Rozdíl mezi knížetstvím a královstvím je každému jasný, přesto nevyčleňujeme zvláštní kapitolu pro žádnou z těchto dvou forem feudálního státu, protože z hlediska dějin policie není takovýto postup nutný. Policie vznikala pozvolně a proměna knížetství v království s tím neměla nic společného.
Jak je známo České knížetství vzniklo dobrovolným nebo násilným spojením řady jiných slovanských knížetství, existujících na území Čech a |Moravy. V 10. století se v Čechách prosadila dynastie Přemyslovců, kteří do roku 1198 vládli jako knížata a poté jako králové. Z dalších dynastií je nutné uvést Lucemburky (1310-1437) a Jagellonce (1471-1526). Za vlády nejvýznamnějších Přemyslovců a Lucemburků se české království stalo evropskou velmocí a český král jedním ze sedmi volitelů římskoněmeckého císaře. Od roku 1526 v zemi vládli Habsburkové a české království se až do roku 1918 stalo částí jejich monarchie.
O policejních zvycích jednotlivých knížetství, která na území Čech v 10. století samostatně existovala, nemáme v podstatě žádné informace, jen pár náznaků. Kosmova kronika přináší z tohoto období informace o krevní mstě a božím soudu v podobě souboje dvou vládců, ale o běžné kriminalitě logicky mlčí, protože účel a charakter této kroniky je spíše státotvorní nežli obecně informační.
Můžeme se ale domnívat, že ve všech těchto knížetstvích v tomto čase existoval ten samý princip regionální bezpečnosti, jaký známe z doby velkomoravské. Nadále platila zásada odpovědnosti příslušného náčelníka nebo hodnostáře za trestný čin, spáchaný na jeho území, stejně tak pohostinné právo.
Na špičce stála knížata, jejich dvory a družiny, které potíraly silou případnou kriminalitu a dohlížely na pořádek na celém území knížetství. Mezi jednotlivými knížetstvími tedy v tomto směru nebyl žádný rozdíl tudíž i rozpor, který by se musel po sjednocení do jednoho státu překonávat. Vrcholem bezpečnosti i nadále zůstávalo zajištění bezpečnosti knížete.
Na nižší úrovni – v dílčích částech regionů knížetství, odpovídali za bezpečnostní situaci a boj proti kriminalitě představitelé rodin nebo rodu, které často obývaly pouze jednu vesnici. V celé Evropě právě oni ručili za všechno, co se v obvodu vesnice stalo. Nemáme důvod předpokládat, že v staročeské rodině, rodu nebo vesnici tomu bylo jinak. Rodiny byly patrně již tehdy také spjaté systémem vzájemného ručení, představitelé vesnice museli vyšetřit každý trestný čin, který se v jejich obvodu stal, potrestat pachatele, odškodnit oběti, případně nést za tento čin plnou odpovědnost. Postupem času tyto pravomoci a povinnosti přešly na první feudály, ale odpovědnost vesnice a vzájemné ručení rodin přežívaly. Feudálové pak pro výkon policejních funkcí používali svou čeleď, nebo přímo své ozbrojence.
Princip regionální bezpečnosti a vzájemného ručení jednoznačně vládl také v raném přemyslovském knížetství, které se postupně změnilo v České knížetství. Jeho špičkou byla ochrana vládce, jeho prostorem území celého knížetství, které bylo následně rozdělené do řady menších regiónů - žup, podřízených knížeti. Jejich centra, ale zatím nebyla plnohodnotnými městy, ale pouze sídlem místních vládců nebo hodnostářů.
Tento systém začal měnit kníže Boleslav I. Ukrutný (915-967/972, kníže od roku 929/935), který položil základy hradské soustavy neboli hradské organizace. Území Českého knížetství bylo rozdělené do oblastí, kterým dominovala přemyslovská hradiště. Do jejich čela byl postavený správce, který se postupně nazýval comes, od 12. století prefekt nebo kastelán a nakonec purkrabí. Správcové nejenže řídili příslušné hradské obvody (provinciae, civitates), ale také odpovídali za mír a bezpečí v jeho teritoriu. Jednou z jejich povinností bylo pravidelně objíždět hradský obvod, kontrolovat situaci v něm, soudit a vykonávat tresty. Poté, co se prosadily tresty smrti, správcům jako jediným v hradském obvodu, bylo povoleno je vykonávat. Hradský systém postupně srostl se župným.
Na přelomu 12. s 13. století, ale vzrostla moc místní šlechty, která si území, jež původně obdržela od vládců do správy, postupně přisvojila a začala ho řídit v podstatě nezávisle na králi, což jeho moc omezovalo. Stávala se tím protiváhou vládci. Prolomit tento vývoj se rozhodl Přemysl Otakar II.(1233-1278, král od roku 1261), který na svou podporu začal zakládat města a tím se snažil podpořit svou váhu a autoritu uvnitř vlastního království.
V 13. století postupně vznikly také nejvyšší zemské úřady, ke kterým se později přidaly další. Z hlediska naší problematiky musíme uvést některé z nich. Byl to zejména nejvyšší zemský purkrabí, který zastupoval panovníka, vedl sbor nejvyšších zemských úředníků, byl velitel zemské vojenské hotovosti, předsedal purkrabskému soudu, v nepřítomnosti panovníka předsedal českému zemskému soudu, a co je pro nás zvláště důležité, – byl hlavním nositelem policejní moci. Současně řídil purkmistry (Burggraf) a kastelány (castellanus) všech královských hradů. Nejvyšší zemský hofmistr, byl správcem dvora panovníka a za nepřítomnosti krále předseda komorního soudu. Nejvyšší zemský podkomoří (subcamerarius) – zástupce panovníka ve správě královských měst, dbal nad dodržováním regálních práv panovníka a nad důchody panovnické komory. Nejvyšší zemský komorník (camerarius supremus) zodpovídal za řádné vedení agendy zemských desek, měl dozor nad menšími zemskými úředníky. Nejvyšší zemský sudí (iudex terrae) připravoval jednání na zemském soudě, svolával ho a dbal nad právní formou a legalitou nálezů.
Městský prvek se tak objektivně ještě v této době nemohl dostat do popředí jakéhokoli zájmu, včetně bezpečnostního. Jak již bylo uvedeno výše, ochrana klidu a bezpečí v sídlech hradských obvodech byla ve své podstatě především ochranou jejich správců – comesů, a jejich nejbližšího okolí. Podobné to bylo na Levém Hradci a stejně tak v Praze, kde Přemyslovci sídlili. Praha v té době existovala pouze ve formě hradského podhradí, které ještě svůj pozdější význam nemělo. Když se v tom čase řeklo Praha, myslel se tím Pražský hrad.
Policie, pod kterou si my dnes představujeme pouze policii městskou, proto začala vznikat až v čase, když města definitivně získala svou specifiku a všemi svými znaky se jasně odlišila jednak od plošných regiónů nebo větších vesnic, tedy když se skutečně stala plnohodnotným městem. Její policie se z tedy z původního systému regionální bezpečnosti postupně vyčleňovala a začala vůči němu vystupovat zcela nezávisle. Jednalo se o objektivní proces, vyvolaný potřebami ochránit vnitřní bezpečnost jednotlivých vznikajících měst.
Poté, co se první z nich pevněji ustanovila, se ukázalo, že región i město mají nejenom svá specifika urbanistická, ale rovněž bezpečnostní. Novému vývoji se totiž přizpůsobila činnost pachatelů trestné činnosti. Město jim poskytlo nové možnosti útoků na majetek jeho obyvatelů, ale stejně tak úplně nové příležitosti k těmto útokům a v neposlední radě také možnosti zmizet v anonymitě davu, což v regiónu nebylo. Na druhé straně si z hlediska možností kriminálních útoků región udržoval svá původní specifika - pachatelé měli možnost útočit na osamělé cestující, kterých schopnost a možnost se bránit mnohdy zjevné přesile byla minimální; po činu se ztratit v hlubokých lesích nebo před pronásledovateli získat poměrně značný časový náskok. Pokud se přepadený dostal k možnosti své oloupení ohlásit, dát místním orgánům možnost za pachateli vyrazit a pronásledovat je, byli lupiči již dávno za horami.
Tento stav tedy vyvolával potřebu zdokonalovat boj proti kriminalitě jak uvnitř vznikajících měst, tak v regiónech zcela jinak. V podstatě až od této doby je nutné samostatně se zabývat jak systémem ochrany měst – tedy policii, tak systémem ochranou regiónů – tedy regionálními vojenskými oddíly, určenými na boj s trestnou činností, které v moderní době nahradilo četnictvo
Ani jeden z obou následných států Velké Moravy - České a Uherské království, při svém vzniku vlastní zkušenosti s městskou policií neměl. Bývalá římská města a vojenské osady na jejich území buď vůbec neexistovala (Čechy), nebo jejich tradice byla již dávno zapomenuta (Uhry a částečně také Rakousko). Nebylo tedy nač navázat. Staří Slované bydleli ve vesnicích a na tento způsob života byli zvyklí. Přesto již v době Velké Moravy se na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku objevila rozsáhlejší podhradí v okolí nejdůležitějším hradišť, které bychom mohli nazvat městy. Všechna, kromě Nitry a Bratislavy, po rozpadu Velké Moravy upadla rovněž v zapomnění. Částečně si svou identitu, s menším časovým přerušením, uchovalo rovněž Znojmo.
Na druhé straně rostl význam Prahy a Vídně, které se o pár století proměnily ve skutečné evropské metropole, čemuž odpovídal vývoj jejich městské policie.
Když nebyly k dispozici zkušenosti vlastní, působily cizí – nejdřív francké a částečně také byzantské, později německé, francouzské a italské, kde existovalo nejvíce velmi silných a přes všechen složitý vývoj, také významných měst, přímo nebo nepřímo navazujících na římskou tradici.
Důležitý byl zejména německý vzor, který na území střední Evropy přinášeli němečtí kolonisté – „hosté" (hostes), jenž čeští a uherští králové zvali, aby napomohli rozvoji měst, hornictví a obchodu. Němečtí kolonisté měli k dispozici ucelená městská statuta platná v jejich vlasti. Čeští a uherští králové jim je navíc doplňovali mnoha místními výsadami, zejména imunitou vůči pravomoci regionálních feudálů, což vytvářelo širší prostor pro rozvoj městské policie. Policejní vývoj v obou těchto královstvích byl podobný, proto budeme názvy některých funkcí uvádět nejenom v češtině a němčině, ale také v maďarštině.
Pojem „policie“ byl na našem území, podobně jako v celé střední Evropě, dlouho chápán jako dobrá městská správa (gute Ordnung). Jeho bezpečnostní prvky (Polizey) se prosazovaly jen pomalu, v podstatě až v průběhu 16. a 17. století. Až do toho času se tedy na našem území termín „policie“ v bezpečnostním slova smyslu nepoužíval, i když vznikla a existovala řada institucí, chránících vnitřní bezpečnost státu nebo měst a bojujících proti kriminalitě, které policejními můžeme jednoznačně nazvat.
Vznik městské policie navazoval tedy na proces vzniku a emancipace měst, jejichž postavení bylo v raném středověku dost slabé. V období vrcholového středověku se situace změnila. Městská policie se nejrychleji rozvíjela uvnitř královských měst, tj. měst pod přímou pravomocí krále. Jednalo se o největší a nejdůležitější z nich. Mnoho menších měst ale zůstalo v rukou feudálů a stala se městy poddanskými. O pořádek a bezpečnost zde i nadále nominálně pečoval místní feudál, sídlící na svém hradě, odtržený od městského života.
Vývoj městské policie v Českém království lze nejlépe ilustrovat na příkladu Prahy, pozdějšího Starého Města pražského. Podpoře pražské trhové osady, která se začala rozkládat na pravém břehu Vltavy, oproti prvotnímu podhradí Pražského hradu (které postupně známe jako Nové Město pražské, Malé Město pražské nebo Malou stranu), se věnoval již král Přemysl Otakar I. (1155/1167?-1230, král od roku 1198). V roce 1212 zřídil funkci tržního rychtáře, který se stal prvním správcem a soudcem vznikající aglomerace. Podřízen byl králi a jeho podkomořímu. Pravomoci rychtáře se posléze rozšířily na celé město.
Velkou zásluhu na proměně tržní osady ve město měl král Václav I. (1205-1253, král od roku 1230). Krátce po jeho usednutí na trůn - v roce 1235, začala výstavba městských hradeb, které ji odčlenily od okolí a vytvořily tím městský okrsek. Již v té době trhová osada přebrala název Praha, které se začala používat i pro ostatní místní aglomerace (civitas Pragensis). Na jejím území žili Češi, stále rozhodněji se prosazovali Němci, ale stejně tak Židé, kterým rozsáhlá práva ve vznikajícím městě udělil Přemysl Otakar II. v roce 1254. Měli vlastní správu, vlastní soudy a podléhali královskému rychtáři. Cizí kupci žili v Týnu (Ungeltě) – hlídané a střežené pevnosti uvnitř Starého Města.
V roce 1257 Přemysl Otakar II. proměnil osady a dvory na levém břehu Vltavy v Nové Město pražské, kterému se od roku 1348 říkalo Malá Strana. Král dal odtud vyhnat původní české obyvatelstvo a nahradil ho německým, kterým udělil samosprávu a rozhodl, že se bude řídit magdeburským právem. Hned příští rok učinil první kroky k samosprávě Starého Města, protože zřídil funkci přísežných, kteří byli z řad měšťanů voleni na jeden rok a královský rychtář je ve funkci potvrzoval. Pomáhali mu v soudních záležitostech.
Jakým městským právem se řídilo Staré město ve svých počátcích, není známé, ale jistě si v procese svého vzniku vytvořilo vlastní pravidla, přičemž přebíralo jiné právní vzory. Praha v té době ještě nebyla urbanisticky uceleným městem, typické byly spíše osady, které noví osadníci v rámci městských hradeb zakládali. Většina z nich byli Němci a jejich nejvýznamnější osada vznikla v okolí kostela sv. Havla a známe ji jako Havelské město. Řídila se magdeburským právem a záhy bylo centrum Prahy přeneseno sem. V roce 1269 se král pokusil všechna tato práva - brněnské, jihlavské a magdeburské, pro potřebu Prahy sjednotit, čímž vzniklo pražské právo. Prosazovalo se ale norimberské právo, které se nakonec stalo ve městě dominantním. Podle něj stál v čele města královský rychtář, podřízený králi a jeho nejvyšším soudům – dvorskému a podkomorskému. Již v té době byla Praha považována za nejdůležitější české město.
Role královského rychtáře (Stadtrichter, Richter, iudex, községi bíró), ve městě rostla stejně tak, jak rostla Praha samotná. Byl přímým zástupcem krále a královského podkomořího, vojenským velitelem města, jeho správcem a soudcem. Sídlil na rychtě, která stála u Havelské městské brány (dnes Můstek) u tzv. nového (havelského) tržiště, kterou mu král pronajímal na jeden rok. Rychtáři byli nejdříve Češi, ale záhy tuto funkci získal německý patriciát, který město zcela ovládl. Mezi povinnosti rychtáře tedy patřila ochrana vnitřního pořádku ve městě a boj proti kriminalitě. Pobíral důchody z osad, které k této funkci patřily a měl podíl ze všech pokut a poplatků, v Praze a její okolí vybíraných.
V roce 1287 proběhly dvě důležité změny a jsou spojovány s vládou krále Václava II. (1271-1305, král od roku 1273). Předně skoncoval s autonomii Havelského města a sjednotil ho s ostatními částmi Prahy. V jejím čele stál nadále královský rychtář, kterému v práci pomáhalo 12 konšelů (konzulů – consules). K nim 4. září přibyla šestice přísežných měšťanů (jurati, ccives iurati), kteří měli prosazovat zájmy jednotlivých skupin měšťanů. Z konsulů se následně stala městská rada (consilium, senatus).
Jedním z úkolů rychtáře bylo zajišťovat bezpečnost uvnitř Prahy a vést boj proti kriminalitě. Svou pozornost ještě v časech, kdy byl jenom trhovým rychtářem, věnoval logicky ochraně trhu. Dbal nejenom o bezpečnost a pořádek, ale stejně tak o dodržování měr a vah, snad také kontroloval pravost mincí.
Poté, co se jeho pravomoci rozšířily na celé město, úkolů mu přibylo. K dispozici měl dvě skupiny lidí, kteří mu s ochranou města pomáhali. Hradby a Týn střežila vojenská posádka, všechno ostatní bylo na měšťanech. Přímou hlídkovou službu ve městě pražští měšťané vykonávali od čtyřicátých let 13. století, kdy byly vybudovány městské hradby. Sloužili na hradbách a u městských bran spolu se svým služebnictvem, nebo ve funkci ponocných nocí procházeli Prahou. Bezpečnostní situaci odpovídala také stavba jednotlivých dvorů, které byly menšími pevnostmi, schopnými se v případě ohrožení bránit. Nevstupovalo se do nich průčelím, hledícím do ulice, ale zadními vraty, poměrně slušně hlídanými.
První policejní nařízení, přikazující chodit v noci po Prahe s pochodní, klademe do let 1173-1178, ale informace o vzniku prvního institutu, vybaveného dílčími policejními pravomocemi, jsou mladšího data.
Praha se již v té době potkávala se všemi druhy klasické městské kriminality – nejčastěji s krádežemi, podvody, ale také loupežemi a vraždami. Přesto byla bezpečnostní situace ve městě poměrně dlouho stabilizovaná, s výjimkou let po smrti Přemysla Otakara II., kdy za nezletilého Václava II. v Čechách vládl Ota Braniborský, v Praze značně neoblíbený. Když se v roce 1279 jeho vojsko stahovalo z Prahy, plenilo a loupilo nejenom ve městě, ale také na Pražském hradě. Po jeho odchodu bezpečnostní problémy nadále neustávaly, protože Václav II. zmíněného 4. září 1287 vydal Pražanům zákaz přechovávat psance a nosit jakékoli zbraně.
Obdobná situace vládla v ostatních královských městech. Podobně jako v Praze v nich sídlil královský rychtář - nejvyšší městský správce a soudce. Do funkce ho jmenoval panovník. Úkolem rychtáře bylo město v jeho intencích řídit, vybírat pro něj daně a poplatky, soudit a přirozeně pečovat o bezpečnost jeho obyvatel. Rychtář si z obyvatel města vybral několik měšťanů a vytvořil tak městskou radu, která mu se správou města pomáhala. Výkon policejní služby se v tom čase omezoval na hlídkovou a pořádkovou činnost. Brány měst hlídali vojáci zeměpána, vybírali poplatky, kontrolovali příchozí a dohlíželi na noční klid, v čemž jim pomáhali místní obyvatelé.
Rychtáře poddanských měst do funkce vybíral místní feudál - zeměpán (dominus terrestris).
Když panovníci začali městům udělovat první správní výsady, odrazilo se to také na posílení samotné městské správy. Vznikaly volené městské rady, složené z nám již známých, konšelů nebo přísežných, kteří se opírali o představitele menších městských celků a soudců (scabini, schepfen, kmeti). Později na rady přešly významné soudní funkce.
Již první městská práva začala středoevropským městům určovat úkoly v oblasti policejní: hlídat městské brány, zajišťovat klid a pořádek, vyšetřovat trestné činy na svém území nebo svých měšťanů, udržovat městský, uliční a domovní mír (Burgfried, Gassenfried, Hausfried), tj. ve svém obvodu chránit práva každého občana před nezákonným útokem. Na jeho základě byla, např. ve Vídni, zakázána stavba všech vnitřních pevností, aby se zde neopakovala neblahá zkušenost italských měst, kde někdy probíhaly těžké války mezi šlechtickými rody, které v městech žily.
Na přelomu 13. a 14. století se Praha stále více snažila o svou samostatnost, ale nebyla to cesta lehká. Král Václav II. v roce 1299 ji povolil zřídit si vlastní kancelář a jmenovat vlastního písaře, ale samospráva to ještě nebyla. Až v čase vlády Jana Lucemburského (1296-1346, král od roku 1310) Praha v roce 1388 získala právo zřídit si vlastní radnici a královskému rychtáři bylo přikázané, aby se účastnil porad městské rady. Rok předtím král městským radám v Praze povolil vyšetřovat vraždy a jiné trestné činy, kromě mimořádně závažných sporů, které dále soudil dvorský soud. Význam královského rychtáře začal postupně upadat. Staré Město si posilovalo svoji samostatnost a bylo dokonce vyňato spod podkomorské pravomoci. Rychtáře začal jmenovat král, který také obnovoval konšely.
V roce 1318 vznikl v Praze úřad purkmistra (Purgermeister, Burgmeister, Bürgermeister, polgármester). Každé čtyři týdny se v této funkci střídali členové městské rady. Purkrabí stál pod kontrolou královského rychtáře až do 18. prosince 1454, kdy si Staré Město tento úřad podřídilo a rychtáře změnilo v policejního náčelníka. Ve stejné době tak učinilo rovněž Nové Město.
Na rozdíl od královského rychtáře, byl městský rychtář do své funkce volený na jeden rok, i když známe případy, že se tato funkce v předhusitské době dědila nebo prodávala. Prodlužování funkční doby nebylo vždy iniciativou některých rychtářů, kteří by se snažili ve funkci mermomocí udržet, ale stávalo se i to, že tuto nebezpečnou funkci nechtěl nikdo jiný vykonávat. Nedobrovolní rychtáři se dokonce stávali postrachem vlastních měst, protože se v nich prosazovalo bezvládí. Z XVI. století se uchovalo množství dokumentů, ve kterých se měšťané na takovéhoto rychtáře trpce stěžují.
Rychtář byl placený městem a z výnosu svých služebních povinností. Proto jeho finanční zázemí odpovídalo finanční situaci města. V bohatších městech si rychtář často přišel na své a jeho funkce se stala zdrojem vyšších příjmů. V chudších městech rychtář spíše pečoval sám o sebe, své původní živobytí, takže na výkon rychtářské funkce mu nezbylo moc času, nebo ji dokonce přímo zanedbával. S podobnými problémy se setkávali např. také angličtí konstáblové. Jeho plat v Čechách byl výrazně pohyblivou složkou. Někdy měl stálý roční příjem, k čemu se ještě přidávaly platby za různé služby. Významný byl příjem u pokut, kterých rozsah staletími narůstal. Všechny byly spojené s výkonem jeho služby. Někdy je rychtář dostal celé, jindy část z nich odevzdával městu. Problémem byly pokuty, které někdy musel platit a týkalo se to zejména nezkušených rychtářů, kterým utekl nějaký vězeň a nebo někoho při výkonu služby zranili. Stalo se, že se takovýto rychtář zadlužil na mnoho let dopředu.
Symbolem moci rychtáře byla pečeť, palcát, palice a obušek (žíla). V některých městech vedl vlastní knihu, do které zapisoval důležité události, ale jen málo z nich se dochovalo. Znakem jeho moci byl především rychtářský palcát, zvaný též regiment, rychtářské právo nebo také ruka, což odpovídalo jeho podobě. Bez něj někdy zasahovat nesměl. Rychtářská hůl byla silná, ale současně také zdobená, vyřezávaná a někdy též postříbřena. Žílu a hůl rychtář odevzdával pověřenému člověku, když musel z nějakého důvodu na čas město opustit. Prozatímní držitel těchto insignií měl požívat stejné práva jako rychtář, ale ne vždy se mu to povedlo a svou autoritu jen stěží prosazoval. Z těchto důvodu některá města takovéto předání rychtářských práv a povinnosti zakazovala, jiná se za své prozatímní rychtáře stavěla s plnou svou odpovědností.
Funkci městského rychtáře nemohl získat kde-kdo. V Praze se např. požadovalo, aby to byl člověk bezúhonný, s městem spjatý, spravedlivý, čestný, dobrý křesťan, klidný, ale rovněž člověk statný, nebojácný, zdravý, věkem mezi lety 30-50, s určitým majetkem. Nároky na něj ale neskočily jeho jmenováním. Rychtář, který nastoupil svou funkci, se musel vystříhat opilství, hazardním hrám, lehkým ženám, tj. smilstvu všeho druhu, včetně cizoložství. Neměl být hloupý a hrubý, někdy se trvalo na tom, že nesmí být kacíř a v době husitské, že to nesměl být Němec. Ale i v tomto případě se někteří rychtáři nevyvedli. Sami, nebo se svými pomocníky se po nocích opíjeli, odmítali jít do zákroků, odmlouvali purkmistrovi i konšelům, hádali se s nimi a všemožně porušovali přísahu, kterou po svém zvolení složili.
V menších městech ho do funkce volilo městské shromáždění a jeho rozhodnutí musela schválit vrchnost – v poddanských městech zeměpán, v královských městech podkomoří, po roku opět 1547 královský rychtář, kterého funkce byla plně obnovena. Ve velkých královských městech se patriciát snažil o to, aby volba připadla výlučně na městskou radu, kterou ovládala. Prosadilo se to již v XVI. století, ale ani to nebyl konec, protože známe případy, kdy rychtáře volili pouze přední členové městské rady podle svých představ a potřeb.
Městský rychtář byl již skutečným policistou, resp. městskou policii řídil. Jeho úkolem bylo spolu se svými podřízenými dohlížet na veřejnou bezpečnost a mravnost, spravedlnost na trzích, čistotu ve městě, zatýkat provinilce a dlužníky, rozhánět hlučnou společnost, rušící noční klid, vyhánět z města psance a vypovězené osoby, nebo je zadržet a odevzdat katovi. Pomáhal vymáhat dluhy od dlužníků, ale vykonával také preventivní činnost tím, že chodil po městě a všude rázně kontroloval.
Pravidelné noční pochůzky městem ale neměl zpočátku povinné, a do města vyrážel jen v případě vážnějšího narušení pořádku.
V Praze musel přes noc sedět u radnice i se svými podřízenými. V uherských nebo menších českých a rakouských městech seděl ve strážnici, nebo mohl být i doma, ale musel být vždy dosažitelný. Rychtář byl nadále vyzbrojený obuškem (žílou) nebo palcátem. Lepší výstroj, včetně meče, nebo ručnice měl jeho doprovod - biřici a pacholkové. Do zákroku šel někdy oděn částečně do brnění. Přesto se stalo, že boj se zločinci nebo výtržníky zaplatil vlastním životem. Zvláště nebezpeční byli potulní žoldnéři, nebo šlechtici, kteří si zákrok vůči své osobě nechtěli nechat líbit. Na druhé straně se však i zde objevily případy zneužití "služebního" postavení, neoprávněného násilí vůči skutečným nebo domnělým pachatelům, včetně jejich zabití v průběhu zákroku. Někdy se objevily případy přijímání úplatků od zadržených, aby je rychtář propustil bez uvěznění a hlášení purkmistrovi, což byla také jedna z rychtářových povinností.
Policejní předpisy českých měst mu proto ukládaly, aby se k zadrženým choval sice rázně, ale současně také slušně, nebil je bez příčiny a pokud už bylo násilí nevyhnutné, aby bylo spíše demonstrativní. Současně zdůrazňovaly, že rychtář má každého stěžovatele osobně a důkladně vyslechnout, hrubě je neodbývat, ale zabývat se vším, oč ho v oprávněných případech žádali. Rychtář měl dokonce právo rozhodovat v menších – bagatelních sporech a případech.
Jeho povinnosti se měnily podle bezpečnostní situace nebo podle velikosti města, ve kterém sloužil. V Praze dostal pomocníka – dolejšího rychtáře neboli podrychtáře, který mu byl podřízený, ale ne vždy mezi nimi vládly dobré vztahy. Podrychtář např. dohlížel na vězení. Byly i případy, že města měla dva rychtáře současně, ale většinou šlo jen o rychtáře jednoho.
V menších městech – zejména v poddanských, byly jeho pravomoci a povinnosti různé. Někde se nesměl bez svolení své vrchnosti ani pohnout a vše musel nejdříve konzultovat se zeměpánem, jinde dělal děvečku pro všechno, protože byl současně rychtářem, drábem i výběrčím daní.
V době po Bílé hoře se rozšířili pravomoci rychtáře v oblasti ochrany katolického náboženství a dodržování jeho předpisů, Nejenom že musel hnát lidi na mše, ale v postní dny měl např. právo vejít do domu a zkontrolovat, zda se v něm dodržuje půst. Dohlížel rovněž na různá procesí, zda se na nich lidé chovají slušně a nábožně.
Pravomoci rychtáře omezovaly hranice městského obvodu, v Praze také městské čtvrti. Ale ani uvnitř města to neměl vždy lehké. Existovaly zde tzv. svobodné domy, u jejichž dveří jeho pravomoci také končily. Byly to předně paláce a domy vládců nebo šlechticů, kteří ve městě žili. Když chtěl rychtář zasáhnout dokonce jen proti jejich čeledi, musel k tomu mít ve Vídni souhlas maršálka nebo profouse, v Praze královského rychtáře. Příslušníci vyšší šlechty a kléru byli zcela nedotknutelní. Rychtář nesměl vstoupit ani do církevních budov (kostelů, klášterů nebo sídel církevních hodnostářů), ve kterých mohl pachatel až do vlády Marie Terezie najít azyl. Stejné to bylo a místní univerzitou, jejíž učitelé a studenti požívali mnohá osobní práva. Zejména studenti je často zneužívali. Vídeň např. zažila velice ostré srážky měšťanů a studentů, které musely být zvládané pomocí vojska.
Rychtář přirozeně nebyl na vše sám. K dispozici měl své pomocníky. Byl to především písař (Schreiber, maď. imok). Jeho role rostla tam, kde docházelo k časté výměně rychtářů. Z výkonného aparátu to byl pacholek (Knecht, Schergenknecht, Richterknecht, Züchtiger, serjantus, habart, škaryant [ze slova serjantus], rychtářův panoš, slov. paholok, maď. pribék), biřic (praeco, Frohnbote, Deupcherg, Scherge, slov. dráb, maď. poroszló, bakó, foglár), kat (suspenzor, Häher, Unterrichter, Nachrichter, Tortor, slov. majster kat, kat, maď. hohér), posel (Bote, slov. posol, maď. hírnök, követ). Jejich počet odpovídal situaci ve městě, nebo příjmům rychtáře, který si je volil a tudíž i platil sám, nebo se s nimi o výtěžek z policejní činnosti dělil. Jak uvádí Z. Winter ve své knize Kulturní obraz českých měst, v Praze stáli biřici níže než pacholci a museli plnit i ty úkoly, do kterých se pacholkům nechtělo.
Pak to byli branní a hlásní, se kterými se budeme zabývat níže.
Nejvýznamnější roly v organizaci městské policie měli nejbližší pomocníci rychtáře – písaři, kterých bylo podle zaměření své práce několik. Prvním byl řádný písař, který především vedl agendu – zapisoval události do právní knihy, vedl různé registry, zúčastňoval se spolu s rychtářem zasedání městské rady, ale také důležitých výslechů. Často měl právní vzdělání a rychtáři ve výkonu funkce v tomto směru nejvíce pomáhal, protože mezi rychtáři byly také osoby negramotné nebo zcela nevzdělané. Byl podřízen přímo rychtáři a jemu se ze všeho zodpovídal. Dnes bychom ho nazvali zástupcem ředitele městské policie. Tato funkce byla prestižní a člověk, který ji zastával, nepatřil mezi snížené lidi, spíše mezi ty ctěné.
Druhým byl krevní písař, který také podléhal rychtáři. Ve větších městech, kde byla zřízena funkce podrychtáře, podléhal jemu. Neexistoval ale ve všech městech, logicky pouze v těch, ve kterých měli kata. V těch městech, která tuto funkci znala, řídil přímý výkon policejní služby ve všech požadovaných oblastech. Zúčastňoval se útrpných výslechů a vedl o nich záznamy. V době husitské místo rychtáře sedával před šatlavou, nebo v noci či za dne procházel spolu s pacholky městem. Jeho postavení ve městě bylo různé. Protože přicházel do styku se zločinci i torturou, pokládali ho mnozí za osobu sníženou. Marně se proti tomu ohrazovali. Až výrok komorního soudu v roce 1555 jejich postavení poněkud zlepšil, protože odsoudil měšťana, který jednomu z nich nadával, k peněžité pokutě, která se běžně vyměřovala jen za urážku řádně žijících osob.
Třetím by mohl být písař tajných věcí, kterého mělo např. Nové Město pražské, ale mnohé naznačuje, že to bylo jen nahodilé označení krevního písaře, protože jeho úkolem bylo prohlížet podezřelé a na požádání jiných měst, pátrat v dokumentech města, zda v nich není zmínka o nějakém člověku, zadrženém mimo Prahu.
Kromě těchto pomocníků rychtáře existovali ještě dva druhy nočních stráží.
Těmi prvním byli hejtmani čtvrtí a jim podřízení desátníci, kteří kontrolovali příslušný počet domů a jejich obyvatelstvo. Čtvrť byla rozdělná do skupin deseti domů, která ze svých řad volila desátníky. Jejich úkolem byla především protipožární ochrana, ale v noci dbali o to, aby jejich ulice byla přehrazena řetězem a hlídali, aby do nich nikdo nevstoupil, případně začali sami pronásledovat pachatele. Měli rovněž právo zasahovat při menších výtržnostech a ne příliš nebezpečných shlucích lidí. Byla to služba poměrně náročná a ne vždy byl o ni zájem. Ve větších městech, jako např. v Praze nad pěti desátníky stál padesátník a nad deseti desátníky stotník.
Druhými byli ponocní (Nachtwärter, éjjeli ör). Tato funkce se ve středověkých městech objevila již v nejstarších dobách. Nejdříve byla tato noční služba chápána jako vojenská a vykonávali ji řádní měšťané. Později jim byla na obtíž a začali se jí zbavovat. Místo sebe do ní posílali svou čeleď jako náhradníky. Nakonec byla zcela profesionalizována. Pro nás se spíše důležité, že výrazem ponocný se v novověké Praze označoval noční strážník. Středověcí ponocní v Praze byli dvojího druhu.
Jedni po třech sídlili na městských věžích, odkud se snažili včas zjistit nebezpečí požárů a varovat měšťany, takže plnili funkci požárních hlásek. Na této funkci se ani později nic nezměnilo. Druzí procházeli nočním městem a zakročovali proti pachatelům. Po čase jich význam rostl a začali se měnit ve skutečné policisty. Část z nich nadále sídlila u věží a část procházela v noci městem s rychtářem. Král Vladislav II. Jagellonský (1456-1516, král od roku 1471)., jako první zvýšil jejich stavy a jejich službu propojil s posílenou službou desátníků a padesátníků. Za jeho vlády se totiž bezpečnostní situace v Praze výrazně zkomplikovala a problémy byly především s četnými cizinci, kteří Prahu zaplavili. Král na ni reagoval zvýšenou centralizaci a přijímáním zostřených policejních opatření.
Trochu přeskočíme zadaný časový rámec a uvedeme, že v době vlády císaře Rudolfa II. (1576-1612, král uherský do roku 1608, král český do roku 1611), byla situace obdobná a císař těmto ponocným udělil právo zatýkat výtržníky. Mohlo se tak ale dít pouze v situaci, kdy byl rychtář na svém místě nepřítomen. Každé zatčení museli na druhý den ponocní podrobně zdůvodnit.
Rudolf II. přijal ještě jedno opatření, týkající se ponocných. V roce 1592 zřídil jejich třetí skupinu – denních ponocných. Sloužili pouze v neděli a o svátcích, kdy se očekávali výtržnosti. Udělil jim právo zatýkat, protože mohli zasahovat i bez rychtáře. Jejich úkolem bylo především zatýkat opilce a výtržníky. Přesto, že to byli ponocní denní, jejich služba začínala až v šest odpoledne, tedy v době, kdy se začali plnit šenkovny a objevovali se první opilci a výtržníci. Služba řádných ponocných totiž začínala až pozdě večer, podle západu slunce. V létě to mohlo být dokonce až někdy po desáté hodině, což je na udržení veřejného pořádku dost pozdě.
Z dob Maximiliána II. (1527-1576, císař a český král od roku 1564) máme ještě jednu zmínku o činnosti ponocných – střežili Karlův most v noci. Podle jeho policejního řádu musela být pod každou mosteckou věží čtveřice stálých ponocných a další čtyři měli procházet po mostě. V případě nějakého ohrožení, měli dát ostatním výstrahu výstřelem z ručnice.
K výraznější změně ale došlo především za vlády prvního Habsburka na českém trůně - Ferdinanda I. Habsburského (1503-1564, král od roku 1926). Král začal v Praze prosazovat model vídeňské policie, dějiny, které si musíme proto přiblížit.
Povinnost strážné služby se ve Vídni zpočátku vztahovala také na měšťany. Nejdříve jako povinnost vůči zeměpánovi, později, když se autonomie města zvýšila, vůči magistrátu. Také oni se po čase snažili této povinnosti vyhnout a místo sebe posílat náhradníky. Vévoda Rudolf IV. (1339 – 1365, vévoda od roku 1358), jeden ze zakladatelů habsburské moci, proto Vídni v roce 1361 nakázal: "přísně vyšetřovat příčiny smrti a úmrtí (mor) a povinnost strážní služby přenést na všechny měšťany". Měšťané museli nejenom stát na stráži na věžích a hradbách, ale vykonávat hlídkovou službu ve městě (Scharwache). V první polovině 14. století se ve Vídni situace měnila. Pravděpodobně z rozhodnutí zeměpána byla, podle práce Günthera Bögla a Haralda Seyrla Vídeňská policie 1547-1992, povinnost hlídat na hradbách ve Vídni přenesena na cech lučištníků a šípařů (Bogner und Pfeilschnitzer). Tento cech střelců nacházíme také v dalších městech střední Evropy, mezi nimi i v Praze. Z dosud neznámých příčin, význam cechu začal v 15. století upadat a povinnost hlídkové služby byla opět přenesena na všechny měšťany.
Od 14. století sporadicky, od počátku 15. století pravidelně, se ve Vídni, Praze, ale také v uherském Budíně, objevili první městští žoldnéři, kteří měšťanům v strážní a hlídkové službě nejdříve pomáhali, později ji plně převzali do svých rukou. Tento vývoj byl zcela logický. Bohatší měšťané se již předtím dávali ve službě zastupovat svým služebnictvem, nebo si za tímto účelem pronajímali žoldnéře, pro které to byl důležitý zdroj příjmů. Proto se postupně objevili profesionální „náhradníci“, kteří se tím stali prvními neoficiálními placenými policisty v Praze. I zde je obdoba situace v středověké Anglii, kdy si bohatší měšťané najímali bývalé vojáky, aby za nich plnili funkci konstáblů, která byla původně dobrovolná, čestná a volená. Profesionalita ale nebyla ke škodě věci. Každý pochopí rozdíl kvality služby mezi výkonem služby měšťana a skutečného vojáka na straně jedné a rozdíl mezi služnou byť všestranně připraveného člověka, který ji vykonává jednou za čas a službou člověka, který ji vykonává pravidelně, má s ní bohaté zkušenosti, zná mnohé výtržníky a vyzná se v kriminálním prostředí. Tento fakt nemohla městská správa ignorovat.
Rozsáhlejší zapojení žoldnéřů do ochrany města a jeho vnitřního pořádku, již otevřel cestu ke vzniku pozdější pořádkové policie. Jako první se po ní vydala právě Vídeň - největší město tehdejší střední Evropy. Stávající policejní síly tam v roce 1449 rozmnožili zvláštní pěšáci (Fussknechten), procházející v noci městem. Jízdní žoldnéři se objevili poprvé v roce 1457, v čase ostrých srážek měšťanů se studenty. V roce 1521 byla zřízená stráž na hradbách v počtu 16 mužů z každé čtvrtě. Stráže se dělily na denní a noční hlídky (Wache). Přes den hlídaly zejména brány, v noci pak hlídkovaly v ulicích města. Kromě udržování veřejného pořádku, zatýkání výtržníků a opilců, pronásledování zločinců, pečovaly také o protipožárná opatření. Vídeň tedy znala celou řadu různých strážníků, což se odrazilo ve velice pestrém názvosloví - Wachter, Thorsteer, Scherge, Horcher, Thorschütze, Viertelknechte, Feuer und Stundenruben.
Po čase ve Vídni vzniklo několik profesionálních funkcí, se kterými jsme se mohli setkat také v Čechách a v Uhersku. Byl to především branný (Torwart, Torsperrer, Portner, védö), který hlídkovou činnost u městské brány řídil. K dispozici měl rovněž několik pomocníků a funkce branného se objevuje v mnoha meších českých měst. Pak tu byl hlásný (Thurmwächter, toronyör), výběrčí mýta (Mauter, vámzedö) se svým písařem (Torschreiber, írnok), pozorovatelé okolí a trubači. Pak tady byla denní hlídka na hlavní věži, která pozorovala okolí města, vnitřek města, zvoněním nebo troubením upozorňovala na hrozící nebezpečí vojenského nebo lupičského vpádu do města, nepokojů uvnitř něho a v neposlední míše na vznik požáru. Další dílčí úředníci a dozorci vykonávali policii stavební, cizineckou,
mravnostní, dohlíželi na chudinu a žebráky atd.
Ve Vídni se současně hlídal most přes Dunaj. Působila zde trojice stálých úředníků, která vybírala poplatky, ale také dohlížela na průjezdnost mostu a pořádek na něm. V jejím čele stál velitel (Obrist), další dva vybírali mýto. K dispozici měl šestici žoldnéřů, kteří zasahovali na jeho příkaz. Jednalo se tudíž o nejstarší rakouskou, snad o středoevropskou dopravní policii. Obdobný úřad vznikl v roce 1459 také v Praze a král Jiří z Poděbrad (1420 -1471, zemský správce od roku 1453, král od roku 1458) ho svěřil Starému Městu.
Již v té době se policie vlastně dělila na dvě složky bezpečnostní (Sicherheitspolizei), která především zahrnovala kriminální, cizineckou a mravnostní policii, a pořádkovou
(Ordnungpolizei) hradbách a jednak v ulicích města, kde mnohdy splývala s policii kriminální. Striktnější rozlišení bezpečnostní a pořádkové policie je však až dílem 18. a zejména 19. století.
Jak bylo uvedeno výše, změny, které od přelomu 15. a 16. století začaly probíhat ve Vídni, se za vlády prvních Habsburků přenesly také do Prahy. Dne 23. října 1526 byl za českého krále zvolený arcivévoda rakouský Ferdinand I. a po své korunovaci v Praze 24. února 1527, a zejména odboji Prahy vůči jeho rozkazům v roce 1547, začal zavádět nové pořádky. Prahu v podstatě zbavil dřívější autonomie a postavil pod kontrolu královských hejtmanů a obnovených královských rychtářů. Funkce městského rychtáře zůstala, ale do hlídkové a strážní služby se začala zapájet císařská posádka. O jejím vzniku informují Václav Ledvinka a Jiří Pešek v knize Praha: "Jejím základem se měla stát posílená měšťanská milice, reorganizovaná v letech 1634, 1636 a 1639. Vedle deseti praporců milice byla roku 1636 zřízena stálá měšťanská třísetčlenná garda se strážní a policejní funkcí. Opakované Švédské návštěvy ... naznačily nutnost stabilizace pražské obrany pomocí stálé vojenské posádky. Ta byla do Prahy umístěna v roce 1645."
Se jménem Ferdinanda I. (1526-1564) je spojeno vydání několika důležitých policejních řádů z let - 1538, 1542, 1552, 1566, 1568, Král se v spíše věnují otázkám správním a ekonomickým a až v druhé linii problémům ryze bezpečnostním.
Již předtím ale začaly vznikat další policejní činnosti. Ve středověku byla předně plně rozvinutá cizinecká policie. Středověká města se k cizincům chovala dvojím způsobem. Na jedné straně je důsledně kontrolovala (omezení vstupu do města; vydávání povolení ke vstupu; stálá kontrola všech dokladů; vyčlenění hospod, ve kterých se mohli ubytovat; povinnost hostinských, ale také všech měšťanů a ohraničeně i správců šlechtických domů, hlásit počet ubytovaných a vyživovaných rychtáři atd.), ale na druhé straně města v celé monarchii byly vždy plné cizinců. Zvláště vyhrocený se tento problém stal počátkem novověku ve Vídni, Budapešti, ale také v Praze. Kontrola cizinců hnala vpřed místní městskou policii, a později také četnictvo.
Víceré policejní funkce plnili úředníci nebo hodnostáři, spojený s výkonem služby kontroly a evidence. Celá tato oblast byla v Evropě, včetně Evropy střední, snad nejrozsáhleji v propojená s policejní. Vždyť první dozorci na trhu nebo ve městě se v Rakousku nazývali diener nebo knechte, tedy výrazem, který později označoval biřice. V Praze to byl již zmíněný dozorce na trhu, v podstatě první známá pražská policejní služba. Tito dozorci dohlíželi
na výběr daní, poplatků, mýt, dokonce také na činnost rychtářových pacholků, dopravu, přístavy, cesty, bezpečnost na nich, opravy opevnění atd. Později z nich vznikli různí strážci lesů, polí, cest nebo vinic, což byla činnost výrazně policejní. Do oblasti kontroly a
evidence byly zapojené různé městské a zemské komise - požární, cizinecké, zdravotní, stavební, policejní, bezpečnostní atd. O propojení kontroly, evidence a policie svědčí nakonec i fakt, že vídeňská státní policie vznikla v podstatě jako výsledek snahy vést přesnou evidenci cizinců, kterých bylo ve Vídni v polovině 18. století až přespříliš.
Na tuto činnost byl pevně navázaný aparát výběrčích daní. Na venkově i ve městě policie asistovala při výběru daní, mýt a cel. Do kontrolní a evidenční činnosti se zapojili i městští komoří (Stadtkämmerer), kteří dohlíželi na výběr daní. Kontrolovali současně protipožární opatření a plnění zdravotně-policejních služeb (čištění města, odvoz odpadků, kanalizaci atd.) a stavebně-policejních předpisů (kontrola novostaveb, stavebních řádů, nebo
průjezdnost ulic). Současně se vyhotovovaly různé soupisy - novorozenců, úmrtí, cizinců, daňových poplatníků atd.
Vývoj městské policie navazoval na vývoj policie teritoriální, které nejčastěji říkáme četnictvo. Uvedeme alespoň základní fakta.
Jak již bylo několikrát uvedeno výše, na regionální úrovni odpovídali za pořádek a bezpečnost ve všech státech střední Evropy příslušní regionální feudálové, v čemž navázali na práva a povinnosti bývalých kmenových vládců, kteří se změnili v první feudály. V Čechách a v Uhersku to byla nejdříve soustava královských hradů, jejichž posádky střežily nejdůležitější cesty obou království a v případě nutnosti pronásledovaly pachatele. V Čechách čele hradu stál správce (comes), kterého později nahradil kastelán (castellanus). K dispozici měl další podřízené. K. Malý a F. Sivák o nich píší: "Na hradech vznikají i další orgány státní moci: hradští soudci (vykonávají moc soudní), vladaři (vykonávají správu nad závislým obyvatelstvem v okolí hradu). Všeobecná kompetence hradské správy zahrnovala jak moc vojenskou, tj. velení hradské správy hradské posádce (družině), tak moc soudní a berní (vybírání dávek a poplatků)." Ve 12. století se ale v Čechách hradská (župní) soustava začala rozpadat. Moc kastelánů byla omezována a hranice hradských obvodů zmenšovány. Do popředí se dostali místní údělní vládcové, nebo jiní nositele imunit, vyčlenění z pravomoci místních představitelů královské moci.
Někteří větší oligarchové se snažili své území pacifikovat a udržovat zde klid a pořádek, nižší feudálové zůstávali spíše zdrojem místních šarvátek a nepokojů. Někdy se dokonce změnili v loupeživé rytíře a jejich vojáci obchodníky na cestách spíše okrádali, nežli chránili.
V 13. století proto v Čechách vznikl úřad krajských poprávců (iudices provinciales, iusticiarii, scabini maiores), jejichž české označení vycházelo ze spojení slov "po-právu". (Nejedná se tedy o pozdější odvozeninu slova, označující usmrcení odsouzeného.) Stát byl rozdělený do 12 krajů, přičemž každý měl 2-3 poprávce. Objížděli svůj obvod, soudili důležité spory a vedli boj proti zločinnosti a zejména proti lupičství. Úkoloval je zemský a dvorský soudce. Sami však museli pronásledovat každého zločince nebo psance, o jehož trestném činu se dověděli. Vznikající královská města měla povinnost s nimi spolupracovat. V čase vlády Karla IV. a Václava IV. (1379-1419) jim pomáhali krajští konšelé (scabini minores, consules, kmeti). Po určitém čase se této funkce zmocnila místní šlechta a někde se dokonce stala dědičnou.
Proto již v době první vlády krále Zikmunda (1419-1420), se objevili noví královští hodnostáři - krajští hejtmani, kteří se snažili královskou moc v kraji upevňovat a současně bojovat proti zločinnosti. Jejich postavení se utužovalo za vlády Ladislava Pohrobka (1453-1457), Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Jagellonského. V roce 1502 poprávce zcela nahradili a existovali pak několik století. Podle vzoru českých poprávců král Přemysl Otakar II. v čase své vlády v Rakousku, zavedl funkci zemského sudího (Obere Landrichter), který plnil v podstatě stejné úkoly a měl zajistit dodržování zemského míru.
Poprávci i krajští hejtmani využívali vlastní žoldnéře nebo posádky královských hradů. Předchůdci četnictva ale tito žoldnéři zatím nebyli. Na severu Moravy některé funkce četnictva plnil sbor portášů, ustanoven až v letech třicetileté války (1618-1648), který existoval až do začátku 19. století.
S bojem proti kriminalitě je spojena snaha o vytvoření prvního druhu jakési „tajné“ policie. První pokus o její vytvoření máme dochovaný z roku 1526, kdy v Rakousku měla mít za úkol boj proti silničním lupičům. Pod výrazem "tajná policie" se ale, víc než činnost politické policie, chápala spíše aktivita neuniformovaných představitelů moci, různých komisařů, dozorců a inspektorů. Přesto policejní řád Ferdinanda I. z roku 1552, poprvé platný pro všech pět vnitrorakouských zemí, vytvořil půdu pro rozšíření sítě udavačů (Anzeiger), o které se policie té doby, tj. soudy a úřady, opírala. V roce 1558 se objevil návrh, aby v Dolním Rakousku vznikla skupina tajných agentů (exploratores, Kundschaft, spionen), kteří by za úplatu hlásili úřadům důležité události. Nápad se ujal, protože další policejní řád (1566) rozšířil systém tajných agentů na území celého historického Rakouska. Jádro jejich činnosti směšovalo jednak proti zločincům, ale také proti různých "kacířům", především protestantům.
Prahy, ani Českého království se to zatím nedotýkalo. Ty časy ještě jen přicházely. Pražskou policii v tom čase hýbaly jiné věci.
Po nástupu Habsburků na český trůn nastaly další změny v systému její činnosti. Roztříštěné a poloprofesionální hlídkové sbory byly nahrazeny profesionálním městským vojskem, které hlídalo pražské hradby, městské brány a radnice jednotlivých pražských měst, jenž jsi i poté v oblasti vnitřní bezpečnosti udržovaly relativní samostatnost vůči jiným pražským městům. Městské vojsko neboli městská stráž, bylo řízeno bezpečnostní komisi, vytvořenou u radnice Starého Města. Pražská policie vstoupila do nové etapy své existence a očekávaly je další centralizační změny v podmínkách, kdy význam Prahy začal na úkor Vídně upadat a stejně tak její policie.