Česká policie v Habsburské monarchii
Svá policejní specifika si jednotlivé nejdůležitější části habsburské monarchie uchovaly i po vytvoření habsburské monarchie v roce 1526 a situace se začala měnit až v období absolutizmu, které se začalo prosazovat v čase vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna Josefa II. (1780-1790). Po proměně státu v dualistické Rakousko-Uhersko roku 1867 měl ale policejní vývoj v obou částech země přece jen své zvláštnosti.
Intenzivní pohyb nastal po porážce Napoleona I. Přestože Rakousko se zařadilo mezi vítěze a Francie napoleonské války prohrála, v habsburské monarchii byl přijatý francouzský policejní vzor v značně militarizované podobě. Policie se stala jedním z hlavních nástrojů udržení vnitřní stability monarchie a to jak v oblasti sociální, tak v oblasti národnostní. Zvláště silné postavení získala policie v časech Metternichova a Bachova absolutizmu (1815-1848 a 1849-1859), kdy byla akceptována idea policejního státu. Výbušná národnostní situace, neustále se komplikující situace mezinárodní a sociální, zabránily koncem 19. století, aby se v monarchii prosadil proces demokratizace policie. Ta se pak až do konce I. světové války vyznačovala rozvinutými militaristickými a represivními prvky.
Prim v policejní oblasti v rámci Habsburské říše hrála až do roku 1918 bezesporu Vídeň. V roce 1529, v čase prvního obléhání Vídně Turky, zde začala vznikat vídeňská Městská garda (Stadtguardia), jako výlučná zeměpanská instituce. Vznikla tak první ucelenější vojenská jednotka, která plnila vojensko-bezpečnostní úkoly. V roce 1569 byl učiněný další pokus sjednotit všechny druhy městských stráží a hlídek do jednotné organizace, řízené městským strážmistrem. Rozhodující byl ale rok 1580, kdy byla ve Vídni zřízená stálá císařská posádka o síle 150 mužů, nazvaná opět Městská garda. V jejím čele stál plukovník Městské gardy (Stadtgaurdia-Obrist). Po definitivním odstranění tureckého nebezpečí koncem 17. stol. význam Městské gardy upadal. Sice již od 16. století podléhala Dvorní válečné radě a vojenským velitelům, ale financovalo ji město Vídeň. Aby ušetřilo, začalo do její řad přijímat invalidy, čímž byla její bojeschopnost a tím také využitelnost ohrožená. V roce 1722 její členové dokonce odmítli zasáhnout proti vzbouřeným řemeslníkům. V roce 1741 byla nakonec zrušená.
V roce 1650 magistrát zřídil vlastní bezpečnostní organizaci Rumorwache, jejíž název je odvozený od slova „rumor“, což je možné přeložit jako: hluk, hřmot, povyk, přeneseně výtržnost. Zaměřovala se především na ochranu veřejného pořádku a konala hlavně pravidelnou noční hlídkovou činnost. Spolu s ní byla zřízená denní a noční stráž (Tag- und Nacht-Wache, později Siecherheits-, Tag- und Nacht-Wache), plnící obdobné úkoly, i když s menší intenzitou. Dolnorakouská zemská vláda její vznik podpořila a do jejího čela postavila svého představitele - rumormistra (Rumormeister), čímž si ji podřídila. Tato pořádková jednotka měla již určitou uniformu a byla vyzbrojena šavlemi a holemi, podobně jako jiné pořádkové služby v mocnářství.
Magistrát a zemská vláda její činnost podpořily řadou zákonů, které uvádí R. Maršan ve studii Dějiny policejní organizace rakouské: „obsáhlý řád k zachování veřejného klidu ve Vídni (Rumor-Ordnung) z r. 1666, zřízení káznice (1671),...patenty o dozoru na cizince a proti soubojům (Duellpatent) oba z roku 1683, řád požární z r. 1688 (Feuer-Ordnung) a zvláště četné předpisy směřující k zamezení žebroty patentem z r. 1679 počínající..." V letech 1687-1688 došlo k odzbrojení méně majetného obyvatelstva, zavedení veřejného osvětlení ve Vídni, zvýšení stavu Rumorwache na 65 mužů a zavedení nové hodnosti poručíka (Lieutenant).
Rumorwache požívala přiměřenou právní ochranu. Jak uvádějí P. Macek a L Uhlíř ve své knize Dějiny policie a četnictva I. Habsburská monarchie (1526-1918) „patent z roku 1724 zakazoval provinit se proti stráži slovem či skutkem; provinilci mohli být okamžitě zatčeni a potrestáni (v úvahu přicházely i tresty tělesné a hrdelní). V roce 1754 byl vydán patent o odboji proti stráži, který stanovil tresty za kladení odporu a zranění jejich členů. Již za pouhé vytažení zbraně proti strážcům zákona byly stanoveny doživotní nucené práce v okovech. Za zranění strážníka pak poprava mečem a pokud by snad postižený na následky zranění zemřel, měla být provinilci ještě před popravou useknuta pravá ruka. Na druhé straně se stráži zapovídalo tlouci lidi, kteří se jí nepostavili na odpor." Její stav se v roce 1706 zvýšil a v letech 1716-1717 se dokonce navrhovalo zřídit jízdní stráž (Reitende Rumorwache), která by posílila pěší městské hlídky a dokonce pečovala o klid a pořádek na silnicích v celém Dolním Rakousku. Tento návrh se ale neprosadil. V roce 1721 byli ve Vídni ustanoveni uliční komisaři (Gassenkommisäre), kteří kontrolovali svůj obvod (ve skutečnosti policejní rajon) a pátrali v něm po zločincích. S uličními komisaři jsme se v té době mohli setkat také v jiných důležitých městech - Praze, Terstu nebo Budíně. Činnost uličních komisařů např. v Praze určovala instrukce z 19. května 1723.
Ve stejné době přišla další závažná změna. V roce 1720 byla při dolnorakouském místodržitelství zřízená bezpečnostní komise, v roce 1774 přejmenovaná na policejní a bezpečnostní komisi (Polizei- und Sicherheitscommision). Po jejím zřízení vznikly obdobné komise u všech zemských místodržitelstvích, včetně Čech a Uherska. František Roubík ve své knize Počátky policejního ředitelství v Praze ale upozorňuje, že základy pražské policejní komise byly položené již 23. listopadu 1621. V první polovině 18. stol. byla změněná v Hlavní policejní komisi (Polizeihauptkommision), řídící venkovské dílčí komise (Particular-Polizeikommision), které se ale spíše věnovaly kontrole dodržování různých předpisů a nařízení. Dne 15. listopadu 1749 vznikla ale bezpečnostní komise (Sicherheitskommision), více se zabývající přímo samotnou policii. Úkolem zemských komisí bylo koordinovat činnost policejních složek. Za tímto účelem měly zjevnou policejní pravomoc, takže můžeme s klidem říci, že se staly předobrazem příštích policejních ředitelství. Měly právo zajišťovat podezřelé, pátrat po nich, vyžadovat v tomto směru vojenskou asistenci nebo asistenci stávající policie. Významné pravomoci měl i její úředník - aktuár, který mohl na místě zatknout každého podezřelého, nebo vydat příkaz k jeho zatčení. Celé toto údobí se ale všeobecně neslo v znamení rozvíjení struktur řízení policie. V roce 1749 došlo k oddělení policie od justice a zřízení krajských institucí, které výkon policie kontrolovaly.
Policejní situaci v Praze do konce 17. století se zabývá heslo Policie, takže my navážeme tam, kde časový záběr tohoto hesla končí a připomeneme jen, že Ferdinand I. Habsburský (1503-1564, český král od roku 1526), po potlačení pražské vzpoury v roce 1547 zavedl v Praze nové pořádky. Zbavil ji dřívější autonomie a postavil pod kontrolu královských hejtmanů a obnovených královských rychtářů. Funkce městského rychtáře zůstala, hlídkovou a strážní službu začala přebírat místní měšťanská milice, reorganizovaná v letech 1634, 1636 a 1639. Vedle jejich deset praporců, byla roku 1636 zřízena stálá měšťanská třísetčlenná garda se strážní a policejní funkcí. Stálá vojenská posádka byla do Prahy umístěna v roce 1645.
Vojáci posádky převzali střežení městských bran a hradeb, zatím co měšťanské gardě zůstala ochrana pořádku uvnitř města. Její počet byl proto redukovaný a po čase se změnila v městskou stráž (Stadtwacht). F. Roubík o její síle a struktuře ve své výše zmíněné knize napsal: „Vlastním výkonným orgánem policejní správy v městech pražských byla městská stráž (Stadtwacht, vartýři, Wächter), vykonávající vlastní policejní dozor v branách i na ulicích. V polovině 18. stol. bylo jich v pražských městech celkem 71, a to na Starém Městě 30, na Novém Městě 25, na Malé Straně, Hradčanech a na postranních právech 16 mužů. Jejich povinností bylo hlídati radnici a městské vězení, konati hlídky v ulicích, zakročovati při rvačkách, ... vykonávati všechny rozkazy magistrátu a městského hejtmana a plniti i důvěrné rozkazy jako vyzvědači (Spionen). Udržovali pořádek při požárech i na trzích, plnili službu městských poslů, ... sázeli do vězení provinilou čeleď... Konajíce hlídky i za městem ve vinicích, domech i dvorech, měli povinnost stíhati zde a zatýkati kacíře a zloděje." Městské stráži velel velitel stráže (Wachmeisterleutnant), podřízený městskému hejtmanovi, mužstvu desátníci (Zehner). Jejich počet zůstal až do roku 1783 v podstatě stejný (70 mužů). Stráži občas ve službě pomáhala měšťanská milice (Stadtsoldaten), která však byla 29. srpna 1750 v celém státě zrušená.
Celkově ale ani Pražané nebyli se svou pořádkovou policii moc spokojeni. V roce 1723 zavedli již zmíněný systém uličních komisařů, ale po čase se ukázalo, že to je ještě málo. Pražský magistrát v roce 1772 uvažoval o zřízení pražské Rumorwache, podle vídeňského vzoru. Nakonec šel vývoj jiným směrem. S první novodobou policejní reformou přišel roku 1781 guberniální rada Jan Markvart Koc. Důvod byl prostý, Praha rok předtím zažila značný růst kriminality. F. Roubík k tomu uvádí: „První jeho starostí bylo učiniti přítrž četným krádežím. K tomu účelu zřídil 60 ponocných (Nachtwächter), kteří ... měli obstarávati bezpečnostní dozor v pražských městech pod vedením tří rotmistrů." Pak se snažil spojit svou a městskou bezpečnostní stráž, což se mu v roce 1783 povedlo. Městská policejní stráž měla poté již 95 mužů. Velela ji trojice rotmistrů (jeden pro každé pražské město), v denních hlídkách sloužilo 26 mužů a v nejdůležitějších nočních hlídkách 61 mužů. Protože jejím příslušníkům se nelíbil stávající název - ponocní, byl v roce 1787 změněný na policejní vojáky (Poliziesoldaten). Kocova policejní reforma ale krátce poté narazila na finanční úskalí.
Vídeňská Rumorwache se ale rovněž setkala s mnoha finančními a personálními problémy. Vídeň, která nesla polovinu nákladů na její provoz, ráda opět do její řad přijímala levnější invalidy, což se odrazilo ve snížení její akceschopnosti. Vše ztěžoval početní růst obyvatel města, včetně cizinců, žebráků a tuláků - živné půdy růstu zločinnosti. Po zrušení městské gardy v roce 1741 bylo jasné, že policie ve Vídni musí projít závažnými změnami. Uvědomovala si to nová vládkyně Marie Terezie a její syn Josef II., od roku 1765 její spoluvládce.
Prvním krokem k policejní konsolidaci Vídně se stalo zdokonalení kontroly a evidence. Dolnorakouská zemská vláda již 21. listopadu 1753 navrhla zavést trvalou evidenci obyvatelstva a svěřit ji do rukou 70 komisařům a podkomisařům, placených vládou.
V roce 1754 se tento návrh částečně naplnil. Skupina 12 vrchních komisařů měla ve všech čtyřech městských čtvrtích a dvou předměstských obvodech, do kterých bylo spojeno 39 různě velkých předměstských aglomerací, zavést stálý dozor nad cizinci. Každému podléhali měšťanští podkomisaři (bürgerliche Unterkommissäre), vykonávající službu v podstatě bezplatně (jen za menší úlevu na daních). Jejich úkolem bylo dozorovat dění v příslušném počtu domů, shánět informace o místních obyvatelích, vést jejich evidenci a pátrat po nepřihlášených cizincích. Aby svou činnost prováděli kvalitně, bylo rozhodnuto zavést aparát, který by je kontroloval. Byla zřízena dvojice zvláštních kontrolních dozorců (Polizei-Aufseher), pětice roznášečů rozkazů (Überbringer der Befehle) a šestice obvodních protokolistů. „Těchto 13 špatně honorovaných individuí (plat jejich činil dohromady méně než 4000 zl.!) jest jádrem pozdější zeměpanské policie vídeňské," napsal o této reformě R. Maršán, „dle jejíchž vzorů pak policie v celém mocnářství organizována. Schematismy z doby té znají od r. 1755 počínajících zvláštní „Polizey-Amt in Wien", kterýž se více neztrácí, nýbrž stále zdokonaluje, což patrno brzy ve stoupající důstojnosti úředníků těchto. (Z dozorce stal se brzy naddozorce, r. 1760 již skutečný guberniální rada; r. 1762 přidán mu „Adjunkt". Z donašečů rozkazů stávají se „zugegebene Polizeybeamte.").
V roce 1764 vydala Marie Terezie instrukci pro rakouská Gubernia, které stála v čele zemských správ na jejím území (Praha, Brno, Terst Innsbruck, Benátky atd.), předchůdce pozdějšího místodržitelství, ve kterém je upozorňoval na nutnost věnovat se výkonu nejenom policie v obecném slova smyslu, ale také policie bezpečnostní.
Novou debatu o vídeňské policejní organizaci vyvolal anonymní návrh z roku 1767, který předpokládal vytvořit policejní ředitelství pro Vídeň s obvodem 4 mil v jejím okolí. Návrh, inspirovaný pařížským vzorem z roku 1667, byl sice zamítnut, ale diskuse o problému pokračovala. V roce 1771 přišla s novou iniciativou zemská vláda. Navrhovala zřídit skupinu 12 dozorců (Polizeiaufseher), pro každý obvod dva, řízenou naddozorcem a jeho náměstkem, a 8 protokolisty. Všichni měli konečně pobírat od státu lepší plat (800 zl. pro městského dozorce, 600 zl. pro předměstského). K dispozici měli mít opět podkomisaře, pracujícího za odpisy z daní. Dvorská kancelář nakonec tento návrh s menšími změnami (podíl Vídně na financování projektu) 13. února 1773 schválila, i když do praxe byl uvedený až v roce 1776.
Současně probíhala reforma policejní exekutivy. Již roku 1773 se objevil návrh zemské vlády sjednotit všechny stávající stráže do jednotné organizace a to tak, že se všechny zruší a zavede se stráž zcela nová. R. Maršán návrh uvádí podrobně: „měla stráž býti rozmnožena z dosavadních 184 mužů (z nichž ostatně jen 147 vlastní službu policejní konalo) na 300; dále ke zlepšení disciplíny měly býti pohromadě po způsobu kasárenském; při čemž souhlasně s úpravou policejního úřadu také rayonována; po všech 12ti okresích rozloženy oddíly, aby pomoc byla hned po ruce... Zajímavé jsou návrhy vlády zemské, čelící ku zvýšení veřejné vážnosti budoucí stráže: především budiž změněno její jméno na „k.k. Stadtfahne" (Městský prapor - pozn. J.S.)." Stráž měla být pravidelně školena, vybírána na základě morálních kvalit uchazečů, jejich bezúhonnosti a gramotnosti, nosit vojenskou uniformu a podléhat vojenským kázeňským trestům.
Dvorní kancelář tento návrh rovněž s menšími změnami 17. února 1776 akceptovala. Místo navrhovaného názvu Městský prapor schválila název Bezpečnostní stráž (Sicherheitswache) i když patent z. 2. března 1876, který novou organizaci nakonec uváděl v život, ji v § 25. nazýval Policejní stráž (Polizeiwache). Místo 300 mužů schválila jen 250. Rumorwache o síle 200 mužů byla současně zrušená. V roce 1791 bylo nakonec do služby přijato i těch zbývajících 50 mužů. Současně se změnil název jejího sboru na Vojenský policejní strážní sbor (Militär-Polizei-Wach-Corps).
Vídeňský vzor se pokoušela napodobit Praha. Vzniklo několik komisí, ale jejich návrhy nebyly akceptovány. Snad nejzajímavější pochází z roku 1784, který císař Josef II. ve své instrukci dokonce 13. května téhož roku schválil. Podrobně se jí věnuje zejména Fr. Roubík. Uvádí, že podle ní se měly všechny pražské magistráty spojit v jeden. V čele policie měl stát městský purkmistr, kterému by podléhala trojice policejních dozorců (Polizieausfeher), pro každou část města jeden. Jim měli podléhat policejní dozorci čtvrtí se svými podřízenými - ohledači mrtvol (Todtenbeschauer), tržními dozorci (Markbeschaurer), dozorci bran (Thorsteher) a městská denní, noční a věžní stráž (Tag-, Nacht- und Thurmwächter). „Denní stráž (Tagwache) měla míti denní policejní dozor v ulicích, jsouc v noci vystřídána noční stráží (Nachtwache), jež měla kromě předepsaných hlídek za úkol rozsvěcovati zhaslé noční lampy". Dohled nad požáry měli i nadále v popisu práce strážci věží (Thurmwächter).
Všichni měli vykonávat jak tajnou, tak veřejnou policii - mravnostní, trhovou, kriminální, dopravní, policejně-zdravotní nebo policejně-stavební. Magistrát by na vše dohlížel a měl právo dat příkaz zajistit pachatele, předběžně jej vyslechnout a odevzdat soudům. Z tohoto záměru však byly realizované jen dva kroky. Dne 1. srpna 1784 došlo ke sjednocení tří magistrátů v jeden, přičemž zůstala zachována také guberniální bezpečnostní komise i trojice městských hejtmanů, a 10. srpna 1784 ke zřízení trojice policejních a bezpečnostních komisařů ve všech třech hlavních pražských městských čtvrtích. Královští rychtáři byli rozhodnutím Josefa II. zrušeni již 10. července 1783.
Císař ale již připravoval zásadnější policejní reformu, i když ucelenou představu o příští policejní organizaci neměl. V roce 1782 přikázal dolnorakouskému maršálkovi a místodržícímu hraběti Janu Antonovi Pergenovi (1725-1814) zreorganizovat rakouskou zemskou správu. Pro tento účel našel skutečně odpovídající osobnost. Jan Pergen byl skvělý a zkušený úředník, ale stejně tak protřelý diplomat. Dobře znal zákulisí vnitřní a mezinárodní politiky, tak činnost tajné služby. S nutností změnit systém vnitřní ochrany státu se s císařem plně ztotožňoval. Uvědomoval si, že liberalizace trestů, zejména odstranění mučení (1776) a připravované omezení trestných činů, za které hrozil trest smrti (1787), může vést k vnitřní destabilizaci státu, za podmínek, kdy nebude podepřena, nebo nahrazena něčím jiným. Východiskem měla být silná policie, zahrnující jednotu policie tajné a veřejné, i když on osobně hlavní důraz kladl na policii tajnou. Všechny jeho plány podporoval i inicioval vídeňský policejní ředitel Beer, zatím co císař v tomto směru působil poněkud nevyhraněným dojmem. Na jedné straně vznik nové policejní organizace podporoval, ale na straně druhé váhal v oblasti šíře její kompetencí.
Základní směry nové reorganizace naznačila již císařská direktiva z 1. března 1782. Podle ní měla být ve Vídni zřízená funkce městského hejtmana, který měl řídit město do všech důsledků. To se však nelíbilo členům komise, jež měla uvedenou změnu projednat. Problém nakonec vyřešil císař. Stanovil, že městský hejtman bude pouze obdobou hejtmanů krajských a bude mu odňata policejní pravomoc. Tu měl v oblasti tajné policie vykonávat policejní ředitel (Polizei-Direktor), podřízený přímo zemskému místodržitelovi, a v oblasti veřejné bezpečnosti městský soud, kterému opět podléhala městská stráž. Tento systém se ale neosvědčil a řízení bezpečnostní služby bylo již v příštím roce vráceno policejnímu řediteli, který se od té doby nazýval vrchní policejní ředitel (Polizei-Ober-Director). Současně se z dozorců se stali komisaři.
V červenci 1874 Pergen předložil císaři svůj konečný návrh policejní reformy, ke které přidal instrukci pro policejní ředitele. Polde Pegenovych záměrů se policie měla dělit na dvě části – službu veřejnou a službu tajnou. Služba veřejná se měla zabývat bojem proti kriminalitě a udržováním veřejného pořádku. Služba tajná měla zahrnovat kontrolu cizinců, cenzuru pošty, hlášení tajných agentů, dohled nad úředníky, klérem a vojskem, stejně tak nad vývozem peněz z říše. Měla pro císaře zpracovávat přehledné situační správy a dokonce hlásit příjezd všech podezřelých osob a zločinců na území říše. Nové policejní úřady mezitím žily vlastními problémy.
Po skončení změn ve Vídni Pergen přistoupil k návrhu rozšířit vídeňskou policejní organizaci na území celého státu, včetně Uherska. Již 21. února 1785 byl v Praze zrušený úřad městských hejtmanů a výkon jejich policejních funkcí se přenesl na městské hejtmanství - policejní ředitelství. Do funkce pražského policejního ředitele byl císařem jmenovaný Jan Jakub Reismann, jako první ze všech ostatních policejních ředitelů. V Praze ho však místní úřady moc nemilovaly. České gubernium i pražský magistrát v něm viděly obtížného představitele Vídně. O každou jeho kompetenci se s ním hádaly a požadovaly stanovisko Vídně. K dispozici neměl dokonce ani budovu a pražskou policii, podobně jako jeho dva nástupci, musel řídit ze svého bytu! Pražské policejní ředitelství získalo prostory v budově v Mikulandské ul. čp. 127 až 11. listopadu 1789, za které platilo nájem.
Ke stejnému dni jako v Praze v Čechách vznikla další dva policejní ředitelství (Brno, Opava), tři v Uhersku (Pešť a Budín společně, Bratislava a Sibinie, dnes rumunské Sibiu), jedno v Haliči - Lvov, jedno v Lombardii - Milán. V Rakousku byla kromě policejního ředitelství ve Vídni zřízena jen 3 řídící komisařství (Innsbruck, Linec, Štýrský Hradec). Pro všechny byla postupně vydána speciální instrukce, která odpovídala vídeňskému vzoru, ale byla přizpůsobená danému regionu. Pro rakouské země 31. května 1786, pro Brno 12. června 1786, pro Prahu 30. dubna 1787.
Policejní řád pro Prahu obsahoval detailní předpisy policejně-bezpečnostního rázu a to v 54 paragrafech. Největší důraz byl kladen na vedení evidence cizinců, která spadala do kompetence pražského magistrátu, a vedl ji městský policejní úřad, který denně dával hlášení policejnímu ředitelství. Praha byla v té době rozdělena na tři hlavní čtvrti a to za prvé na Staré Město, za druhé na Nové Město a za třetí na Malou Stranu a Hradčany, dohled zde vykonávali okresní policejní komisaři. Výkonným orgánem policejní správy byla však městská stráž.
I když to nebylo formálně ustanovené, nejvýše nad všemi nově zřízenými policejními úřady stál vídeňský vrchní policejní ředitel, který současně vykonával dohled nad všemi věznicemi mocnářství. Místní policejní ředitelství sice oficiálně podléhala zemským místodržitelům, ale vše důležité hlásila Vídni.
Vzhledem ke své nemoci byl 5. ledna 1789 hrabě Pergen zbavený všech ostatních funkcí a plně se věnoval řízení policie ve Vídni a v celém státě. Za tímto účelem mu byl přidělený dostatečný počet úředníků, takže toto datum můžeme pokládat za datum vzniku samostatného policejního ministerstva (Ministerial-Polizeihofstelle). Samotný Pergen byl titulován jako státní a policejní ministr (Staats-und Polizeiminister) nebo nejvyšší policejní ministr (Oberste Polizeiminister). Jak píší P. Macek a L. Uhlíř ve své výše zmíněné práci, jeho „nástupci již nebyli obdařeni titulem ministra, nýbrž pouze hodnosti policejního prezidenta (Präsident der k.k. Polizeihofstelle)."
Dřív než se ale nová Pergenova rakouská organizace stačila rozběhnout, ji císař Josef II. svým rozhodnutím z 20. září 1786 vlastně zrušil. Výkon veřejné policie nově zřízeným policejním úřadům odňal a vrátil ho městským magistrátům, takže ji zbylo jen řízení tajné policie. Pergen pak vynaložil velké úsilí, aby jeho nové rozhodnutí zvrátil. Nakonec se mu to povedlo, ale i tohle vítězství bylo dočasné. V říjnu 1789 byla Pergenova reforma definitivně schválena. Policejní ředitel podle ní podléhal zemskému správci a vykonával všechnu policejní a bezpečnostní agendu. Podléhala mu policejní stráž, ale správy o její činnosti musel odevzdávat také magistrátu, který si navíc udržel některé pravomoci, do kterých policejní ředitel mluvit nesměl. Na začátku příštího roku nová policejní organizace vstoupila v platnost.
Po smrti císaře Josefa II. začalo období úpadku policie v celé monarchii a stejné to bylo také v Uhersku.
Nový císař Leopold II. (1790-1792) policii moc nepřál. Decentralizoval ji, pravomoci omezil, Pergena v roce 1791 propustil a ochranu pořádku opět podřídil místodržitelstvím. Pozitivem jeho činnosti bylo zavedení okresních policejních ředitelství. Okresní ředitel (Berzik-Director) měl hodnost rady a bylo mu podřízeno několik komisařů. Císař František II. (1792-1835, do roku 1806 císař německý, od roku 1804 jako František I. císař rakouský, český a uherský král do roku 1835) ale vše vrátil brzy do starých kolejí. Pergena opět povolal do funkce policejního ministra, kterou pak vykonával až do roku 1804.
Pergen vzápětí provedl poslední drobné úpravy své organizace: komisařství v Štýrském Hradci (Graz) bylo povýšeno na ředitelství a v roce 1793 byl tento systém doplněný policejními ředitelstvími v Terstu, Lublani a Klagenfurtu, později v Krakově, Zadaru a Benátkách a ve Vídni vznikl Nejvyšší policejní úřad, Polizeihofstelle) který řídil policii na celému území Rakouska.
Následující – 19. století sebou nejdříve přineslo rozmach měst. Tak třeba Vídeň měla 1782 206 000, 1830 231 000, 1852 407 000, 1882 774 000 a 1900 1 648 000 obyvatel. Praha měla ke konci 17. století 80 000, kolem roku 1830 100 000, v roce 1848 120 000, v roce 1869 170 000, v roce 1880 187 000, v roce 1890 195 000 a v roce 1900 223 000 obyvatel. Ostatní česká a rakouská města za nimi zaostávala. Koncem 19. století mělo Brno 93 000, Liberec 33 000, Linec 58 000, Štýrský Hradec 13 500, Innsbruck 22 000 obyvatel.
Lepší to bylo s urbanistickou obslužností. Vídeň i Praha měly již v 14. století dlážděné ulice. Ve Vídni bylo zavedeno pouliční osvětlení na nejdůležitějších ulicích v roce 1687, v průběhu 19. století plynofikováno (1.-11. okres) a elektrifikováno (1. okres). V Praze byly plynové lampy zavedené roku 1847 a v roce 1888 první elektrické lampy.
Rozmach měst sebou ale přinesl také strach vlád z jejich obyvatel, kterých počet narostl do také výše, že se zdáli být nekontrolovatelní. Odpovědí bylo rozšiřování policejních pravomocí, což neobešlo ani Rakousko. Nové století můžeme v Rakousku klidně nazvat stoletím policejního státu. V čele jeho policie stálo ministerstvo s názvem c.k. Nejvyšší policejní úřad (k.k. Polizeihofstelle). V roce 1801 pod něj přešla oblast cenzury. Tato agenta narůstala, což se v roce 1811 odrazilo i na změně názvu úřadu - Nejvyšší policejní a cenzurní úřad (Polizei- und Censurhofstelle), který existoval až do roku 1848, kdy padl s celým systémem absolutizmu. V monarchii vládl tvrdý policejní režim, spojovaný také s vídeňským policejním ředitelem hrabětem Josefem Sedlnitzkym (1778-1855), jenž svou funkci vykonával v letech 1817-1848.
Revoluce let 1848-1849 přinesla změny. Vídeňská policie se stala terčem mnoha útoků a osočování. Její úkoly v oblasti ochrany veřejného pořádku proto převzaly Národní gardy a vykonávaly je až do porážky vídeňské revoluce. Obdobná situace vládla v Uhersku, kde byly pořádkové policejní složky nahrazeny oddíly maďarské Národní gardy. Svatováclavské bouře v Praze v červnu 1848 byly ale příliš slabé na to, aby vedly k nějakým změnám. V Čechách sice již předtím vznikaly oddíly Národních gard, ale neměly ten význam jako ve Vídni a v Uhersku. Na druhé straně v Lombardii a Benátsku došlo ke zrušení císařské policie.
Po porážce revoluce let 1848-1849 se vytvořil prostor pro nové utužení pořádku a obnovení policejního státu. V roce 1851 byla zavedena struktura státní policie v Uhersku, především v Budíně a Pešti, a obnovená v Lombardii a Benátsku. Celkově došlo k unifikaci státní policie pod názvem Vojenský policejní strážní sbor, který se dosud užíval ve Vídni. Do jeho čela byl postavený zakladatel rakouského četnictva baron Kempen von Fichtenstamm (1793-1863), rodák z Pardubic. Policejní oddíly jednotlivých ředitelství a komisařství se staly pouze jeho odnožemi (Militär-Polizei-Wach-Abteilung). Byla zavedena jednotná celorakouská uniforma a výzbroj. Podle P. Macka a L. Uhlíře sbor tvořilo „6000 policistů, rozdělených organizačně do 22 oddílů. V českých zemích byly oddíly v Praze a Brně (s pododdíly v Olomouci a Opavě), na Slovensku v Bratislavě a Košicích... V roce 1857 byl ... sbor značně zredukován. Nyní sestával z necelých 3500 mužů, rozdělených do 13 oddílů. Po vídeňské policii byla nejpočetnější milánská, pak budapešťská (budínská a pešťská – pozn. J.S.). V Praze bylo méně než 300 policistů, v Brně asi devadesát. Pododdíly v Olomouci a Opavě i oddíly v Bratislavě a Košicích byly zrušeny."
Po pádu Bachova absolutizmu – odvolání Alexandra Bacha (1813-1893) z funkce ministra vnitra, kterou zastával od roku 1849 a stal se synonymem policejního útlaku, a následně rovněž barona Kempena 22. srpna 1959, došlo k dalšímu omezení centralismu a policejní pravomoci přecházely na městskou správu. V letech 1860-1866 došlo k snížení počtu policejních úřadů. Policejní ředitelství zůstala jen ve Vídni, Praze, Brně, Lvově, Krakově, Terstu a Štýrskem Hradci. Policejní ředitelství v Opavě bylo zrušeno v roce 1860, policejní komisařství v Olomouci v roce 1863. Pro výkon pohraniční policie byla zřízena policejní expozitura v Podmoklích při Děčíně a v Bohumíně. V zemích dnešního Rakouska byla místním místodržitelstvím přidělena pouze skupina policejních úředníků, která činnost policie řídila. V letech 1866 a 1867 byly zrušené oddíly v Praze, Brně, Budínu a Pešti. V roce 1859 od monarchie odpadlo Lombardie a jeho policie, v roce 1866 Benátsko.
Stejnou cestu prošlo nejvyšší řízení. Dne 25. dubna 1852 bylo obnovené ministerstvo policie pod názvem Nejvyšší policejní úřad (Oberste Polizeibehörde), v roce 1859 změněné na policejní ministerstvo. V roce 1865 bylo zrušené a policejní problematika připadla státnímu ministerstvu, v roce 1867 pak předsednictvu ministerské rady. Dne 10. ledna 1868 vzniklo samostatné ministerstvo pro zemskou obranu a veřejnou bezpečnost, aby 15. února 1870 byl celý rezort přidělený ministerstvu vnitra.
Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 došlo ke změně označování státních úřadů. V Uhersku dostaly předponu „královský uherský" (k.u.), v Předlitavsku zůstalo označení císařsko-královský (k.k., česky c.k.) a celorakouské instituce nesly v názvu zkratku císařský a královský (k.u.k., česky c. a k.).
Rakouská policie se celé toto století v podstatě rozšiřovala jak kvalitativně tak kvantitativně. Na prvním místě stála policie Vídně. Její rozvoj a postavení v monarchii dokumentují data z roku 1900. Řídilo ji c.k. policejní ředitelství, které se vnitřně dělilo do několika oddělení (departmentů a sekcí), zabývajícími se řízením pořádkové a bezpečnostní policie a jejich součástí - kriminální, cizinecké, tajnou policii atd. Území města bylo rozdělené mezi 22 okresních (obvodních - berzig) policejních úřadů se 177 policejními stanicemi, na jejíž obvody (revíry) se okres dělil. Ve službě stálo 284 policejních inspektorů a 2953 policistů. V centru města navíc působila stráž pro bezpečnost krámů v síle 9 inspektorů a 128 hlídačů. Tajnou policii tvořilo 70 inspektorů a 518 agentů.
Policie Prahy také prošla svým vývojem, kdy se kompetence její řízení přelévaly mezi státem a magistrátem. V roce 1868 byla policejní správa opět podřízena státu, konkrétně c.k. policejnímu ředitelství, ve kterém se postupně začal vnitřní diferenciační proces, typický ale spíše až pro 20. století. K jiným větším změnám ale nedošlo. Rostl však počet členů stráže. V roce 1787 jich bylo 160. V roce 1866 převzal řízení pořádkové policie do rukou magistrát, ale již v roce 1868 vznikla vedle stávající městské policie „rakousko-uherská státní policie", které svůj podíl na policejním řízení města neustále posilovala.
V roce 1900 na policejním ředitelství sloužilo 76 koncipistů a 32 kancelářských policejních důstojníků. Jim byla podřízena městská stráž bezpečnosti v počtu 1011 osob, se 60 členným týlovým zajištěním. Kromě nich měla Praha skupinu 34 městských strážníků v čele se svým strážmistrem, jejíž základy vznikly 20. července 1858. Jejich úkolem ale bylo nejdříve hlídat městské parky, později pražskou potravinovou čáru, dohlížet na městskou věznici, pořádek na tržišti, působit v hnanecké stanici, která z Prahy eskortovala nežádoucí osoby. Praha byla nadále rozdělena do šesti obvodů s příslušným množstvím obvodových policejních komisařství. Všech šest bylo propojeno telefonem.
Nejvýznamnější kvalitativní změna souvisela se vznikem kriminální služby a rozvojem vědecké kriminalistiky, která se záhy dostala na evropskou špičku. Prosadily se univerzity v Praze (J. Maschka, E. Herbst, A. Mehrla a J. Slavíček), Štýrském Hradci (H. Gross), Innsbrucku a Vídni (E. von Hofmann).
Samotná kriminální služba, která navázala na několik set let starou činnost soudů, stojících v čele boje proti kriminalitě, začala vznikat začátkem 19. století, kdy se oddělovalo řízení policie od soudů. Pravomoci soudních orgánů pak byly omezené především na kriminální policii v širším slova smyslu. Moderní kriminální policie začala vznikat v roce 1852, kdy byla zřízená Civilní policejní stráž ve Vídni jako výkonný orgán tamní policie. V roce 1869 vznikl Útvar civilní bezpečnostní stráže, o tři roky nahrazený útvarem policejních agentů. V roce 1868 začaly změny také v Praze. Upozorňuje na to Karel Kalvoda ve svém závěru k českému překladu knihy Wolfganga Wehnera Šach zločinu: „K tomuto sboru bylo přidělena i skupina šesti detektivů, tzv. civilní stráž... V roce 1875 byla tato skupina rozšířena na 12 mužů, a o deset let později, kdy dr. Hans Gross vydává svou první příručku pro vyšetřující (1893 – pozn. J.S.), na 30 mužů a v roce 1909 má sbor již 129 mužů. Doplňuje se ze schopných pracovníků uniformované stráže... V roce 1894 byla v Praze zřízená Antropologická kancelář..." V roce 1902 k ní přibyla daktyloskopie. V Uhersku ve stejné době byla kriminální policie přidělena jednotlivým policejním kapitanátům.
Základní strukturu policejních úřadů monarchie přinesl císařský výnos z 10. prosince 1850 Základy organizace policejních úřadů. Podle něj mohla úkoly policie vykonávat pouze policejní ředitelství (až do roku 1852 městská hejtmanství) a policejní komisařství. V čele Policejního ředitelství Praha stál policejní ředitel ve V. hodnostní třídě. Teritorium se členilo na policejní obvody (Polizeirayon), v nejnižším stupni dělení na revíry. Podle vídeňského policejního ředitelství se i pražské dělilo na departementy a sekce. Obor působnosti policejních úřadů také stanovil výnos z 10. prosince 1850. Podle něj měly policejní úřady zákonnou cestou předcházet a bránit před každým nebezpečím, které hrozí císaři, císařskému domu, zákonnému řádu a právnímu stavu, blahu státu a jednotlivce. V obvodu své působnosti měly překazit útoky na klid a řád, poškození osoby a vlastnictví, zamezovat růstu škod, odstraňovat jejich následky, pátrat po rušitelích zákona, zadržet je a odevzdat povolaným úřadům.
Každé policejní ředitelství si svou agendu určovalo podle místních obecných specifik, i když se drželo jednotné organizační šablony.
Pražské i brněnské policejní ředitelství se dělilo do několika oddělení. První pečovalo o otázky státní bezpečnosti – ochrana mocnáře, císařského domu, státu, ale také o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid. Druhé – pasy a cizince, třetí – záležitosti tiskové, spolkové a divadelní, čtvrté – akce na veřejnosti – divadelní představení, veřejná shromáždění, projevy na nich a jejich program, páté dopravní – dohled na železnice a paroplavbu, šesté – policejní přestupky, sedmé – pohraniční expositury, osmé – soudní policie a nakonec deváté – redakce Policejního oznamovatele. Pražské Policejní ředitelství navíc pečovalo o bezpečnost v okolitých okresech, které k Praze přiléhaly. Byla to zejména okresní hejtmanství na Žižkově, Král. Vinohradech, V Karlíně a na Smíchově.
Všem policejním úřadům podléhaly dvě bezpečnostní složky. Jako orgán výkonný to byla bezpečnostní stráž, která podléhala policejnímu řediteli, prostřednictvím vyššího státního úředníka. Skládala se ze strážních úředníků (ústředních, vrchních, okresních a revírních inspektorů), strážních inspektorů, nadstrážníků a strážníků. Druhou složkou byla tajná policie, tedy civilní policejní stráž, která pracovala bez uniforem a jejím úkolem byl neustálý dohled a pozorování všeho důležitého v přiděleném obvodu působnosti, rychlý postih nezákonných jednání, vyšetřování a zatýkání pachatelů. Příslušníci obou těchto sborů se podíleli také na výkonu policejní dohledu, nebo dodržování policejní hodiny.
Kromě výkonu přímé služby se policie zabývala také výkonem populační policie (Befölkerungspolizei) – vedení všech matrik, podkladů ke sčítání lidu atd.; všeobecné bezpečnostní policie - boj proti kriminalitě, ochrana státu a veřejného pořádku atd.; zvláštní bezpečnostní policie – živnostenské v oblasti třaskavin a střelných zbraní; dopravní – řády při jízdě po železnici a vodách, přístavní řády; silniční – pořádek na silnicích, plynulost jízdy, dopravní předpisy (rychlá jízda, vyhýbáni se vozů, kontrola přetíženosti atd.); předpisy o pomoci při nehodách; policii námořní (předpisy, zabraňující srážkám lodí, signalizace, doprava nákladů a osob; horní – předpisy proti nehodám v báních, dolech a lomech, nebo b jejich sousedství; honební – ochrana výkonu honebního práva; polní – ochrana polních statků; stavební a nakonec předpisy o chovu zvířat.
Zvláště aktivní byl výkon mravnostní policie (Sittenpolizei) – od vydávání divadelních řád) a kontrole veřejné produkce, zábavy a veřejných radovánek, přes boj proti opilství, týrání zvířat, ochranu veřejné slušnosti a nočního klidu, po obchod s bílým masem, boj proti prostituci a hazardu. Rozsáhlý byl výkon policie zdravotní od vydávání předpisů po kontrolu potravin, zacházení s ohněm nebo plynem, ochranu práce, až po kontrolu márnic a hřbitovů.
Rozvoj policie šel v Habsburské monarchii ruka v ruce s rozvojem tajné policie, v celé Evropě obecně definovanou jako „vyšší“, na rozdíl od policie veřejné, označované jako „nižší“. V podstatě celá policejní reforma hraběte Pergena byla jen pláštíkem pro zavedení celostátní tajné policie, která v podstatě plnila dva úkoly: funkci tajné kriminální policie a funkci tajné politické policie. V tomto směru Pergen jednoznačně předběhl mnohem známějšího francouzského ministra Fouchého, všeobecně považovaného za zakladatele tajné politické policie.
Pergen ale existenci „nižší" policie nepodceňoval. Moc dobře si uvědomoval, jaké služby může „vyšší" policii poskytnout a v čem je pro ni nenahraditelná. Zjednodušeně řečeno: „nižší" policie měla být říčním proudem, který měl hnát politické ryby přímo do sítí tajné politické policie. Proto tak rázně vystupoval proti všem snahám tajnou a veřejnou policii od sebe odtrhnout. Právě v tomto směru se utkal s císařem Josefem II., kterého nakonec o nutnosti jednoty obou bezpečnostních složek a významu tajné policie přesvědčil. Ne náhodou po smrti Josefa II. jeho nástupce Leopold II. výkon tajné policie oddělil od policie veřejné. Stejně tak není náhodou, že František II., nástupce Leopolda II., vyděšený vývojem revoluce ve Francii, okamžitě po uchopení moci v roce 1792 obě policejní složky zase spojil a do jejich čela postavil hraběte Pergena. Ten až pak plně ukázal, co v něm je. Stal se nejenom otcem novodobé rakouské tajné policie, ale přispěl k přeměně monarchie v policejní stát.
V jeho intenzích pokračoval policejní ředitel Josef Sedlnitzky, který rakouskou policii řídil od vídeňského kongresu až do revoluce v roce 1848. Plnou podporu našel u knížete Metternicha (1773-1859), kancléře v letech 1821-1848. Tajná policie se stala významným oddělením všech policejních ředitelství mocnářství a jim podřízených úřadů, které sledovaly zejména národnostní hnutí v Čechách, Itálii a v Uhersku. Zvláště silný policejní dozor pokračoval v čase bachovského absolutizmu (1851-1859), kdy byli v celém státě sledováni nejen aktivisté revoluce 1848-1849, ale také jejich odpůrci. Maďarské a italské revolucionáře tajná policie sledovala rovněž v emigraci. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 význam tajné policie v rakouské části monarchie nejdříve poněkud upadl, přesto si stále uchovávala významné postavení. Koncem 19. století se tajná policie v obou částech mocnářství zaměřila proti rostoucímu dělnickému hnutí, zejména proti anarchizmu a socializmu, přičemž pokračovala v sledování národních hnutí. Kontrola všech se někdy měnila v přímou perzekuci. Od původní tajné policie se oddělovala tajná politická policie a její význam rostl. Při jednotlivých policejních úřadech se konstituovaly zvláštní oddělení tajné politické policie a jejich vzestupu odpovídal i jejich rozpočet. Vznikala síť politických agentů a konfidentů, kteří se již nezajímali o kriminální podsvětí, ale čistě o činnost státu nebezpečných osob a korporací. Přirozeně, že tato oddělení využívala také služeb tajné (neuniformované) kriminální i veřejné policie, což zůstalo typickým pro monarchii až do I. světové války. V podstatě tento systém v různých modifikacích převzaly nástupnické státy Rakousko-Uherska. Jak dosvědčují např. aféra K. Sabinu z roku 1872, nebo dr. Švihy z jara 1914, např. pražská tajná policie dovedla úspěšně pronikat mezi špičky české národní politické scény. Kde nepomohli agenti, nastoupila hrubá síla, jak tomu bylo v procese s Omladinou v letech 1893-1894.
S těmito událostmi je spojen vznik tajné Státní (politické) policie při prezidiu pražského policejního ředitelství, která byla ustanovena 1. července 1893. Jejím úkolem bylo nasazovat a vést agenty proti českému národnímu hnutí. Vedl ji Němec Viktor Chum. Do začátku I. světové války v jejím vedení, kromě V. Chuma, pracovali čtyři komisaři, kteří vedli řadu detektivů a konfidentů. Všichni se charakterem své činnosti i nadále odlišovali od agentů, kteří působili v oblasti boje proti kriminalitě.
-30. 12. 1837 Joseph , rytíř von Hoch
1. 1. 1838 - 1845 Peter von Muth -.2. pol. ředitel v Brně od 16. 10. 1817, potom Vídeň
1845 - IX. 1854 (?) Leopold rytíř von Sacher-Mezoch
1. 6. 1852 - 22. 2. 1861 svobodný pán baron Antonín Päumann
22. 2. 1861 – 20. 3. 1866 vládní rada Václav Ullmann
20. 3. 1866 – 18. 5. 1869 dvorní rada Adolf rytíř Straub
18. 5. 1869 – 15. 1. 1872 dvorní rada Vojtěch Sedláček, rytíř z Granthalu
15. 1. 1872 – 30. 10. 1873 dvorní rada Vilém Marx
30. 10. 1873 – 7. 7. 1880 František rytíř Czyhlař
7. 7. 1880 – 7. 6. 1892 František, rytíř Stejskal – policejní prezident ve Vídni
7. 6. 1892 Jiří Dörfl, někdy psaný i jako Dörfel,
Na přelomu století stál v čele pražské policie Gustav Janota-Forster, kterého kvůli těžké nemoci na krátký čas v roce 1902 zastoupil František Josef Maršan. Protože o tuto funkci neměl zájem, ve stejném roce byl do funkce pražského policejního ředitele jmenovaný Karel Křikava, kterého však pro „ztrátu důvěry“ v roce 1916 ve funkci vystřídal JUDr. Gottfried Kunz.
V průběhu války byli politickou Státní policií velice intenzivně sledováni a persekvováni představitelé českého odboje, seskupeni kolem organizace Maffie, napojené na Československou národní radu v emigraci v čele s T. G. Masarykem. Politické oddělení pražského Policejního ředitelství bylo posíleno a vyvíjelo horeční činnost. Mimořádně byla rozšířena síť tajných agentů. Vyvrcholením této činnosti bylo uvěznění některých předních českých vůdců, ze kterých je nutno uvést dva jména - Karel Kramář a Alois Rašín. Perzekuce ale nebyla namířena pouze proti odbojovým špičkám, ale stejně tak proti řadových občanům, dělníkům a běžným lidem. Kontroly policejních hlídek se staly obrazem každodenního života. Zakročovaly již proti menším výtržnostem nebo srocením několika osob, kontrolovaly zákaz nelegálního dovozu potravin do města atd. Vedli ji sice Němci a Rakušané, kteří pražské policejní ředitelství ovládali, ale bohužel stranou nezůstali ani někteří čeští policejní úředníci. Policie se stala krajně nepopulární. Perzekuce se vyostřovala i koncem války, takže na jejím konci se debatovalo o zrušení celého policejního systému habsburské monarchie na našem území. Překotný průběh událostí 28. října 1918 ale vývoj nasměroval úplně jiným směrem.
Policie Československé republiky
Národní výbor, který se až nečekaně dostal v ten den k moci, nezaváhal a hned si svým tzv. recepčním zákonem z 28. října 1918 (č. 11/1918 Sb.) o zřízení samostatného státu československého, podřídil všechny orgány a instituce na území nově vznikajícího Československa. „Všechny úřady samosprávné, státní a župní,“ stojí v něm, „ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecné jsou podřízeny národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají podle dosud platných zákonů a nařízení.“ Současně bylo prohlášeno: „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.“
V praxi, a zejména v regionech, to bolo poněkud jiné. Vznikaly různé Národní výbory nebo Národní rady, které v místech svého působení přebíraly moc od stávající správní struktury a pro svou ochranu si vytvářely různé ozbrojené organizace s různými názvy, nejčastěji Národní nebo Revoluční gardy či Stráže. Obdobná situace vládla v českém a moravském pohraničí, kde vznikaly místní německé organizace, usilující o odtržení těchto území od vznikající Československé republiky. Také zde se formovaly místní ozbrojené skupiny, které přebíraly moc od tamních četníků, nebo se místní četnické útvary, složené z Rakušanů a Němců, přidávaly na jejich stranu. Ani situace na Slovensku nebyla jiná. V revolučním nadšení zde převzaly moc místní Národní výbory a jejich ozbrojené gardy, ale jen co se maďarská státní moc po několika dnech vzpamatovala, tyto výbory a gardy rozehnala nebo pozatýkala a na celém území Slovenska obnovila svoji moc.
Pro potřeby nového státu byly na území Čech a Moravy 28. října 1918 rovněž převzaté státní policie, četnictvo a obecní policie. Rozhodující vliv ale z těchto tří bezpečnostních složek mělo četnictvo. Počet státní policie mimo Prahu a policií obecných byl vzhledem k nastávajícím úkolům více méně zanedbatelný.
Přesto k jejich absolutnímu převzetí nedošlo. Pražskou policii již po několika dnech houfně opouštěli Rakušané, kteří v Praze neviděli svou budoucnost a navíc, situace v historickém Rakousku byla tak nejistá, že se Rakušané raději vraceli domů, ve snaze uhájit svůj tamní majetek. Stejný pohyb nastal také v Německu. Pražský policejní ředitel Gottfried Kunz se rovněž rozhodl Prahu opustit, ale nehodlal odejít s prázdnými rukami. Již 27. října 1918 obdržel z Vídně rozkaz, aby byl archív pražské policie zabalen do beden a odvezen do Vídně, ale tento pokus o svéráznou „skartaci“ byl zmařený a archiv zůstal v Praze.
Do čela pražské policie, tedy do funkce pražského policejního ředitele, byl proto velice rychle již 30. října 1918 postavený Richard Bienert, který začínal v roce 1906 službou na okrese (obvodě), pak působil jako koncipista, pak od roku 1916 pracoval pro Státní (politickou) policii a počátkem roku 1918 se stal členem prezidia Státní policie. Činnost policie tedy velice dobře znal a současně prokazoval dobré organizační vlastnosti. V průběhu války navázal kontakty na největší českou odbojovou skupinu – Maffii, podepsal s jejími představiteli dohodu o spolupráci, takže byl pro tuto funkci v nových podmínkách ideálním adeptem.
Jedním z jeho prvních nařízení byl pokyn, aby si pražští strážníci strhli z klobouků černé chocholy z peří, (kvůli, kterým jim lidé slangově říkali „chlupatí“) a tím dali najevo, že již nejsou policisté rakouští, ale čeští.
Činnost jeho nových podřízených, zejména z jeho původního pracoviště, ale bylo nutné nejdříve důkladně prošetřit. První prověrková komise vznikla při revolučním národním shromáždění 12. prosince 1918 pod názvem Výbor pro prozkoumání zabaveného policejního archivu pražského. Úzce spolupracoval s Výborem pro potrestání válečných viníků, který byl ustanovený 14. ledna 1919. Prověrky ale nevedly k zásadním personálním změnám. Čeští policejní úředníci, kterých na Policejním ředitelství mnoho nebylo, protože převahu zde před 28. říjnem měli Němci a Rakušané, povětšinou zůstali na svých místech. Ze svých postů a často i z Prahy ale museli ti, na kterých se upíraly kritické oči mnoha běžných lidí. Ale ani oni policii jako takovou neopustili. Příkladem jsou osudy dvou vrchních komisařů Státní (politické) policie JUDr. Jaroslava Klímy a Karla Slavíčka, kteří se významným způsobem kompromitovali v boji proti českému národnímu hnutí. K. Slavíček zde sloužil od roku 1904 a J. Klíma od roku 1915.
Výborům se nepodařilo prokázat jejich aktivní roli v této činnosti, protože se úspěšně bránili tím, že za hlavní viníky označili své rakouské a německé kolegy, kteří již Prahu opustili. Výbory proto nejdříve souhlasily s jejich dočasnou službou a nakonec jim povolily v činné službě zůstat, ne však v Praze. J. Klíma se později dokonce stal zemským policejním ředitelem na Podkarpatské Rusi. K. Slavíček odešel do Bratislavy, kde stávající policejní kapitanát proměnil v Policejní ředitelství. Na Slovensku našel útočiště také K. Křikava, který nastoupil do resortu státní administrativy vlády dr. V. Šrobára vedeným dr. M. Ivankou, kde měl na starosti jak policii, tak četnictvo (žandárstvo).
Situace na Slovensku ale byla mnohem komplikovanější než v českých zemích. Maďarská moc musela být nejdříve z jeho území ke konci roku 1918vytlačena vojenskou silou, kombinovanou s diplomatickým nátlakem vítězných států Dohody. V červenci 1919 byla ze Slovenska přinucena k ústupu vojska Maďarské republiky řad, která na 2/5 slovenského území, jež v červnu obsadila, zřídila Slovenskou republiku rad. Její ministerstvo vnitra (komisariát pre veci vnútorné) vedl. Jozef Sluka a výkon služby zajištovala Červená stráž.
Resort ministerstva vnitra v průběhu celé první ČSR, drželi v rukou agrárníci (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Prvním z nich byl Antonín Švehla, který ji zastával v čase od 14. listopadu 1918 do 15. září 1920 a s jeho jménem je spojený přechod od bezpečnostních orgánů rakousko-uherských v orgány československé.
V lednu 1919 stanovil novou strukturu svého ministerstva, které se pak dělilo na prezidium a 16 oddělení, soustředěných do čtyř odborů. První zahrnoval záležitosti ústavní, zákonodárné, organizace úřadů, záležitosti Národního shromáždění a věci mezinárodních smluv, II. odbor věci policie v nejširším slova smyslu, sčítání lidu, věci matriční a konzulární, III. odbor věci vojenské a četnické a nakonec IV. odbor věci jazykové a finanční.
Současně byly rozpuštěné všechny Národní výbory a jejich gardy a byl v I. stolici obnovený systém okresních hejtmanství s novým názvem Okresní správy politické a v II. stolici místodržitelství, přejmenované na Zemské správy politické. Do jejich kompetencí patřila také kompetence policejní.
Z hlediska policejních pravomocí i nadále existovaly úřady s povšechnou policejní pravomocí – ministerstvo vnitra a jemu podřízené politické úřady (zemské a okresní správy politické) a státní policejní úřady (policejní ředitelství a komisařství) a úřady se zvláštní policejní pravomocí (baňské, plavební, železniční úřady atd.). V čele policejních úřadů stáli civilisté s právnickým vzděláním, kteří v plném rozsahu odpovídali za jejich činnost. Policejní ředitelé podléhali zemským orgánům a ministrovi vnitra, správcové policejních komisařství, také okresnímu hejtmanovi. Jejich působnost se vždy vztahovala k příslušnému regionálnímu obvodu, když byl obvod příliš rozsáhlý, dělil se na okrsky s okrskovými policejními komisařstvími. Policie pečovala o zachování veřejné bezpečnosti, pořádku a pokoje, bezpečnost osoby, majetku a dopravy, výkon policie spolkové, tiskové, shromažďovací, zbrojní, divadelní, mravnostní a čelední. Vedla evidenci obyvatel, povolovala veřejné produkce a dohlížela na hostince.
Policie, ale i četnictvo, mezitím procházela řadou změn. Do obou těchto složek byli přijímání legionáři, kteří se vrátili zpět do vlasti. Často ovládali jazyky a měli značné bojové zkušenosti. Spolu s nimi sem z armády a ozbrojených dobrovolnických skupin přestupovali novému státu oddaní lidé.
Hlavní pozornost byla věnována Praze, které ochrana, jako nového hlavního města státu, byla nedostatečná. Navíc Prahou procházela jedna revoluční vlna za druhou, takže pro novou vládu se stalo zajištění klidu a pořádku na ulicích prvořadým úkolem. Ještě horší to bylo u policejního ředitelství v Brně, policejních komisařství v Ostravě a Plzni a pohraničních komisařstvích Podmoklech (Děčín), Chebu a Bohumíně, které na rozdíl od Prahy neměly k dispozici uniformovanou stráž, a pořádkovou službu tam vykonávala pouze místní obecná policie. Celkový stav ve všech těchto policejních úřadech byl v říjnu 1918 následující: 123 konceptních úředníků, 19 úředníků uniformované stráže bezpečnosti, 239 příslušníků civilní stráže bezpečnosti, 1450 mužů uniformované stráže bezpečnosti (v Praze), a 50 kancelářských úředníků. Pražští strážnici byli vojensky organizováni a bylo jim veleno na základě velitelských pravomocí. Ve výzbroji měli šavli, revolver ráže 9 mm, později gumový obušek místo šavle ale po pár letech se do policejní výzbroj vrátila. Přesto policisté situaci ve městě plně nezvládali.
Proto již 19. února 1919 ministerská rada rozhodla o zvýšení stavu pražské policie na 1850 mužů. V březnu byl zvýšený stav civilní stráže bezpečnosti ze 174 mužů na 400 mužů a posilování pražské policie dále postupovalo. V září zde vzniklo významné zpravodajské oddělení, které sledovalo nepřítele státu po celém jeho území, a pracovalo v něm 200 mužů, čímž se počet pražské civilní stráže bezpečnosti zvýšil na 600 mužů.
Nové zpravodajské oddělení, zřízené podle příkladu rakousko-uherské Nachtrichten Dienst Stelle, bylo pod kódovým označením „N“ zařazené k 5. oddělení II. odboru ministerstva vnitra a zabývalo se obrannou zpravodajskou službou, ale stejně tak kontrolou dělnického hnutí a nezákonných aktivit národnostních menšin, zejména Němců a Maďarů. Jeho odbočky byly zřízené u všech prezidií zemských úřadů a policejních ředitelství. Oddělení „N“, bylo postupem doby různě přejmenovávané, ale především působilo po dvou liniích – prostřednictvím bezpečnostních oddělení zemských úřadů a prostřednictvím policejních úřadů, mezi nimiž hrálo nejdůležitější úlohu policejní ředitelství v Praze. V roce 1938 se na ministerstvu vnitra zpravodajskými řídícími a analytickými úkoly zabývalo 24 úředníků. Zpravodajské útvary zemských úřadů zpracovávaly hlášení podřízených okresních politických úřadů a četnictva a zasílaly je ministerstvu vnitra. Nejdůležitější údaje přinášelo pražské policejní ředitelství. Ve 30. letech měla jeho zpravodajská sekce 15 úředníků, 6 kancelářských sil a na 110 neuniformovaných policistů. Sekce byla rozdělena na oddělení zpravodajské, cizinecké a výkonné.
Dne 20. května 1920 došlo ke změně titulu pražského policejního ředitele a tak se první policejním prezidentem hlavního města stal R. Bienert, který tuto funkci vykonával až do roku 1925.
Mnohem závažnějšími změnami přešlo Policejní ředitelství v Brně, centru Země Moravské. Vzniklo již v dobách Habsburské monarchie, ale jeho početní stav a autorita nebyly velké. Tvořilo ho několik příslušníků neuniformované policie, zatím co pořádek ve městě udržovala městská obecná policie. Zlomem v jeho vývoji byl 1. říjen 1922, kdy bylo zřízeno jednotné státní policejní ředitelství pro Brno a jeho okolí. Obvod brněnského Policejního ředitelství se dělil na tři okresy – I. historická část Brna, který podléhal přímo ředitelství. II. Královo Pole, kde působilo místní komisařství a III. Husovice, s dalším komisařstvím. Jeho úkoly byly podobně jako u jiných Policejních ředitelství – udržovalo veřejnou bezpečnost, pořádek a pokoj; pečovalo o bezpečnost osob a majetku; bezpečnost silniční, železniční, lodní a letecké dopravy; kontrolovalo zbraně, střelivo a třaskaviny; vykonávalo policii spolkovou a shromažďovací, tiskovou, divadelní, mravnostní, čelední, ohlašovací; kontrolovalo cizince; vydávalo občanské průkazy, kontrolovalo fiakry atd.
V jeho čele stál správce a měl pod sebou tři oddělení: I. Politické, II. Bezpečnostní a III. Sbor uniformované stráže bezpečnosti v Brně.
Na nejnižší úrovni policejní stupnice stály menší obce, které o svoji bezpečnost musely pečovat samy. Pouze ve větších a významných obcích byla zřizována státní policie, které síť se postupně rozšiřovala. Také pečovaly o bezpečnost osob a majetku, sjízdnost cest a bezpečnost na nich, vykonávaly policii tržní, polní, potravinářskou, čelední, mravnostní, stavební a požární. Pro výkon služby si obce zřizovaly Obecní policii, které počet a kvalita odpovídaly potřebám jednotlivých obcí a jejich finančním možnostem. Stejné to bylo s jejich výzbrojí, výstrojí, výcvikem, uniformami atd. Při zajištění pořádku a v případě rozsáhlejší trestné činnosti žádaly prostřednictvím okresního úřadu o asistenci příslušnou četnickou stanici.
Tento systém zjevně nevyhovoval a od roku 1920 se zvyšovaly pravomoci vlády zřizovat státní policejní úřady. Dne 16. března 1920 byl přijatý zákon č. 162/1920 Sb., který vládu zmocnil zřizovat státní policejní úřady všude tam, kde to vláda pokládala za nutné. Obec a jeho zastupitelstvo s tím ale musely vyjádřit souhlas. Obce měly za povinnost pět let poté přispívat k jejich finančnímu zajištění. Nové státní policejní úřady měly podle § 2. „pečovati o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starati se o bezpečnost osob a majetku, udržovati veřejný řád a vésti v patrnosti obyvatelstvo a cizince. Úřady tyto, pokud při zřízení neustanoví se v jednotlivých případech působnost užší, převezmou dosavadní obor působnosti obecní, pokud se týče policie bezpečnostní, mravnostní a čelední, a dosavadní obor působnosti okresní správy politické ve věcech správy policejní. Pod policií bezpečnostní v odst. 2 rozumí se též péče o bezpečnost a snadnost dopravy na cestách.“
Na konci léta 1920 v ČSR vrcholil boj o charakter státu, úzce související s vnitřními rozbroji uvnitř sociální demokracie. Levicové křídlo, ze kterého později vznikla komunistická strana, bojovalo s vládním křídlem, vedeným ministerským předsedou Vlastimilem Tusarem, a postupně získávalo rozhodující pozice. Současně se státem valily demonstrace, docházelo ke srážkám s četnictvem a policí, nezřídka ke střelbě. V této situaci V. Tusar podal demisi a novým ministerským předsedou se stal nestraník Jan Černý, který rovněž stál v čele ministerstva vnitra a to od 15. září 1920 do 7. října 1922. Na střet levice a pravice, který gradoval sporem a pozdějším bojem o sídlo sociální demokracie Lidový dům v Praze, se dokonale připravil. Vyhlásil policejní pohotovost a do Prahy bylo povoláno četnictvo. Vše vyvrcholilo 9. a 10. prosince 1920, několika prudkými srážkami policie a četnictva s demonstranty. Výsledkem byli zranění na obou stranách, jeden zastřelený demonstrant a porážka levice. Boj o charakter státu tím skončil.
Po konsolidaci situace uvnitř Československa začalo po roce 1924 poměrně klidné a ve sféře hospodářské velice slibné období konjuktury. Životní úroveň obyvatel rostla, což poněkud oslabovalo agitaci KSČ, stejně tak i státu nepřejících organizací národnostních menšin. V čase do vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929 se v čele resortu ministerstva vnitra vystřídali tři ministři – agrárník Jan Malypetr (7. října 1922 – 9. prosince 1925; lidovec František Nosek (9. prosince 1925 – 18. března 1926) a opět nestraník Jan Černý (18. března 1926 – 7. prosince 1929).
Základným rysem tohoto období byl prudký vzrůst počtu policejních úřadů, které byly ustanoveny nejenom ve všech nejvýznamnějších městech, ale stejně tak v centrech dělnického hnutí a národnostně smíšeného území. Výrazně byla posílena síť policejních úřadů na Slovensku, především na linii styku s Maďarskem, ale také na Podkarpatské Rusi. V Čechách to byly policejní úřady v Plzni, Ostravě, na Kladně, v Liberci, Chebu, Karlových Varech, Jihlavě a Znojmě. Na Slovensku v Prešově, Komárně, Parkáni (dnes Štúrovo), Rimavské Sobotě, Rožnavě a v Lučenci. Na Podkarpatské Rusi v Užhorodě, Mukačevě, Berehově a v Chustu. Počet státních policejních úřadů stoupl od roku 1920 ze 4 na 24, počet jejich zaměstnanců z 1831 na 6250, finanční náklady na jejich činnost dosáhly výše 120 245 530 Kč, což bylo přibližně 19x výše než v roce 1918. Současně postupovalo povyšování některých původně policejních komisařství na policejní ředitelství. Obecně se předpokládá, že první etapa vzniku policejních úřadů skončila v době 10. výročí vzniku ČSR, tj. 28. října 1928.
Dne 13. července 1922 byl Národním shromážděním přijatý zákon č. 230/1922 Sb. o sborech stráže bezpečnosti, který v § 1. uvádí: „Pro výkon bezpečnostní služby zřizují se u státních úřadů, jež určí se nařízením, civilní sbory stráže bezpečnosti, a to a) uniformované a b) neuniformované… Sbory uniformované stráže bezpečnosti jsou ozbrojeny a po vzoru vojenském řízeny. Sbory neuniformované stráže bezpečnosti nejsou zřízeny po vzoru vojenském a jejich členové mohou býti dle potřeby ozbrojeni. Sbor stráže bezpečnosti působí u úřadu, z něhož je zřízen; avšak části sboru nebo jednotliví členové mohou býti k výkonu služby přikázáni jinému úřadu.“
Zákon se v oblasti náležitostí odvolává na zákon ze dne 25. ledna 1914, Ř. z. č.15 o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců. Dále se pojednávalo o strážném a hodnostním přídavku, započítaném do penze.
Současně stanovil právo použít zbraň v případech:
„1. V případě nutné obrany, aby odvrátili násilný útok, jenž na ně byl učiněn, nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje;
2. nelze-li jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu;
3. aby zamezili útěk nebezpečného zločince, jehož nemohou jiným způsobem zadržeti.“
Na základě obou uvedených zákonů vzniklo Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. října 1922 č. 295. Bylo tím potvrzené rozdělení policie na dva sbory - Sbor uniformované stráže bezpečnosti (SUSB), který vykonával policejní službu správní a pořádkovou a Sbor neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB), který plnil úkoly kriminální policie. Nadále se tedy pro označení nejširší policejní jednotky používá název „sbor“, jak to již známe z dob Habsburské monarchie. Výraz „policista“ se těchto dokumentech ještě stále neobjevuje a obecně se mluví o „strážnících“, nebo „příslušnících sboru“ příp. „členech sboru“. Stejně tak převládá označení „bezpečnost“, převzatý již němčinou z francouzštiny – „sûreté“ a „sicherheit“ Termín „policista“ se do dokumentů dostává až v závěru první československé státnosti v roce 1938.
Oba Sbory stráže bezpečnosti příslušely k těm státním úřadům policejním nebo politickým, u nichž byly zřízeny. Přednostovi úřadu byli služebně, pořádkově, disciplinárně a osobně podřízeni všichni jeho podřízení. Dělili se na úředníky a gážisty mimo hodnostní třídu. Úředníci kontrolovali výkon služby, řídili ji a své podřízené školili. Dělili se do dvou tříd A a B. /revírní inspektor I. třídy, revírní inspektor II. třídy, okresní inspektor a vrchní inspektor. Gážisté se dělili do uniformované stráže (strážník, nadstrážník, obvodní inspektor I. třídy a obvodní inspektor II. třídy) a neuniformované stráže (policejní agent I. třídy, policejní agent II. třídy, obvodní inspektor I. třídy a obvodní inspektor II. třídy). V čele obou Sborů stáli jejich velitelé.
V případě, že byl člen sboru přikázán k výkonu služby jinému úřadu, byl služebně podřízen přednostovi tohoto úřadu. Ve věcech osobních, pořádkových a disciplinárních však byl i nadále podřízen přednostovi toho úřadu, k němuž původně náležel.
Vnitřními předpisy se určovalo rozdělení sborů a služební řád. Tím byla stanovena pravidla pro výkon služby ve služebních hodinách, ale i mimo ně. Byly stanoveny předpisy o služebním oděvu, zbrani, pomůckách potřebných pro výkon služby a způsobu, jak tyto pomůcky opatřit. Současně byly stanoveny podmínky pro přijetí do služby u některého ze sborů, podmínky výcviku a vyškolení členů sborů až po zkušební řád. V neposlední řadě byly stanoveny podmínky pro sestavení disciplinárních komisí a řízení před nimi.
Podle systematizačních zásad v každém sboru připadalo na 100 gážistů mimo hodnostní třídy zpravidla 32 strážníků u SUSB nebo policejních agentů II. třídy u SNSB, 38 nadstrážníků u SUSB nebo policejních agentů u SNSB, 20 obvodních inspektorů II. třídy a 10 obvodních inspektorů I. třídy. Inspektorům příslušel i hodnostní přídavek, který činil u obvodního inspektora II. třídy 200 Kč ročně a u obvodního inspektora I. třídy 300 Kč ročně.
Gážisté uniformovaného sboru kromě pochůzek a hlídkování také eskortovali vězně, hlídali je a vůbec vykonávali všechny nutné služby, sloužící zájmům státu. Gážisté neuniformovaného sboru současně vykonávali zpravodajskou činnost, takže mezi jejich povinnosti bylo hlásit vše podezřelé, vyšetřovali zatčené a podezřelé, dohlíželi na určené kriminálně závadové osoby a pátrali po pachatelích, případně jim zamezovali provádět trestnou činnost.
Současně je nutné uvést, že policisté měli větší politická práva nežli četníci, protože se na ně nevztahoval zákaz vstupovat do různých spolků, pouze do spolků nežádoucích. Byla také založena vlastní odborová organizace pod názvem Svaz orgánů bezpečnostních v Republice československé.
Dne 19. března 1923 byl navíc přijatý zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky, na základě kterého byl 4. října 1923 přijatý výnos ministerstva vnitra č. 20877, kterým byla ke dni 1. listopadu 1923 zřízena Zpravodajská ústředna (ZUS), která při pražském policejním ředitelství existovala až do rozbití ČSR v roce 1939. Vykonávala a řídila civilní výzvědnou a kontrarozvědnou službu v celé republice. Podléhaly ji odbočky (O.Z.US), zřízené u ostatních policejních ředitelství a kromě toho měla oddělení politické (pro sledování komunistické strany, nečeských politických stran a extremistických stran) a oddělení cizinecké (záležitosti pasové, emigrantské). Vedla evidenci všech případů protistátní výzvědné činnosti a stejně tak evidenci všech osob, byť jen z vyzvědačství podezřených. Seznam obsahoval jména, včetně krycích, osobní data, popisy osob, styky, zvyky atd. ZUS na závěr roku odevzdávala ministerstvu vnitra výroční správu o výsledcích své činnosti. Seznamy vyzvědačů a z vyzvědačství podezřelých osob zasílala na všechny ostatní instituce, které se obranným zpravodajstvím zabývaly. Zpravodajské odbočky v Praze, Brně, Opavě, Bratislavě a v Košicích úzce spolupracovaly s vojenskou obrannou službou.
Když jsem již u této instituce, dovedeme její historii až do konce. V roce 1937 byla uskutečněna reorganizace a od 1. ledna 1938 příslušný útvar prezidia policejního ředitelství v Praze nesl název oddělení pro státní bezpečnost se zkratkou StB.
Na činnost policie měl mít poněkud problémový vliv zákon č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve státní správě. Všem institucím a ministerstvím ukládal povinnost snížit stav zaměstnanců v roce 1925 o 10 procent. Přijímání nových zaměstnanců bylo zastavené, i když zákon umožňovat přesouvat je z jednoho místa na druhé. Vláda měla do 31. prosince 1924 předložit návrh zákona, kterým by se nově upravovala působnost jednotlivých ministerstev. Na základě tohoto zákona mělo dojít ke snižování stavu policie v Praze, ale také v dalších městech ČSR, ale policejní prezident R. Bienert kategoricky odmítl stavy pražské policie snižovat. Jeho stanovisko potvrdil vývoj událostí ve dnech 10. a 15. února 1925 v Praze, kdy došlo k vážným střetům mezi demonstranty, svolanými KSČ a policii, které skončilo střelbou a zraněním na obou stranách.
Ve stejném roce post pražského policejního prezidenta opustil R. Bienert a nahradil ho zkušený policista a ministerský rada Šlechta.
30. léta JUDr. Benda
V roce 1926 byla zreorganizována politická správa Prahy, která se sloučila s dalšími svými předměstími a to Žižkovem, Karlínem, Vinohrady a Smíchovem. Ve všech skončila svou činnost místní policie a odpovědnost za zajištění bezpečnosti a pořádku na těchto nových městských částech přešla na pražské policejní ředitelství, úkoly kterého stanovoval § 4. zákona č. 222/1926 Sb. o úpravě politické správy v hlavním městě Praze, ze dne 17. prosince 1927.
Policejní ředitelství v Praze se v tom čase dělilo na prezidium, Podací protokol, Spisovnu, Výpravnu, Hospodářský úřad, Přihlašovací úřad, Vyživovací komisi, Korespondenční oddělení, Lichevní úřad, Oddělení sociální péče, Divadelní oddělení a Oddělení pro hudební záležitosti. Nejdůležitější z nich ale bylo Zpravodajské oddělení, Tiskové a spolkové oddělení, Dopravné oddělení, Pasové oddělení, ale nejslavnějším se stalo IV. Bezpečnostní oddělení (Oddělení pro veřejnou bezpečnost), v slangu zvané „čtyřka“.
Vnitřně se dělilo na kriminální oddělení, kde se vyšetřovaly všechny trestné činy, spáchané na území Prahy. Jednalo se o železniční oddělení, poštovní oddělení, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů a lupičů pokladen, mravnostní oddělení, evidenční oddělení, zjišťovací oddělení (daktyloskopická registrace a fotografie), a ústřední ohlašovací úřad.
Město bylo dále rozděleno do řady okresních komisařství, kterých počet stoupal zejména v letech 1938-1939, kdy byly ku Praze postupně připojeny mnohé její stávající předměstí. V každém z nich poté vznikl nový okresní komisariát.
Nový zákon o organizaci politické správy byl přijatý až 14. července 1927 a do Sbírky zákonů je zařazený pod číslem 125/1927. Zákon potvrdil podřízenost politických úřadů ministerstvu vnitra a všem těmto institucím bylo v čl. 2. uložený úkol: „Ministerstvo vnitra a politické úřady jemu podřízené jsou povinny --- bdíti nad veřejným – pořádkem, klidem, bezpečností a veřejnou mravností a odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství i odstraňovati nastalé poruchy.“
Zákon stanovoval vysoké finanční pokuty za neuposlechnutí výzev představitelů bezpečnostních orgánů a současně tak omezil vliv místní samosprávy na výkon služby tamních policejních institucí. V roce 1936 se pak šlo ještě dále.
Počátkem roku příštího – 31. ledna 1928, byl přijatý zákon č. 28/1928 Sb., kterým se doplňují a mění zákony o četnictvu a sborech stráže bezpečnosti. Rozšířil právo použít zbraň v případě kdy se nebezpečný zločinec zdráhá opustit svůj úkryt. Současně se upřesňoval postup použití zbraně v průběhu potlačení demonstrace.
V podstatě ve stejné době byla dokončena první etapa policejní reformy. Od roku 1923 stoupl počet policejní úřadů o další čtyři a celkově jich bylo již 29, z toho 9 policejních ředitelství. Počet jejich zaměstnanců vzrostl na 700 osob. Systém policejních úřadů v té době pokrýval celé území státu a v dalších letech přibývaly zejména policejní komisařství. Bylo zřízeno 115 policejních pohraničních kontrolních stanic, které hranici střežily spolu s příslušníky Finanční stráže.
Finanční stráž naše republika převzala od Rakousko-Uherska v roce 1918. Dne 12. prosince 1919 byla zákonem č. 28/1920 (!) Sb. rozdělena na dvě části - Důchodkovou kontrolu, která působila ve vnitrozemí a na Finanční stráž pohraniční., která hlídala hranici. Po dobu, kdy ještě nebyla nová finanční stráž dobudována, museli hranici střežit i ti příslušníci bývalé Finanční stráže, kteří byli zařazení k Důchodkové kontrole. Zajímavé současně je, že zákon, který byl uveřejněný až měsíc po svém schválení, měl účinnosti již od 1. září 1919. Služba to nebyla lehká. Jen v době od října 1918 do října 1926 bylo při výkonu služby usmrceno 47 mužů. Finanční stráž měla tehdy asi 5000 mužů, kteří působili na jednotlivých stanovištích a konali stálou pochůzkovou službu. Celní zákon č. 114/1927 Sb. z 14. července 1927 plně obnovil původní název Finanční stráž.
Ve vnitrozemí v tom čase dále pokračovalo posilování pražského policejního ředitelství, které se kromě výkonu služby na území hlavního města stále více stávalo nejvyšší policejní centrálou. V roce 1928 se stav mužstva zvýšil na 2272 mužů. Posilováno bylo jeho bezpečnostní oddělení, kde byl počet mužů zvýšený ze 40 na 113. Oddělení se zabývalo bojem proti kriminalitě, jeho oddíly působily v jednotlivých policejních okrscích, nebo byly vytvářeny oddíly speciální. Aktivně pracovalo evidenční oddělení, zejména jeho daktyloskopická a fotografická sekce. Zcela novým oddělením bylo dopravní, kterého základy byly položené 2. září 1919, i když se tehdy předpokládalo, že půjde jen o záležitost dočasnou. V letech 1919-1929 rostl nejenom počet jejich členů, kteří již tehdy začali používat zvláštní označení, ale stejně tak počet stálých postů a stanovišť. V roce 1921 ho doplnila skupina 12 příslušníků neuniformované stráže, v roce 1926 první motocykly. V roce 1927 byl v Praze instalován první semafor, byly vyznačeny přechody pro chodce, začala se pomocí stopek kontrolovat rychlost vozidel atd.
Významným zlomem bylo vytvoření Všeobecné kriminální ústředny, která vznikla na základě výnosu ministra vnitra z 13. března 1929. Mezi její základní úkoly patřilo: vést evidenci všech celostátně působících zločinců, zločinců-specialistů a zvláště nebezpečných zločinců; soustřeďovat správy všech bezpečnostních orgánů o jejich činnosti a podílet se na výcviku bezpečnostních orgánů, kteří se stíháním takovýchto zločinců zabývaly. Do sebe zahrnula další složky pražského Policejního ředitelství, takže soustřeďovala Oddělení pro stíhání padělatelů platidel, Ústřední daktyloskopickou stanici; Oddělení pro pátrání obchodu ženami a dětmi; Oddělení železniční; Oddělení poštovní, Právní oddělení, Oddělení zjišťování totožnosti; Oddělení k pátrání po nezvěstných osobách a evidenci neznámých mrtvých; Oddělení pro srovnávání a zkoumání písma; Ústřední sbírku podobizen; Redakční oddělení, které vydávalo Ústřední policejní věstník a Policejní oznamovatel; Oddělení zpráv a Policejní muzeum.
Z hlediska mezinárodní spolupráce při pražském policejním ředitelství československá Mezinárodní komise kriminální policie, obnovena v roce 1924 za účasti představitelů ČSR, předchůdce dnešního Interpolu.
Z hlediska činnosti policie v těchto letech, je nutné uvést dva fakty. Již tehdy se začalo přemýšlet o vytvoření jednotné protikomunistické centrály, ale stejně tak o ukončení roztříštěnosti policie, která v podstatě podléhala pouze jednotlivým policejním úřadům, ne však jednotnému centru. Objevily se první úvahy a názory na vytvoření jednotného policejního sboru, zatím ve formě sjednocení uniformovaného a neuniformovaného sboru do jednoho celku, jak tomu bylo již na Slovensku.
V roce 1929 začala světová hospodářská krize, která sice Československo zasáhla o něco později jako jeho okolí, ale o to však silněji. Došlo k výrazné radikalizaci obyvatelstva, což na jedné straně vedlo k neustálému posilování KSČ a stejně tak stran, působících na národním principu a to mezi Němci, Maďary, ale i Slováky. Význam bezpečnostních sborů v této situaci prudce rostl. V třicátých letech funkci ministra vnitra postupně zastávali agrárník a Slovák Juraj Slávik (7. prosince 1929 – 29. října 1932), opět nestraník Jan Černý (29. října 1932 – 14. února 1934), agrárník Josef Černý (14. února 1934 – 22. září 1938). V období II. ČSR to byl nejdříve po třetí krát nestraník Jan Černý (22. září – 1. prosince 1938) a nakonec Otakar Fischer (1. prosince 1938 – 15. března 1939), bývalý pracovník ministerstva vnitra, teď člen Strany národní jednoty.
Z hlediska strukturálních změn třicátá léta nepřinesla tolik pohybu jako dvacátá, přesto i zde je jasná specifika. Tou první byl dopad krize a s ní spojenou nezaměstnaností, kterou bylo postiženo skoro jeden milión lidí, na vývoj kriminality. Prudce stoupaly násilné a hospodářské trestné činy. Ministr vnitra J. Slávik viděl východisko v zesílené represi, která se odrazila v růstu počtů příslušníků policie a četnictva. Oproti roku 1928 stoupl např. počet příslušníků policie ze 7137 na 8460 v roce 1933. Čím hlouběji ale Československo zapadalo do bahna světové hospodářské krize, tím více se v době Slávikova fungování na postu ministra vnitra střílelo do demonstrantů. V Česku se nejznámějšími případy stala střelba u Duchcova 3. února 1931, kde byli čtyři lidí zabiti a pět bylo raněných, ve Frývaldově 25. listopadu 1931 – 8 mrtvých a 13 těžce zraněných a v Mostě – 2 mrtví a 6 těžce zraněných. V průběhu srážek byli těžce i lehce ranění také zasahující četníci a dragouni. V letech 1931-1932 bylo zastřeleno 28 demonstrantů. Policie se ale těchto srážek účastnila pouze okrajově. Hlavní tíha ležela na četnictvu. Jedním z výsledků tohoto přístupu byl pád vlády Fr. Udržala 24. října 1932, ve které byl J. Slávik ministrem a jeho nahrazení pružnějším Josefem Černým. Ten spíše navázal na jiná opatření svého předchůdce a to zakazování řady komunistických, nebo na KSČ napojených organizací. Jeho linii plně podporoval také nový pražský policejní prezident JUDr. Vojtěch Dolejš.
Nový ministr viděl základní problém bezpečnosti republiky v činnosti KSČ a rozhodl se zvýšit nad ní policejní dohled. V podstatě ve velice krátkém čase byl vypracován návrh na zřízení protikomunistické centrály při pražském policejním ředitelství, který V. Dolejš odevzdal ministrovi vnitra 17. prosince 1932. Po skončení připomínkového řízení byl návrh schválený a k 1. květnu 1933 začala tzv. protikomunistická ústředna pracovat. Pro její činnost byla vypracovaná příslušná směrnice, která ji ukládala tři následující úkoly:
1, soustřeďovat a zpracovávat veškeré informace z území celé ČSR o činnosti KSČ a jejich složek, o práci její ilegální struktury a o stycích se zahraničními komunistickými organizacemi;
2. soustřeďovat a zpracovávat veškeré informace o činnosti na ni napojených organizací;
3. vydávat periodické informace o činnosti KSČ pro zemské úřady a ministerstvo vnitra.
Spolu s tím se měly vydávat posudky a zejména vést podrobná evidence o činnosti KSČ, její představitelích a aktivních členech.
Ve stejné době se ale objevil nepřítel jiný – nastupující fašistické hnutí mezi obyvatelstvem německé menšiny, žijící v českém a moravském pohraničí. Nejaktivněji v tomto směru postupovala strana DNSAP, která po nástupu A. Hitlera v Německu k moci výrazně aktivizovala svou činnost. Pozornost bezpečnostních orgánů se z tohoto důvodu zaměřila také na ni. Na podzim roku 1933 již mělo ministerstvo vnitra dostatek důkazů, svědčících o její protistátní činnosti. Na základě toho ji nejdříve 28. září pozastavilo činnost a 3. října 1933 ji společně s DNP oficiálně zakázalo. Aktivity sudetských nacionalistů a fašistů se mu ale nepovedlo omezit, protože členstvo DNSAP a DNP jednoduše přestoupilo do Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche Heimatfront - SHF), kterou 1. října 1933 založil Konrád Henlein a pokračovalo ve své činnosti. V roce 1935 se SHF změnil v Sudetsko-německou stranu (Sudetendeutsche Partei – SdP),
Nová strana v průběhu tří let postupně opanovala celé území, na kterém českoslovenští Němci žili, a prostřednictvím místní samosprávy začala výrazně ovlivňovat místní bezpečnostní orgány. Vliv místní samosprávy (dvoukolejnost v řízení bezpečnostních orgánů) byl sice dost omezený již zmíněným tzv. organizačním zákonem č. 125/1927 Sb. o organizaci politické správy, ale v nové situaci to bylo nedostatečné. Národní shromážděni proto 21. června 1934 přijalo zákon č. 109/1934 Sb. o mimořádné moci nařizovací, který uděloval vládě pravomoci samo měnit v případě nutnosti některé zákony a pak zákon č. 131/1935 Sb. ze dne 26. června 1935, kterým se doplňovalo a pozměňovalo zmocnění vlády podle zákona č. 109/1934 Sb. Zákon měl jen dva články a byl stručný: „Čl. I. Zmocnění ... rozšiřuje se na opatření pro organizaci policejní správy a služby. Čl. II. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1935; provedou ho všichni členové vlády.“
Na jeho základě bylo pak vydáno vládní nařízení ze dne 6. března 1936 (č. 51/1936 Sb.) o organizaci policejní správy a služby a o některých opatřeních v oboru vnitřní správy. Vlání nařízení v § 1., čl. I. stanovovalo: „Státní policejní úřady jsou povolány ve svém správním obvodu v rozsahu, který určí ministr vnitra případ od případu, pečovati o veřejnou bezpečnost a klid, starati se o bezpečnost osob a majetku, udržovati veřejný pořádek, zejména bdíti nad veřejnou mravností, dále míti v evidenci obyvatelstvo a cizince a plniti úkoly, které jsou jim platnými předpisy zvlášť uloženy.“ V následujícím paragrafu se určovalo, že vláda může policejní úřady zřídit všude, kde to uzná za vhodné, a tudíž k tomu nemusí mít jakýkoli souhlas místních orgánů samosprávy, především těch, kterých se zmocnili radikálně naladění sudetští nacionalisté.
V článku III., § 12. nařízení sjednotilo oba existující sbory pod jednotné velení, čím dále zvýšilo pravomoci centra: „Sbory uniformované stráže bezpečnosti … tvoří jednotný uniformovaný policejní strážní sbor, sbory neuniformované stráže bezpečnosti … tvoří jednotný neuniformovaný policejní strážný sbor. Oba sbory jsou určeny pro výkon policejní služby u politických a státních policejních orgánů.“ Nařízení rovněž umožňovalo ministerstvu vnitra policisty bez problému přemísťovat podle jeho potřeb.
Současně měnilo postavení obecní policie tím, že její zaměstnanci mohli být plně ustanoveni jen se souhlasem obci nadřízeného politického úřadu a jejich výcvik probíhal spolu se státními policisty.
Na tomto základě došlo k mohutnému rozmachu státních policejních orgánů, protože v letech 1936-1938 vzniklo 49 nových policejních úřadů a zvláště pak policejní ředitelství v Liberci a v Českých Budějovicích. Do policie bylo přijato 5 784 nových příslušníků a jejich počet v roce 1937 dosáhl čísla 14 246 mužů. Současně se proti henleinovskému hnutí aktivizovala činnost ZUS a proti komunistickému hnutí činnost protikomunistické ústředny. Rostl počet agentů a konfidentů nasazovanými v tomto směru.
V roce 1937 na ZUS proběhla zásadní změna. Byla zreorganizována v novou instituci pod názvem Prezidium, oddělení pro státní bezpečnost, se zkratkou StB. Podle všeho koncem 30. let působilo na úseku státní bezpečnosti v ČSR zhruba 500 specializovaných pracovníků. Jejím úkolem bylo pečovat o bezpečnost státu a zařízení určených pro obranu státu, ochranu státních činitelů, sledování veřejného politického, sociálního, náboženského, národnostního hnutí atd., aby nebyly ohroženy státní a veřejné zájmy. Monitorovat se měl zahraniční a tuzemský tisk, měla se vést evidence veřejně činných osob, dále speciálně závadových osob ze státně-bezpečnostního hlediska, sledovat politické a ilegální organizace, které ohrožují bezpečnostní zájmy státu.
Vnitřně se dělilo na:
I. Zpravodajskou ústřednu (ZUS), která monitorovala výzvědnou činnost na našem území, ilegální, sledovala teroristická a jiná hnutí, evidovala státu nebezpečné osoby a organizace.
II. Odbočky zpravodajské ústředny, které dohlížely na dění na svém teritoriu.
III. Politické oddělení, dohlížející na všechny politické strany, socialistické národní a náboženské hnutí, politické spolky a organizace, nebezpečné pro stát. Vnitřně se dělilo do tří skupin: 1. Skupinu pro hnutí komunistické,
2. Skupinu pro hnutí německých a maďarských politických stran,
3. Skupinu pro hnutí českých a slovenských politických stran, styků a vztahů k zahraničí, studenty a mládež, polickou činnost emigrantů, šetření státoobčanské spolehlivosti a ochranu státních činitelů.
IV. Cizinecké oddělení.
Nastal rok 1938, který přinesl zánik první ČSR. Aktivity německých nacionalistů rostly a ministerstvo vnitra se tento trend opět snažilo ovlivnit dalším růstem státních policejních úřadů a policejních expositur, přičemž cílem bylo hustě pokrýt celé území Sudet.
Vyhláška ministra vnitra z 23. února 1938 (č. 43/1943 Sb.) o zřízení nových státních policejních úřadů a expositur v zemi Moravskoslezské ustanovila nové státní policejní úřady ve městech Libavá, Slavonice a Jemnice, policejní expositury v čele s exponovanými policejními důstojníky byly zřízeny ve Vítkově, Odrech, Fulneku, Vranově a Jaroslavicích, přičemž nová policejní expositura v Jaroslavicích na sebe převzala povinnosti policejní expositury v Hrušovanech-Šanově, tímto vládním nařízením zrušené. Vyhláška určila také jejich základní úkoly: péče o veřejný pořádek, klid a veřejnou bezpečnost, stejně tak bezpečnost osoby a majetku, dopravy, výkon policie správní, spolkové, shromažďovací, tiskové, divadelní, mravnostní, čelední atd. Článek, stanovující tento rozsah policejních povinností nově zřizovaných policejních úřadů a expositur, se pak objevil ve všech podobných vládních nařízeních, měnící strukturu státních policejních úřadů až do 15. března 1939.
Po čtyřech měsících vyhláška ministra vnitra ze dne 14. června 1938 (č. 131/1938 Sb.) s dlouhým názvem: o zřízení nových státních policejních úřadů a expositur, o změně správních obvodů a působnosti některých státních policejních úřadů a expositur v zemi České a o změně sídla státního policejního úřadu v Děčíně, dále rozšířila síť policejních úřadů a expositur. Zřízeny byly státní policejní úřady v Domažlicích, Lovosicích, Nové Bystřici a Podbořanech, rozšířený byl správní obvod policejních úřadů v Plané, Litoměřicích, Vysoké nad Jizerou, Trutnově a Náchodě, státní policejní expositura ve Frýdlandu byla povýšena na policejní úřad, sídlo státního policejního úřadu v Děčíně bylo přeneseno do Podmokel. Státní policejní expositura byla zřízena ve městech Touškov, Štětí, Doksy, Mimoň, Doupov a Úštěk.
Vyhláška ministra vnitra ze dne 25. srpna 1938 (č. 169/1938 Sb.) o zřízení státního policejního úřadu (policejního ředitelství) v Hradci Králové, zřídila státní policejní úřad také v tomto důležitém městě.
Přes veškerou snahu se ale hnutí německých nacionalistů a národních socialistů policii nedovedlo zastavit. Bylo jasné, že může dojít i k přímým fyzickým a bojovým střetům. Za tímto účelem byla již podle vládního nařízení z 23. října 1936 (č. 270/1936 Sb.) zřízena Stráž obrany státu. Jejím úkolem byla: „ochrana neporušitelnosti státních hranic a nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.“ Pod tím vším se myslel klid v pohraničních oblastech. Měla být a byla složena s příslušníků četnictva, policejních strážných sborů, obecní stráže bezpečnosti, vojenských osob, příslušníků Finanční stráže a dalších osob, určených k výkonu strážní, policejní nebo podobné služby. Zákon pro ně rozšířil seznam případů možného použití zbraně.
Policisté zařazeni ke službě v SOS prošli v letech 1936-1938 řadou výcvikových kurzů a školení, ale její skutečná činnost nastala až v roce 1938. V čase první mobilizace v květnu 1938 se na určená místa dostavilo celkem 28 310 příslušníku SOS, z toho bylo 3155 policistů.
Aktivně také bojovali v září 1938 proti ofenzivě německých ordnerů (podle Ordnergruppe) - příslušníků Sudetoněmeckého freikorpsu (Sudetendeutsches Freikorps), který výcvik probíhal v Německu. Do bojů se zapojili rovněž policisté, nezařazeni k oddílům SOS. Mezi 22. a 30. září 1938 bylo v bojích raněno 10 policistů z jednotek SOS a 61 policistů ostatních. Zahynulo 6 policistů, zařazených k SOS a 2 policisté, působící mimo ni.
Po Mnichovské dohodě bylo od ČSR odtrženo celé pohraničí, ale stejně tak území v hloubce Čech a Moravy. Výrazně to narušilo rovněž stávající policejní strukturu ČSR, protože na odtrženém území se nacházela většina policejních úřadů a policejních expositur, s čím se nové vedení resortu ministerstva vnitra muselo vypořádat.
Vyhláškou ministra vnitra z 31. října 1938 (č. 273/1938 Sb.) byl k 21. listopadu 1938 zřízený státní policejní úřad (policejní ředitelství) v Olomouci. Současně byl vyhláškou ministra vnitra ze 7. listopadu 1938 o opatřeních k vedení státních policejních úřadů a expositur v zemích České a Moravskoslezské (č. 274/1938 Sb.) rozšířen správní obvod státního policejního úřadu v Domažlicích, Náchodě, Polici nad Metují, Moravské Ostravě. Spolu s tím byl zřízen státní policejní úřad v Terezíně, Vysoké nad Jizerou, Moravské Nové Vsi. Pokud šlo o obvody ostatních státních policejních úřadů a expositur, které měli sídlo na území obsazeném Německem, měl se výkon působnosti v oblasti policie od těchto státních policejních úřadů přenést na příslušné okresní úřady a na obce. Spolu s tím byly vytyčené správní obvody pro nově zřízené státní policejní úřady v Terezíně a Moravské Nové Vsi.
Změnu zaznamenalo také policejní ředitelství Praha, kde na nátlak Německa bylo oddělení pro státní bezpečnost, což bylo o pár měsíců později samotnými Němci hodnoceno jako chyba.
Okleštěná ČSR byla již v tom čase plně v područí hitlerovského Německa. Byly zakazovány politické strany a jiné organizace. Většina politických stran se nakonec spojila v jedinou Stranu národní jednoty. Prosadila se rovněž úzká spolupráce naší policie s policií německou. V čistkách byli z naši policie donuceni odejít ti policisté, kteří aktivně bojovali s ordnery a stejně tak ti, kteří se nechtěli s novými podmínkami smířit. Část z nich opustila území ČSR a odešla do emigrace, aby v cizině bojovala proti fašizmu, část se později zapojila do odbojové činnosti.