Koncem 50. let byl SNB v podstatě stabilizovaný, i když se střetal s řadou nových problémů. Státní bezpečnost se musela vypořádat s tím, že vyhrocené období v mezinárodní oblasti i uvnitř ČSR skočilo. Ze zahraničí od roku 1956 přestali docházet agenti-chodci, zmenšil se počet sabotáží, došlo k poklesu činnosti vnitřních odbojových skupin. Uvolnění mezinárodních vztahů našlo svůj výraz v poměrně volnějším pohybu na našich hranicích, zejména tak růstu počtu turistů ze západní Evropy, kteří ČSR již zcela legálně navštěvovali. Tak např. činnost Rádia Svobodná Evropa byla již pokládána za mnohem nebezpečnější než vysílání původních agentů-chodců na naše území. Začaly se rozvíjet mnohem rozsáhlejší mezinárodní ekonomické vztahy, což si vyžadoval změnu formy ochrany československé ekonomiky.
Podle tehdejších údajů vzrostl počet turistů ze západních zemí z 3830 v roce 1952, na 50 400 v roce 1956 a 63 261 v roce 1962. V roce 1963 z ČSSR vycestovalo 85 734, v roce 1964 – 155 064 a v roce 1966 243 522 osob. Stejně tak rostla emigrace, která stoupla oproti roku 1962 z počtu 538 na 2 589 osob v roce 1966.
Jiným problémem začalo být pronikání výsledků vědecko-technického pokroku do bezpečnostní práce – v podstatě neomezeném příjmu západoevropských televizí a rozhlasů, které postupně zasahovalo významné části ČSR. Šířily se magnetofony, tranzistorové rádia, které tento příjem ulehčovaly. Zejména moderní hudba v podobě jazzu a následně rokenrolu, byla vedením KSČ chápána jako negativní jev, nežádoucím směrem ovlivňující naši mládež a rázně, včetně policejních zásahů, proti nim vystupovalo., co ve svém důsledku mělo mezi mládeží zcela opačný ohlas. Vedení KSČ v tomto směru muselo ustoupit již počátkem 60. let. Na druhé straně se musí uvést, že mnohé koncerty těchto skupin končily demolicí sálů včetně jejich zařízení a následným zásahem VB.
Vzestup vědecko-technické revoluce svůj odraz nový přístup našel také v oblasti operativní techniky, kde Státní bezpečnost musela držet krok se světem, což nebylo vždy jednoduché a lehké.
Také Veřejná bezpečnost se stále více potkávala s některými novými problémy a to zejména ve využití spojovací a dopravní techniky. Přestože počet automobilů rostl jen pomalu, technické vybavení VB a počty dopravních policistů za tímto růstem více jako zaostávaly. Tlak pneumatik se při cestných prohlídkách kontroloval např. stiskem palce, chod motoru poslechem, stav motoru vizuálně atd. Zastarával také vozový park VB.
Přesto se až do konce 50. let již nic závažného neudálo. Výjimku tvořil dopad změny v oblasti územní organizace státu. Dne 9. dubna 1960 byl přijatý zákon č. 36/1960 Sb. o územním členění státu s účinností od 11. dubna 1960. Z původních 19 krajů a dvou ústředních národních výborů, členěných na 306 okresů s 14 807 obcemi, zůstalo jen deset krajů a 108 okresů, k čemu se připadlo hlavní město Praha s deseti obvody.
Další změny přineslo přijetí ústavního zákona č. 100/1960 Sb., který změnil název našeho státu na Československá socialistická republika, ve zkratce ČSSR.
Nová struktura státu se přirozeně odrazila v organizaci struktury SNB, kterou řešil rozkaz ministra vnitra z 2. března 1960, tedy již v době schvalování zmíněného zákona. V každém z deseti krajů vznikla Krajská správa MV, v rámci každé z nich pak správa VB. Zachována byla Městská správa VB v Praze s příslušnými deseti obvody, která se stala součástí Krajské správy MV Praha. V jednotlivých okresech byla zřízená Okresní oddělení MV, dělená na další oddělení. Nová struktura nabyla platnost 1. dubna 1960 a její realizace se setkala s výraznými personálními problémy, protože vznikly otázky, kam bývalé náčelníky a velitele zařadit. Jak vidíme z výše uvedeného, počet krajů byl snížen skoro až na polovinu, počet okresů dokonce o dvě třetiny.
Přechod z 50. do 60. let postupoval v rámci MV a SNB v podstatě plynule. V prvních letech se při stanovování úkolů SNB vycházelo z velice příznivých statistik druhé poloviny 50. let, ukazující na trend snižování kriminality a to jak na úseku VB, tak na úsecích StB, což špičkové orgány MV vedlo k určité závrati z úspěchů. Podle statistik klesl např. počet trestních činů z 120 187 v roce 1956, na 96 584 v roce 1960. Počet pachatelů současně klesl z 76 529 na 61 297. Podobné to bylo v oblasti StB. Od roku 1957 do roku 1960 klesl počet trestných činů označených jako velezrada z 289 na 42, vyzvědačství z 112 na 59, záškodnictví z 21 na 8 atd. Vzhledem ke změnám v ČSSR byla přijatá celá řada nových zákonů - Trestný zákon č. 140/1961 sb., zákon o trestním jednání soudním č. 141/1961 Sb., zákon o úlohách národních výborů při zabezpečování socialistického pořádku č. 60/1961 Sb.
Tento optimistický duch poznamenal také začátek 60. Let, i když výsledky statistik již byly jiné. Např. počet pachatelů v roce 1962 stoupl na 85 500, což bylo vážným varováním.
Přesto se nadšení z poklesu trestné činnosti projevilo v procese přípravy podkladů pro XII. sjezd KSČ, který se konal v prosinci 1962. V jeho matriálech bylo konstatováno: „s narůstajícím socialistickým uvědoměním nejširších mas bude se přirozeně činnost Bezpečnosti, spodů a prokuratury v porovnání s například dnešním stavem zmenšovat. Boj proti negativním jevem povedeme stále více organizátorskou prací a morálně výchovným působením“. V dokumentech MV, které se rozpracováním této teze na podmínky Ministerstva vnitra a Sboru národní bezpečnosti, se pak obdobně konstatovalo, že „práce SNB v mnoha směrech neodpovídá tomuto stupni vývoje společnosti“, tj. tomuto hodnocení.
V oblasti StB se mluvilo o nutnosti přenést jádro působení od vnitřního protivníka k vnějšímu, přičemž se zdůrazňoval boj proti ideologické diverzi, ochrana ekonomiky a státního tajemství. Další úkoly stanovilo usnesení Sekretariátu ÚV KSČ Některé zásady a opatření na prohlubování stranické kontroly a vplyvu KSČ z 3. ledna 1963.
V rámci uplatňování závěru tohoto sjezdu pak byly zpracovány dva dokumenty: Výhled činnosti VB do roku 1970, Výhled činnosti StB do roku 1970 a Hlavní směry a cíle činnosti Ministerstva vnitra.
Mezi základní úkoly\ VB stanovil:
1) Vyjasnit a formulovat postavení a úkoly Veřejné bezpečnosti v systému státních orgánů a upřesnit vztahy VB k národním výborům;
2) Dosavadní organizační strukturu Veřejné bezpečnosti uvést do souladu se současnými úkoly;
3) Řídící a organizátorskou činnost Veřejné bezpečnosti přizpůsobit požadavkům současného ponětí práce,
4) V souladu s náročností úkolů Veřejné bezpečnosti zvýšit politickou a odbornouz úroveň příslušníků Veřejné bezpečnosti.
Na úseku boje s kriminalitou Výhled orientoval příslušníky VB na překonání defenzivního ponětí práce a nastoupení ofensivního, cílevědomého, plánovitého a komplexního boje s trestní činností.
Výhled se stejně tak věnoval přípravě zásadní organizační změny na nejnižším článku – zřízení OO VB, posilnění postavení HS VB, správ VB v krajích a vyřešení začlenění železničních oddělení VB. Současně upozornil na závažný personální problém, kdy se v letech 1964 – 1970 předpokládal odchod 5750 příslušníků do důchodku. Již tehdy bylo jasné, že skoro 50 % nových příslušníků, kterých nábor měl následně začít, nebude postačovat kvalifikačním předpokladům. Ve výhledu se současně objevily teze, že úloha StB bude časem klesat, což se mělo odrazit ve snížení počtu její příslušníků. V oblasti organizační prácr se objevily názory úplně od sebe oddělit VB a StB, přičemž VB měla postupně na sebe přebírat některé z dosavadních úkolů Státní bezpečnosti.
Výhled činnosti StB do roku 1970 tyto myšlenky v podstatě zopakoval a uvedl, že sféra její činnosti se bude výhledově zužovat a těžiště boje se přenese do boje proti zahraničním rozvědkám. Výhled kritizoval výslednost práce StB, zejména pokud se jednalo o boji proti vnějšímu protivníkovi. Upozorňoval např., že její podíl na ochraně ekonomiky má v nových podmínkách má charakter obecné a ne státně bezpečnostní. Mezi základní problémy, kromě výše uvedeného, stanovil:
- v této souvislosti (s bojem proti vnitřnímu protivníkovi – pozn. J.S.) se nedodržuje základní dělba práce mezi tehdejší II., III. a IV. správou MV,
- organizační struktura StB už nevyhovuje potřebám,
- stejně tak nevyhovuje vzdělanostní úroveň příslušníků StB a
- objevuje se nedostatečná stabilita kádrů a jejich fluktuace.
V závěru dokument vyzýval, uskutečnit organizační přestavbu StB, především formou sjednocení kontrarozvědné činnosti, vytvořit Hlavní správu StB, krajské a okresní správy StB.
Že se nejednalo jen o pouhé dokumenty, ukazuje fakt, že zanedlouho došlo k realizaci jejích mnoha úkolů. Dne 13. března 1963 došlo ke zrušení politického aparátu VB, zřízeného v roce 1952. V návaznosti na to došlo k reorganizaci resortního školství a vrcholem této činnosti bylo zřízení Ústavu kriminalistiky při Právnické fakultě UK v Praze. Byl to úkol skutečně závažný, protože v roce 1962 nesplňovalo kvalifikační předpoklady 73 % a v roce 1963 75 % příslušníků. Výuka začala až v školním roce 1966/1967.
Ve stejném roce začala pracovat mimořádně důležitá instituce a to Kriminalistický ústav VB, který sjednotil roztříštěné složky na různých úrovních a vytvořil jednotné vědecké pracoviště. Významnou úlohu sehrával také jeho vědecká rada.
Na základě usnesení Předsednictva ÚV KSČ z 10. prosince 1963 pak došlo k vytvoření jednotné kontrarozvědky a to spojením stávající II., III. a IV. správy MV. Reorganizace měla zabránit tříštění sil a prostředků. V podmínkách rezortu bylo toto usnesení realizované rozkazem ministra vnitra č. 46 z 28. prosince 1963. Stávající správy MV měly skončit svou činnost k 31. prosinci 1963 a svou činnost rozvinout k 1. lednu 1964. Při řízení nové instituce byly 17. února 1964 vydané Zásady hlavního zaměření a organizační struktury jednotné československé rozvědky. O pár let později bylo toto opatření zásadně kritizováno, přičemž se argumentovalo, že v rámci této reorganizace došlo k oslabení působnosti III. správy MV (boj s protistátní trestní činností vnitřního nepřítele politické povahy) a IV. správy MV (ochrana československého národního hospodářství) a naopak jednostrannému posílení II. správy MV (boj s nepřátelskou činností rozvědek kapitalistických států). Po tomto datu zůstalo jen 6 správ MV – I. rozvědka, II. kontrarozvědka, III. VKR, IV. sledování, V. ochrany stranických a státních činitelů a VI. operativní techniky.
Strukturální změny v té době dovršil rozkaz ministra vnitra č. 12 z 24. března 1966, který zřídil Hlavní správu StB a realizoval změny i na úseku VB.
V této souvislosti můžeme konstatovat, že spor o jednotnou nebo nejednotnou kontrarozvědkou pokračoval také v příštích letech a oba tábory, zastávající protichůdné názory, měly vždy k dispozici řadu argumentů, s kterými pak manévrovaly.
V návaznosti na to došlo 17. února 1964 k vydání rozkazu č. 10 ministra vnitra, kterým se výrazně snížil počet sledovaných osob uvnitř ČSSR. Pod kontrolou teď zůstalo jen 5,3 % původně sledovaných osob.
K předpokládaným změnám došlo také u VB. Impulz k tomu dávaly zejména hrozící statistiky. V roce 1962 stoupl počet trestných činů a přečinů na 177 168, v roce 1964 to již bylo 218 168 a v dalším roce 1965 na 241 911. Stoupal počet pachatelů, rostly trestné činy násilné, majetkové a hospodářské. Kriminalita stoupala zejména ve velkých městech – v Praze, Bratislavě, Ostravě, v Severočeském kraji atd.
Východisko se vidělo v likvidaci okrskových zmocněnců a návrat ke stanicím SNB, tentokráte pod názvem Obvodní oddělení VB – OO VB. Práce na tomto úkolu začaly již v roce 1963 a v tom samém roce se objevily první experimentální OO VB. Protože se osvědčily, rozkaz ministra vnitra č. 3 ze dne 19. ledna 1964 zavedl OO VB na celém území státu. Podobně jako při zavedení nové struktury StB, také v tomto případě se argumentovalo efektivností, snahou o využití celého potencionálu VB v místě, jeho soustředění pro zákrok atd.
V roce 1964 došlo ke sloučení Velitelství Pohraniční a Vnitřní stráže a 7. zvláštní prapor VS – Hradní stráž, byl podřízen velitelství 2. pluku Vnitřní stráže v Praze -Vršovicích. V tomto období se Hradní stráž podílela na mnoha bezpečnostních akcích, slavnostních aktech na Pražském hradě a na Letné, při oslavách 1. máje, spartakiád a mnoha dalších akcích, kterými je úkolovala VIII. správa Sboru národní bezpečnosti.
Kromě toho byly provedené další změny. Došlo k přestavbě řídících článků v centrále, krajích a okresech, k zrušení samostatné struktury řízení železničních oddělení VB a roztříštěný výkon správních agend byl soustředěný do jednoho správního oddělení.
Novým prvkem obou základních složek Sboru národní bezpečnosti bylo vytvoření samostatných Správ vyšetřování VB a StB, podle rozkazu ministra vnitra č. 4 z 21. ledna 1964, který vstoupil do účinnosti k 1. únoru 1964.
Celkový vývoj byl dovršený přijetím zákona č. 70/1965 Sb. ze dne 30. června 1965 o Sboru národní bezpečnosti. Sbor už nebyl výkonným orgánem národních výborů, ale samostatným orgánem, vyvozujícím svou působnost ze zákona. Konkrétněji jako předešlý zákon stanovoval úkoly SNB. Stejně tak upravoval jeho vztah k národním výborům na úseku místních záležitostí při ochraně veřejného pořádku
Zákon taxativně vyjmenoval a vymezil hlavní úkoly SNB. V jejich čele stál úkol zajistit ochranu socialistického společenského a státního zřízení, odhalovat a zneškodňovat nepřátelskou činnost namířenou proti ČSSR a chránit občany před takovouto činností. Současně stanovoval další úkoly – zajišťovat ochranu hranice, objektů zvláštní důležitosti, v souladu s národními výbory ochranu veřejného pořádku, bezpečnost a důstojnost osob, ochranu majetku, dbát o bezpečnost a plynulost silničního provozu, vyšetřovat a vyhledávat trestnou činnost…
Zákon však rovněž znamenal prosezení tendence oborové samostatnosti obou složek SNB: „Sbor národní bezpečnosti tvoří Státní bezpečnosti a Veřejná bezpečnost, které jsou oborově samostatnými složkami.“
Ještě v roce 1965 došlo ke dvěma organizačním změnám,
1) Na základě zákona č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 23 byl k 1. srpnu 1965 zřízený Sbor nápravní výchovy.
2) Na základě usnesení Předsednictva ÚV KSČ z 26. října 1965 o vytvoření jednotných československých ozbrojených sil a rozkazu prezidenta republiky, byly naopak rozkazem ministra vnitra č. 41 ze dne 5. listopadu 1965 k 1. lednu 1966 převedené do podřízenosti MNO Pohraniční a Vnitřní stráž. V podřízenosti MV zůstaly jen oddělní pohraničních kontrol, Civilní obrana, její kádrové vojenské jednotky, samostatný strážní prapor Hrad a zajišťovací jednotky KS SNB a centrály KV. K tomu již 1. dubna 1965 přešla pod MV ochrana státní hranice s NDR a později s MLR, kde vznikly Pohraniční oddělení SNB.
Další změny se udály na základě dokumentu Zásady uspořádání řídící činnosti Sboru národní bezpečnosti a Sboru nápravní výchovy, přijatém Předsednictvem ÚV KSČ 15. února 1966. Stanovil následující úkoly:
1) postupná organizační přestavba resortu směrem k posílení výkonu služby, omezení přebujelosti řídícího aparátu, překonání roztříštěnosti a využití vnitřních reserv resortu,
2) posílení oborové samostatnosti VB a StB,
3) příprava převedení řízení národních výborů do sféry Ministerstva vnitra.
Na základě toho se Krajské správy Ministerstva vnitra se ještě v tomto roce přejmenovaly na Krajské správy Sboru národní bezpečnosti. Jejich organizaci, stejně jako Okresních oddělení VB stanovil rozkaz ministra vnitra č. 12 z 24. března 1966.
XIII. sjezd KSČ, který se konal na přelomu května a června 1966, se musel vypořádat s neustálým růstem vnitřních problémů v tehdejší ČSSR. V oblasti SNB znamenal jasný obrat, protože na rozdíl od sjezdu předcházejícího, do čela pozornost SNB a zejména StB opět postavil problematiku boje proti tzv. vnitřnímu protivníkovi. Současně potvrdil přechod řízení národních výborů pod Ministerstvo vnitra, které měla od roku 1952 v kompetenci vláda. Dne 29. června 1966 byl schválený zákon č. 66/1966 Sb. o národních výborech, který vstoupil do účinnosti 13. července 1966. Ministerstvo vnitra se tím rozdělilo na dva úseky:
a, bezpečnostní a
b, civilně-správní, do čela kterého byl jako náměstek ministra postavený Milouš Jakeš, který tuto funkci vykonával až do konce května roku 1968.
V zhoršující se vnitropolitické situaci se tedy podle závěrů XIII. sjezdu KSČ Sbor měl opět stát spolehlivým nástrojem potlačování nespokojených a státu nepřátelských nálad.
Vše mělo směřovat k posílení boje proti kriminalitě, která dále neúprosně stoupala. V roce 1966 to bylo 237 513 a v roce 1967 dokonce 244 671 případů. Také vzrůst kriminality naznačoval, že se stát ocitá uvnitř vážné vnitřní krize, která nebyla jen ekonomickou, ale stále více společenskou. Vedení rezortu se v této situaci vydalo dvěma směry. Tím prvním bylo pokračování praxe reorganizací a hledání vnitřních rezerv v resortu i SNB. Typickým dokumentem tohoto přístupu byl Výhled plánu úkolů Ministerstva vnitra do roku 1970. Nedá se říct, že by neodpovídal realitě, ale řada úkolů, v termínech, které byly dány, byla nesplnitelná.
Tím druhým směrem bylo hledání zcela nových přístupů k řešení bezpečnostní problematiky. Projevovala se zejména na půdě Studijně analytické skupiny ministerstva vnitra, vedené Stanislavem Padrůňkem. Její vplyv je jasný již při tvorbě výhledových dokumentů resortu ze začátku šedesátých let, v průběhu kterých se postavení SAS neustále upevňovalo. Skupina hodlala navázat na všechna pozitiva let 1945-1948 a zcela se distancovat od politiky a praxe let padesátých. Uvnitř resortu nacházela podporu u řady zejména mladších příslušníků SNB, zatímco starší kádry, úzce spjaté s praxí padesátých let, její činnost podrobovaly silné kritice. Skupina navázala styky s reformní části vedení KSČ a komunistickými intelektuály, zejména se Zdeňkem Mlynářem a jeho okolím, kteří hodlali vnitřní stav naší společnosti řešit na úplně jiných a to liberálních základech, než tomu bylo do té doby. V roce 1966 SAS uspořádala seminář ve Varvařově a prezentovala své myšlenky, v roce 1967 seminář pokračoval jednáním v Praze. Vystoupila zde řada kritických komunistických vědců - politologů, sociologů, historiků a filozofů, po roce 1969 ze strany vyloučených – M. Král, J. Hermach, Zd. Mlynář, K. Kosík, Fr. Šámalík, J. Klofáč a P, Machonin. J. Klofáč, M. Král a Zd. Mlynář dokonce vedli tři z pěti závěrečných besed k hlavním tématům.
V roce 1967 se vnitropolitická situace nadále vyostřila a to zejména kolem červnového IV. sjezdu spisovatelů, po kterém začaly represe vůči části spisovatelské obce. Problémy rostly uvnitř KSČ, kde se již tehdy diferencovalo několik základních skupin, což potvrdil vnitrostranický výzkum. Nespokojenost rostla zejména na Slovensku, kde se objevovala nebývale silná kritika tehdejšího 1. tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR A. Novotného, kombinovaná nesouhlasem s nerovnoprávným postavením Slovenska v rámci ČSSR. Do těchto momentů ale SNB moc vstupovat nemohl. Dokumenty, zveřejněné po roce 1989, ale ukazují, že A. Novotný se vážně zabýval otázkou možného nasazení armády proti svým politickým oponentům, což by se bez asistence SNB neobešlo. Ale podle všeho až do konce roku 1967 zůstalo jen u plánů.
Jiné to bylo v průběhu tzv. strahovských událostí – ze začátku recesistických studentských demonstrací proti výpadkům elektřiny na Strahovských kolejích, přičemž poslední z těchto demonstrací byla 1. listopadu 1967 orgány VB rozehnána, protože se podle názoru řídících složek VB změnila v demonstraci protistátní. Rovněž tento akt přispěl k rozhodnutí, že musí dojít k nějakému novému řešení a prvním krokem k němu bylo odvolání A. Novotného z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ 5. ledna 1968 a jeho nahrazení A. Dubčekem.
Již tato personální změna vytvořila první problémy pro Státní bezpečnost. Upozornil na to náměstek vnitra pro StB J. Klíma v listě, který adresoval ministru vnitra Josefovi Kudrnovi. Podle něj řada forem, metod a prostředků práce StB neměla své zakotvení v právní podobě a prováděla se pouze se souhlasem A. Novotného. Současně žádal, aby se nové stranické vedení vyslovilo k otázce, zda pokračovat v rozpracovávání řady akcí, vedené proti studentstvu, stupňující se novodobé emigraci, ochrany utajovaných skutečností, kontroly poštovní korespondence, používání operativní techniky a agentury na vysokých školách, v kultuře a umění. Všechny tyto problémy se od února 1968 stále intenzivněji začaly rozebírat na stránkách československého tisku.
Problematika SNB záhy zaplňovala významné části všech deníků, týdeníků i měsíčníků. Veřejná bezpečnost byla kritizována za potlačení studentských demonstrací na Strahově, ale jádro kritiky se vzápětí přeneslo na Státní bezpečnost a SNV, přičemž na prvním místě byla rozebírána jejich činnost v první polovině 50. let. Tisk skoro denně přinášel v tomto směru velice emotivní materiály, týkající se řady politických procesů a perzekucí zcela nevinných lidí. Silně se rozhořela aféra kolem Novotného oblíbence gen. J. Šejny a pokusu části armádního velení zasáhnout do jednání prosincového a lednového pléna ÚV KSČ, které skončily odvoláním A. Novotného. Výsledkem byly další demise, mezi jinými také ministra vnitra J. Kudrny, který ji podal 15. března 1968. Až do nástupu nového ministra vnitra resort vedl 1. náměstek odstupujícího ministra J. Záruba.
Uvnitř Sboru mezitím začal diferenciační proces. Reformní křídlo kolem St. Padrůňka zpracovalo dokument Náměty k postavení a úloze Ministerstva vnitra ve státní správě a jeho řízení vládou. Poprvé se v něm veřejně mluvilo o nežádoucí koncentraci moci v MV, ale také o dalších věcech - odebrání resortu řady aktivit a pravomocí tak, aby se z MV stal především správní orgán a ne orgán mocenský. V oblasti StB se navrhovalo vyčlenit rozvědku spod jejího řízení a podřídit ji jako samostatný orgán předsedovi vlády. Činnost StB pak zaměřit výlučně proti vnějšímu protivníkovi, maximálně proti jeho pomocníkům uvnitř ČSSR. V perspektivě se naznačovala tendence převést zbytek ŠtB od SNB a MV k předsedovi vlády. V oblasti VB se navrhovalo vyřešit její vztah k národním výborům, osamostatnit složky kriminalistickou, pořádkovou a dopravní. V oblasti MV se zejména ostře kritizovala podřízenost resortu špičkám KSČ a naopak se navrhovalo zřídit branný a bezpečnostní výbor Národního shromáždění. Tento výbor byl nakonec ustanovený 29. března 1968 a do jeho čela byl postavený Leopold Hofman, člen KSČ, jeden ze zakladatelů SNB, v letech 1948-1951 a v roce 1968 blízký spolupracovník J. Pavla. Ve své nové funkci působil až do října 1969.
Ve stejné době se objevily snahy o obnovení odborové organizace v SNB. Iniciativní skupina, která si od ledna 1968 kladla tento cíl, se ale sešla až 12. května 1968, která na 14. červen 1968 svolala aktiv delegátů přípravných výborů, ale dále se již nedostala.
Další posílení zaznamenala reformní skupina na konferenci Hlavního výboru KSČ, která se uskutečnila ve dnech 16. – 17. března 1968. Stávající vedení HV KSČ sice připravilo vlastní dokumenty, ale ty byly reformní skupinou odmítnuté a za podpory nového vedoucího VIII. oddělení (státní administrativy) ÚV KSČ gen. Václava Prchlíka, který v lednu 1968 ve funkci vystřídal generála M. Mamulu, (kterého si není nutné plést s jiným M. Mamulou – předsedou KSČ v Severomoravském kraji po roce 1971), byly připravené nové. Konference se pak nesla zcela v duchu kritiky stávajícího systému práce HV KSČ, ale stejně tak se kriticky hovořilo o práci celého rezortu. Významný projev přednesl právě V. Prchlík. Výsledkem konference bylo nejenom zvýšení samostatnosti jednotlivých ZO KSČ vůči HV KSČ, ale také odvolání všech třech tajemníků HV KSČ a zvolení nových. Důležité místo mezi nimi zaujali J. Rybář a M. Homoláč, nový vedoucí tajemník HV KSČ.
Tento proud byl výrazně posílen 8. dubna, kdy byl do čela resortu postavený Josef Pavel, člověk nejdříve spoluodpovědný za rozpoutáním politických procesů v první polovině 50. let, pak její oběť a dlouholetý vězeň. Uvnitř resortu se objevil již v lednu 1968, kde přednášel na základě pozvání SAS, přičemž některé dokumenty naznačují, že o něm jako o potencionálním ministrovi vnitra mluvil Zdeněk Mlynář již v roce 1967. Jeho silné postavení potvrzuje i skutečnost, že St. Padrůněk, J. Hošek (ustanovený do funkce náčelníka jeho sekretariátu) nebo L. Hofman, byli jeho dlouholetými přáteli a spolupracovníky.
Kolem nového ministra se postupně soustředila skupina lidé stejného politického smýšlení, která prosazovala novou politickou linii. Byli to kromě St. Padrúňka a J. Hoška, dále J. Ryppel, J. Peřina, J. Večerník, O. Hromádko, O. Šebor, J. Plašil, J. Vlček a řada dalších. Reformní proud, v roce 1968 označovaný jako progresivní, po roce 1968 jako pravicově-oportunistický, měl řadu stoupenců, jak ve všech stupních struktury Veřejné bezpečnosti, tak na několika správách StB. Svědčí o tom výsledky prověrek, které se uskutečnily v letech 1969-1970.
Proti nim stál vyhraněný proud, v roce 1968 označovaný jako konzervativní, po roce 1969 jako marxisticko-leninský. Nejsilnější pozice měl v řadě správ StB, ale také v některých součástech VB. V březnu 1968 se pokoušel podpořit stávajícího ministra vnitra J. Kudrnu, později přešel k výraznějším aktivitám. Oporu nacházel na Hlavní správě StB, ale také na její krajských správách a zejména na Slovensku. Usnesení jejich stranických konferenci v létě 1968, např. ve Východoslovenském nebo Středoslovenském kraji, se rázně stavěly proti vývoji situace v ČSSR a požadovaly změnu nového kurzu. Nespokojena s vývojem byla rovněž část VB, která si stěžovala na šikanózní nálady, ve kterých někdy pracovala. Tak např. pracovníci Kriminalistického odboru na HS VB 5. května 1968 uvedli: „Dnes se už prakticky nezaobejde jediný zákrok proti opilcům, výtržníkům a jiným protispolečenským živlům, aby příslušníci VB nebyli jimi napadáni, vystavování fyzickému násilí, urážkám, nadávkám a vydírání.“ Kritika VB a její zákroků na čas ustoupila po vraždě mladého příslušníka VB Václava Kabeláče, kterého kriminální pachatel usmrtil dýkou 22. března 1968. Výsledkem byl pokles objasnitelnosti v prvním pololetí 1968 z 82,1 % na 75,1 % a řada trestních činů nebyla ani zaznamenána. Oficiální kriminalita tak poklesla oproti prvnímu pololetí roku 1967 z 116 882 na 102 678 trestních činů.
Významný, ale současně také indiferentní, byl třetí proud, který spojoval z různých příčin (někdy až kariéristických) váhající příslušníky SNB, kteří situaci buď nekomentovali, nebo disciplinovaně poslouchali každého, kdo se dostal do příslušné velitelské funkce. Podle vývoje situace buď nadále setrvávali na svých nevyhraněných stanoviscích, nebo se přidávali účelově k jedné nebo druhé straně.
Reformní proud podpořily také závěry dubnového pléna ÚV KSČ. Na jeho adresu A. Dubček ve svém referátu řekl: „Opatření, včetně kádrových, které se v současnosti uskutečňují, podpoří všechno zdravé na ministerstvu vnitra. Stranické konference a služební aktivy potvrzují, že zdravé síly v Bezpečnosti jsou v úplné převaze. Tyto síly jsou zárukou, že se obnoví důvěra veřejnosti k Bezpečnosti.“ Ve stejném duchu se pak nesly příslušné částí Akčního programu KSČ, které plénum přijalo. Vice-méně se v něm objevuje vše, co se nacházelo ve výše uvedených Námětech činnosti – přílišná koncentrace funkcí v MV, snaha budovat MV jako resort státní vnitřní správy, vyjmutí řady aktivit (věznice, archivy, tisk atd.) od ministerstva k jiným institucím. V náznacích se mluví o prozkoumání otázek vyšetřovacího aparátu. Hlavním úkolem SNB mělo být „odstranění všeho, co ve veřejnosti napomáhá udržovat pohled na bezpečnostní aparát, podmíněný minulou dobou porušování socialistické zákonnosti s výsadním postavením Bezpečnosti v politickém systému.“
V oblasti organizace SNB byl stanovený úkol: jednotný SNB rozdělit na dva rozdílné, na sobě nezávislé složky – VB a StB, přičemž se předpokládalo výrazné okleštění pravomocí StB a její kádrové oslabení. V jiném dokumentu se předpokládá v první etapě snížit její počet o 2000 lidí a v druhé, která měla začít v říjnu 1968, o stejný počet. Státní bezpečnosti měly být výhledově odebrány její kompetence v rozsahu 70 %. Akční program KSČ nakonec Státní bezpečnosti přímo zakazoval míchat se do vnitropolitických otázek. Pro VB byl vytýčený úkol výrazné podřízenosti vůči národním výborům.
Na základě tohoto dokumentu byly v květnu a červnu vypracované dokumenty resortní – Akční program MV, na jeho základě pak Akční programy VB a StB. Je zcela jasné, že bitva o StB a její kompetence, bude více než ostrá. Své slovo v tomto směru řeklo i Předsednictvo KSČ, které na svém zasedání 28. května 1968 rozhodlo vyňat Státní bezpečnost spod pravomoci MV, podřídit ji předsedovi vlády jako Ústřední správu zpravodajské služby. Následně bylo toto rozhodnutí rozpracováno usnesením vlády z 6. června 1968. J. Pavel proti tomuto rozhodnutí všemožně protestoval, ale marně.
Uvedené rozpory vedly k situaci, kdy skoro dva měsíce po boku ministra nového i nadále pracovali náměstci ministra původního. Tato situace skončila až koncem května, kdy byli konečně ze svých funkcí uvolněni náměstci staří a uvedeni do nich byli náměstci noví. Stalo se tak vládním usnesením č. 171 z 29. května 1968. Z hlediska vnitřního uspořádání resortu byla zvýrazněna funkce prvního náměstka, který se podle názoru, že ministr má představovat resort navenek a jeho první náměstek uvnitř Sboru, stal rozhodující postavou SNB. Do funkce byl jmenován Stanislav Padrůněk. Do funkcí dalších náměstků byli jmenováni: V. Šalgovič (StB), J. Majer (VB) a J. Ryppel (civilně-správní úsek). Jmenování V. Šalgoviče do této funkce bylo jasným signálem, že o osudu StB není definitivně rozhodnuto a patrně nedojde ke stoprocentnímu naplnění představ o její faktické likvidaci. V. Šalgovič pak svůj rezort vedl mnohdy zcela nezávisle na J. Pavlovi, závěry zasedání Kolegia MV, týkající se StB, neplnil a nakonec se jich přestal účastnit. Státní bezpečnost pak už šla zcela po své linii, i když se navenek příkazy, které dostávala, řídila.
J. Pavlovi nepomohlo ani to, že za jeho koncepci se postavila mimořádná konference HV KSČ, konaná 29. června 1968. Přesto bylo podniknuto několik opatření, které měly význam StB zmenšit. Předně byli 8. července ze svých funkcí odvolaní mnozí významní představitelé StB, jak na úrovni centrály, tak na úrovni krajů. Jednalo se o funkcionáře, kteří se zdáli být reformnímu proudu překážkou v procesu realizace své linie. Dne 8. srpna 1968 vyšel rozkaz ministra vnitra č. 39, kterým Státní bezpečnosti odebíral řadu kompetencí a převáděl je na VB. Šlo o zejména o problematiky boje proti tzv. vnitřnímu protivníkovi. Všechny tyto úkoly měl V. Šalgovič splnit do 30. září 1968.
První zjevné oslabení reformního proudu přišlo 25. července 1968, kdy ÚV KSČ zrušil své vlastní VIII. oddělení státní administrativy a gen. V. Prchlík se musel vrátit do armády.
Celý tento vývoj v podstatě skončil v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy celé území ČSSR obsadily vojska SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR. Okupace se stala šokem pro většinu příslušníků VB ale i část příslušníků StB, kteří zůstali věrni stávající vládě. Mnozí příslušníci VB pomáhali při distribuci potravin, léků, ale i oficiálního tisku v ulicích měst, přeplněných protestujícími občany, zajišťovali průjezdnost sanitek a důležitých automobilů. Většina z nich odsouhlasila a podepsala protesty proti zahraniční intervenci. Aktivně si vedl HV KSČ, ale i některé Celozávodní (celoútvarové) výbory KSČ, které fakticky převzaly řízení své složky po zatčení její představitelů.
Významná část příslušníků StB, zejména v Praze a ve větších městech, pomáhala jednotkám Varšavské smlouvy již při jejich vstupu na území ČSSR, zejména v Praze při přistávání prvních letadel na Ruzyňském letišti, navigovala jejich speciální jednotky po městě, podílela se na zatýkání členů Dubčekova vedení i jejich internaci, stejně tak zatýkání nespokojených příslušníků StB na I. správě MV, HS StB a Správě StB v Praze, obsazení budovy Ministerstva vnitra v Praze atd. Současně se do svých funkcí vrátili v podstatě skoro všichni hodnostáři StB, odvoláni 8. července a opět řídili své pracovníky. J. Pavel, působící v ilegalitě, sice 24. srpna 1968 svým rozkazem z funkcí odvolal další představitele StB a oznámil, že vláda z funkce jeho náměstka odvolala V. Šalgoviče, ale již neměl sílu tento rozkaz uvést do praxe.
Všechny tyto aktivity totiž skončily na konci srpna 1968, kdy byly vedením strany a státu přijaté podmínky tzv. Moskevského protokolu. Prvním odvolaným z funkce se pak stal ministr vnitra J. Pavel, po něm následovali další. Spolu s ním ze svých funkcí odešli St. Padrůněk, J. Hošek, M. Regent a J. Peřina, kteří museli rovněž opustit posty v kolegiu ministra. Funkci ministra k 31. srpnu 1968 převzal Jan Pelnář, který 5. září sestavil vedení svého resortu. Slovák J. Majer se stal jeho prvním náměstkem, ve funkci náměstka pro civilně správní úsek zůstal J. Ryppel. Náměstkem pro VB se stal J. Rybář, náměstkem pro StB F. Vašek. Do čela nově ustanovené Slovenské správy MV byl postaven E. Pepich. Následně byla zastavena všechna opatření, která se v první etapě realizace Akčního programu kontrarozvědky již učinila, a začaly práce na úpravách Akčního programu MV.
V podstatě boj o StB pokračoval, i když v poněkud změněných podmínkách. Na odpor narážely snahy obnovit StB v rámci nějakého pracoviště, zabývající se vnitřním zpravodajstvím. Inspekce ministra vnitra současně prověřovala činnost některých vedoucích představitelů StB – Klímy, Housky, Molnára. Miloty, Ripla a Kužucha v období po 21. srpnu 1968, oni na oplátku požadovali prověřit ty funkcionáře SNB, kteří se postavili proti nim.
Největším organizačním problémem byla otázka dopadu chystané federalizace státu na postavení a činnost MV a SNB. Spory se vedly o postavení příštího FMV a stejně tak republikových ministerstev. Některé materiály dokonce s ustanovením FMV ani nepočítaly, pouze s Federálním výborem pro věci vnitřní. Za zřízení FMV se stavělo jak stávající Ministerstvo vnitra, tak Slovenská zpráva MV. V zákoně o československé federaci č. 143/1968 Sb. se nakonec FMV objevilo.
Jiný spor probíhal kolem otázky obnovení a upevnění veřejného pořádku, což požadoval Moskevský protokol. Základem jeho řešení se stal rozkaz ministra vnitra č. 51 ještě z 31. srpna, který posílil hlídky VB v ulicích o vojáky československé armády a CO. V Praze, Brně, Bratislavě, Ostravě, Banské Bystrici a v Košicích byly hlídky VB posílené frekventanty škol MV. V Praze byla dokonce rozkazem ministra vnitra č. 52 z 2. září 1968 vytvořena 100-členná pohotovostní jednotka z řad příslušníků štábních útvarů a útvarů služeb MV. Pořádkové jednotky byly vedeny k rázným zákrokům vůči protestujícím v ulicích, což se projevilo 28. října a 7. listopadu 1968 v Praze. Tyto jednotky se podílely také na dozoru nad studentskou okupační stávkou, která začala hned po listopadovém plénu ÚV KSČ v roce 1968.
Z funkce tajemníka ÚV KSČ ale na tomto plénu odstoupil Zdeněk Mlynář, v kterého kompetenci bylo stranicky řídit MV a SNB a to již od jeho nástupu do této funkce v květnu 1968. Význam této jeho funkce vzrostl po likvidaci VIII. oddělení ÚV KSČ a proto odchod Zd. Mlynáře z této funkce měl značné důsledky pro činnost reformních sil uvnitř MV a SNB.
Dne 1. ledna 1969 vstoupil v platnost zákon o československé federaci. ČSSR se vnitřně rozdělila na dvě republiky – Českou socialistickou republiku (ČSR) a Slovenskou socialistickou republiku (SSR). Původně předpokládaný název Československá socialistická federativní republika (ČSFR) se neprosadil.
Federálním ministrem vnitra se stal Jan Pelnář, do čela MV SSR byl postavený Egid Pepich a do čela MV ČSR Josef Grösser. Na FMV byla zřízena funkce státního tajemníka a do ní byl jmenovaný Ján Majer, kterého funkce byly zrušena již v dubnu 1970. Civilní úsek a VB byly přesunuté na republikové MV.
Na MV ČSR vzniklo 5. března 1969 Hlavní velitelství VB, jako jeden z útvarů jeho výkonného aparátu. Podléhaly mu služby kriminální, pořádková a dopravní. Kromě něho pracovala Správa vyšetřování VB. Hlavní velitelství (Hlavné veliteľstvo) VB vzniklo také na Slovensku.
Na FMV byla 1. března 1969 zřízená Federální správa zpravodajské služby, která nahradila Hlavní správu StB. Na nižší úrovni vznikly dvě republikové Hlavní správy StB, přímo řídící výkon služby. Kromě nich na úrovni obou republik působily republikové Správy vyšetřovaní StB, na které se 1. února 1969 rozdělila původní Správa vyšetřování StB. Federální správa zpravodajské služby existovala až do 28. ledna 1971. V ČSR republiková Hlavní správa StB existovala do 27. října 1970.
Federální správa zpravodajské služby se dělila na Hlavní správu rozvědky s krycím názvem I. správa SNB, Hlavní správu kontrarozvědky – II. správa SNB, Hlavní správu vojenské kontrarozvědky – III. správa SNB, Správu sledování IV. správa SNB, Správu ochrany stranických a ústavních činitelů – V. správa SNB a Správu operativní techniky – VI. správa SNB.
K 1. lednu 1969 byl navíc spod Ministerstva vnitra vyčleněn Sbor nápravní výchovy a v každé z republik byl podřízený příslušnému ministrovi spravedlivosti.
Do dubna 1969 orgány VB ještě několikrát zasahovaly proti demonstrantům. V průběhu pietní akce a následného pochodu Prahou za Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 spáchal sebevraždu upálením na protest prosti rostoucí pasivitě obyvatelstva, sehrály spíše pozitivní roli. Chránily smutečný pochod a zabraňovaly výtržnostem a provokacím. V další etapě ale stále rázněji proti demonstrantům zasahovaly a to zejména 28. března 1969 po demonstracích, které se uskutečnily po druhém vítězství hokejistů ČSSR na SSSR. Zvláště ostrý průběh měla demonstrace v Praze, kde svou roli sehráli agenti a příslušníci StB, kteří demonstranty vedli proti kancelářím Aeroflotu., která byla napadena a zničena. Došlo k ostrým srážkám mezi jednotkami VB a demonstranty. Podobné demonstrace se konaly také v jiných městech republiky. Oficiální údaje o počtech lehce nebo těžce zraněných demonstrantů přirozeně neexistují. Společný rozkaz třech ministrů vnitra č. 4 z 2. dubna 1969 uvádějí pouze fakta za SNB – zraněných bylo 65 příslušníků VB, z toho tři těžce. Tím byla dána záminka na provedení personálních změn na čele KSČ. Na zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 byl následně ze své funkce odvolaný A. Dubček, kterého nahradil mnohem ráznější Gustáv Husák.
Nová opatření pak již na sebe nedala dlouho čekat. G. Husák a jeho vedení udělali vše pro to, aby situaci v ČSSR postavilo zcela zjevně do roviny, nutné pro konzervativní síly v ČSSR a pro vedení KSSZ.
Obzvláště pečlivě se chystalo na 1. výročí 21. srpna. Již od dubna začaly práce na vytvoření Pohotovostního útvaru VB, kterého účelem bylo zasahovat proti demonstracím. Přesto podle rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 51 z 11. července 1969 byly při krajských správách SNB vytvořeny pořádkové jednotky SNB v síle 20-50 mužů. V srpnu pak probíhala mobilizace oddílů Lidových milicí a před útvary SNB předstupovali přední straničtí činitelé, aby je svými argumenty usměrnili. Nakonec byla vyhlášena pohotovost SNB, která měla vzniku demonstrací zabránit. Krátce před 21. srpnem 1969 vydal federální ministr vnitra své nařízení č. 18, které rozšířilo použití mírnějších prostředků při potlačování demonstrací. Přesto VB v Praze první fázi demonstrací (18. – 21. srpna 1969) zvládala jen vypětím všech sil a ve dnech 20. a 21. srpna jen za přispění jednotek Lidových milicí a nakonec i armády. Kromě použití tzv. mírnějších prostředků, včetně nasazení vodních děl, došlo také ke střelbě. Dne 20. srpna byli zastřeleni dva demonstranti, na druhý den postřeleno 15 demonstrantů a jeden demonstrant byl střelbou smrcený. Střílelo se i v Brně, kde byli dva demonstranti usmrceni a osm jich bylo zraněno. Kromě jednotek VB na celém území státu zasahovalo 20 000 vojáků a 27 000 milicionářů. Celkově bylo zadrženo 2400 lidí.
Předsednictvo Federálního shromáždění přijalo 22. srpna 1969 zákonné opatření č. 99/1969 Sb., tzv. pendrekový zákon, který dal zasahujícím jednotkám mimořádné pravomoci. Platil do 31. prosince 1969 a umožnil zadržet zatčené až na 21 dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Několik set osob bylo kvůli tomuto zákonu odsouzeno ještě konce roku ve speciálním zkráceném řízení. Represivní opatření podepsali všichni nejvyšší činitelé, i tehdejší předseda parlamentu Alexander Dubček, který byl po potlačení demonstrací také z této funkce odvolaný.
Po potlačení demonstrací začalo období konsolidace a normalizace celé společnosti, ale i SNB. Čistky v SNB se již po třetí krát plně rozeběhly. Vedla je Komise ministra vnitra ČSSR pro objasnění služební činnosti některých pracovišť a příslušníků Ministerstva vnitra v letech 1968-1969. Komise sice vznikla již v červnu 1969, ale až po srpnu se její aktivita naplno rozběhla. Zamítla návrh tzv. generálního pardonu , požadujícího prosazení vzájemné beztrestnosti pro činy obou hlavních proudů v resortu v roce 1968 a místo toho tvrdě postihovala příslušníky i přívržence reformních sil. Již k 23. září 1969 muselo FMV opustit 121 příslušníků SNB a zaměstnanců, dalších 77 bylo přeřazeno na jinou práci. V šetření bylo dalších 385 lidí. Z MV ČSR odešlo 171 příslušníků na vlastní žádost, 51 muselo práci opustit, 37 bylo zproštěno funkce a 616 zůstávalo v šetření. Na MV SSR vše proběhlo zcela jinak. Z 249 vyšetřovaných bylo 56 případů ukončeno pohovory s náčelníky a stranickými výbory, 15 byly uloženy stranické tresty, 1 byl vyloučen z KSS (jako se KSČ na Slovensku nazývala), 17 bylo odvoláno z funkce, 4 byli výkonu funkce zproštěni a 157 případů bylo ještě nedořešeno. Tím ale čistky pouze začaly. Odhaduje se, že v letech 1969-1974 bylo celkově vyhozeno z MV a SNB 3500-4000 osob.
Pro zbylé příslušníky SNB Federální shromáždění přijalo 17. listopadu 1970 zákon č. 100/1970 Sb. o služebném poměru příslušníků SNB. Zákon nejenže upravoval samotný služební poměr, ale současně přesněji stanovoval práva a povinnosti příslušníků SNB a v celé řadě problémů je fakticky zvýhodňoval. Postupně byl stanovený náborový příspěvek, příslušník SNB se mohl rychleji dostat k tak žádanému bytu, měl výhodné zdravotní a rekreační zajištění, zajištěný stálý postup a řadu sociálních jistot. Zákon měl sehrát důležitou úlohu při náboru nových příslušníků SNB, s kterým se ale stejně již v polovině 60. let počítalo, protože SNB očekávala první generační výměna.
Mezitím ÚV KSČ svým rozhodnutím ze 4. září 1970 obnovil vlastní oddělení státní administrativy, tentokráte pod kódem XIII. a začal přímo řídit stranickou práci uvnitř Sboru. Již dávno předtím – v květnu 1969, si vedení KSČ volbou nových tajemníků HV KSČ na FMV na jeho mimořádné konferenci, zajistilo jejich stranickou loajalitu. Po čase se Hlavní výbor KSČ na FMV a stejně tak na MV ČSR podřídily novému vedení bezpodmínečně.
Nejdůležitější změnou oproti letům 1968-1969, ale bylo obnovení jednotné struktury Státní bezpečnosti a její přímé podřízenosti FMV, které za její činnost výlučně odpovídalo. Prvním krokem k centralizaci byl společný rozkaz č. 2 všech tří ministrů vnitra z 13. července 1970, vyhlášený na základě rozhodnutí Předsednictva ÚV KSČ z 5. června 1970, který republikové Hlavní správy StB 15. července 1970 podřídil Federálnímu ministerstvu vnitra. Na základě toho, byla 27. října 1970 zrušena česká Hlavní správa StB, zatím co slovenská dále existovala.
Přímo pod FMV i nadále spadaly: Federální správa zpravodajské služby /Hlavní správa rozvědky, Hlavní správa kontrarozvědky, Správa vojenské kontrarozvědky, Správa zpravodajské technicky, Správa sledování, Správa ochrany stranických a ústavních činitelů. Současně FMV získalo pravomoci nad částí Veřejné bezpečnosti a to v těch oblastech trestné činnosti, které svým rozsahem území obou republik překračovaly.
Dne 20. prosince 1970 byl přijat ústavní zákon č. 125/1970 Sb., kterým se měnil a doplnil zákon o československé federaci z 28. října 1968. Ve stejný den Federální shromáždění přijalo ještě dva důležité zákony. Prvním byl zákon č. 128/1970 Sb., který potvrdil centralizační snahy v oblasti ochrany veřejného pořádku a zajištění bezpečnosti. Zákon, který vstoupil v platnost 1. ledna 1971, dosvědčil skutečnost, že FMV teď řídí všechny útvary Státní bezpečnosti a v době mimořádného narušení veřejného pořádku dokonce také všechny útvary SNB. Stejně tak stvrdil řízení útvarů Veřejné bezpečnosti v následujících oblastech: padělání peněz a známek; nedovolenou výrobou a držení omamných prostředků; odhalování trestné činnosti prováděné na území obou republik; československými občany v zahraničí; v oblasti vedení evidence; celostátního pátraní; expertní činnosti; vědeckého výzkumu v oblasti VB atd. FMV i nadále koordinovalo činnost bezpečnostních sborů obou republik, pečovalo o ochranu hranice, bezpečnost a plynulost silničního provozu, chránilo státní tajemství, vydávalo pasy, povolení k pobytu atd.
Druhým byl zákon č. 133/1970 Sb. o působnosti federálních ministerstev. Také podle něj se FMV stalo centrálním orgánem státní správy pro oblast vnitřního pořádku a bezpečnosti; vypracovávalo koncepce dalšího vývoje, stanovovalo hlavní úkoly pro SNB, CO a VMV, vydávalo právní předpisy, zajišťovalo odbornou a politickou přípravu jejich příslušníků atd. Federální ministr vnitra měl také právo povolat vybrané příslušníky SNB k plnění úkolů FMV a stejně tak přímo jmenovat náčelníky Krajských správ SNB, i když jen na návrh republikových ministrů.
V lednu 1971 proběhla reorganizace orgánů vyšetřování StB. Dne 28. ledna 1971 bylo rozhodnuto o vytvoření Hlavní správy vyšetřování StB, která začala svou činnost k 1. únoru 1971 a pak v této podobě existovala až do 30. června 1974. Na úrovni obou republik dále působily Správy vyšetřování StB pro ČSR a SSR, které existovaly také do 30. června 1974.
Poslední velká změna, která se uskutečnila před XIV. sjezdem KSČ, byl vznik Federální správy VB rozkazem ministra vnitra č. 5/1971 Sb. Zákon současně zrušil všechny složky FMV, které se problematikou Veřejné bezpečnosti až do té doby zabývaly. V čele správy stál její náčelník, který měl zajišťovat koordinaci postupu obou republikových hlavních velitelů VB, konzultovat s nimi, vytvářet koncepce a stanovovat hlavní úkoly. V praxi však náčelník FS VB jejich autoritu, nebo dokonce autoritu republikových ministrů vnitra, někdy negoval, což vytvářelo nepříjemné třecí plochy.
Federální správě VB podléhaly: odbor koordinace a koncepce VB; odbor ústřední evidence; Federální kriminální ústředna a Kriminalistický ústav VB.