelé byli ochotní jednat s kýmkoli, jen aby si udrželi své pozice. Nakonec se prosadil proud pátý, který se podle všeho rozhodl nejdříve s demonstranty tvrdě vypořádat a pak jim po svém vítězství podat ruku k diskusi, ve které by pak hrál hlavní roli. V první fáze možné realizace takovéhoto plánu byl navenek zcela totožný s proudem prvním a druhým, ale ve svých důsledcích byl ochoten jít mnohem dále.
Podle všeho tento proud měl plně v rukou likvidaci demonstrace, která se chystala na 17. listopadu 1989. Na rozdíl od předešlých zásahů mělo v ten den dojít ke zjevné demonstraci policejní síly a její možností. Zatímco u předešlých demonstrací Pohotovostní pluk VB ČSR používal systém RUKÁV – obklíčení a poté vytlačení demonstrantů z místa konání demonstrace do přilehlých prostor, teď bylo použitý systém VAJÍČKO – obklíčení demonstrantů na jednom místě a jejich postupné zatýkání. Do akce byl dále vyslán (protiteroristický) Odbor zvláštního určení VMV, který byl dlouhodobě cvičený pro tvrdý boj s teroristy a s rozháněním demonstrací, především s rozsáhlým použitím mírnějších prostředků, neměl naopak žádné zkušenosti a ani návyky. OZU byl navíc do pražských ulic vyslán v polních uniformách, kterých součástí byly také červené barety, což mělo mít na demonstranty rovněž odstrašující účinek. Vše z uzavřené místnosti na horním konci Václavského náměstí monitoroval první náměstek ministra vnitra ČSSR A. Lorenc.
Přehrazovací kordóny Pohotovostního pluku VB ČSR byly v průběhu zákroku vedeny tak, že nakonec demonstranty obklíčily na Národní třídě, nedaleko OD Máj, na poměrně malém prostoru. K odchodu z této kapsy jim zbyla jen Mikulandská ulice, zúžená pražskými příslušníky SNB, kteří je při přechodu fyzicky napadali.
Aktivní byla také pražská Státní bezpečnost, která opět celý zákrok nejenom monitorovala, ale někteří její příslušníci se rovněž zapájeli do fyzických represí. Již před demonstrací její agenti aktivně pronikali mezi nově se rodící studentské hnutí i mezi samotné organizátory celé této akce. Součástí plánu potlačení této demonstrace byla i fingovaná smrt jednoho z demonstrantů, která měla jednak navodit nové emoce a současně zprofanovat stávající vedení strany a státu, uvolnit tím prostor pro nástup nových lidí do čela KSČ a ČSSR. V roli studenta Milana Růžičky tento úkol splnil pracovník Správy StB Praha L. Žifčák. Vše nakonec dopadlo úplně jinak. Po týdnu demonstrací, kterých se účastnili statisíce lidí, byla vytvořena vláda za účasti opozice a jednotky SNB byly z ulic staženy. Nakonec, v závěrečné fáze v podstatě již proti nikomu nezasahovaly, pouze byly vedení KSČ k dispozici v případě změny její politiky.