Státní orgán, který v podmínkách dvojí podřízenosti Sboru národní bezpečnosti jednak systému národních výborů a jednak velení SNB a Ministerstva vnitra řídil, úkoloval a kontroloval bezpečnostní orgány ČSR v letech 1945-1947.
Zemské odbory bezpečnosti (ZOB) ve své činnosti navazovaly na činnost Komisí pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB), které v podstatě vznikaly v květnu 1945 při Zemských národních výborech a později také v některých okresech.
Myšlenka vytvořit národní výbory se prosadila v průběhu protifašistického odboje a postupně se na ní sjednotili obě základní složky odboje – komunistický i demokratický. Na základě toho bylo 5. května 1945 přijaté Nařízení vlády č. 4/1945 Sb. o volbě a pravomoci národních výborů. Přímo se v něm v 1. § uvádí:
„(1) Na osvobozeném území Československé republiky buďtež vytvořeny a pokud možno v nejkratší době po vytvoření volbami podle zásad československých volebních řádů a podle zvláštního vládního nařízení obnoveny místní, okresní a zemské národní výbory jakožto orgány zastupitelské a orgány veřejné správy ve všech jejích oborech.
(2) Dokud nebudou vydány podrobnější předpisy o organisaci národních výborů a jejich jednací řády, určí zatímně vnitřní organisaci národních výborů, způsob, jakým vykonávají svou působnost, a způsob jednání jejich složek ministr vnitra.
(3) Jakožto orgány státní správy jsou národní výbory podřízeny vládě.
(4) Národní výbory podléhají kontrole lidu. Lid může jejich členy odvolati a nahraditi jinými. Způsob odvolávání a nahrazování bude určen volebním řádem; dokud se tak nestane, pečují o řádné ustavení, odvolávání nebo doplňování národních výborů nadřízené orgány.
Jako orgány státní správy byly národní výbory tedy podřízeny vládě a současně místnímu obyvatelstvu, které mělo při jejich řízení rozsáhlá práva.
Následně vznikly dva Zemské národní výbory – jeden se sídlem v Praze (s působností pro zemi Českou), druhý v Brně (s působností pro zemi Moravskoslezskou), přičemž jeho expozitura byla vytvořena také v Ostravě, poté co zde byla 31. května 1945 uřízena Slezská expozitura země Moravskoslezské. V Praze se jeho předsedou stal Ladislav Kopřiva (28. června 1897 – 13. listopadu 1971 - KSČ), v Brně nejdříve František Loubal (3. března 1893 – 17. prosince 1950 – ČSNS), po něm po volbách v roce 1946 od 31. července tohoto roku František Píšek (14. srpna 1901 – 7. listopadu 1982 – KSČ), v Ostravě Vladimír Chamrád (14. ledna 1903 - 16. ledna 1969 – KSČ).
Pro řízení bezpečnostních orgánů jsi Zemské národní výbory vytvořily speciální orgány, kterými byly nejdříve Komise pro vnitřní národní bezpečnost, ustanovené v Praze, Brně i Ostravě. Podléhaly jim bezpečnostní komise a referenti okresních národních výborů (okresních správních komisí) a místních národních výborů (místních správních komisí), které řídily činnost územní struktury SNB ve svém teritoriu.
Pražská KVNB se vyčlenila z části vojensko-politické komise České národní rady, byla doplněna o členy odbojových složek a organizací. Její zřízení potvrdilo ministerstvo vnitra 22. května 1945 svým výnosem, přičemž určilo její úkoly následovně:
„Tato komise organizuje a provádí vnitřní národní bezpečnost. Buduje Sbor národní bezpečnosti.
Řídí a provádí podle všeobecných směrnic ministerstva vnitra očistu všech dosavadních bezpečnostních státních orgánů na základě národně politické spolehlivosti a lidové demokracie.
Vysílá své zástupce ke všem složkám dosavadních i nových bezpečnostních sborů a ustanovuje u všech národních výborů zmocněnce pro všechny otázky spadající do působnosti KVNB v rámci její kompetence.
Řeší všechny otázky, které souvisejí s vytvořením a budováním vnitřní národní bezpečnosti v Čechách.“
Výnos současně určoval, že jejími členy se měli stát představitelé ZNV, ÚRO, Revolučních gard, partyzánů, bojovníků za svobodu a ministerstva vnitra. Úkolem KVNB bylo zajišťovat vnitřní bezpečnost na území České země, budovat SNB a provádět očistu původního bezpečnostního aparátu – policie, četnictva a obecní policie. Komise dále pečovala o plnění Košického vládního programu v této oblasti – odhalování a usvědčování příslušníků okupačních úřadů; nacistických, policejních a zpravodajských složek; zrádců; kolaborantů, ale i jiných státu nebezpečných osob. Jejím předsedou byl v Praze předseda ZNV Ladislav Kopřiva, ale ve skutečnosti ji řídil Kopřivův místopředseda výtvarník Ctibor Štolovský (29. listopadu 1913 - ?).
Vnitřně se fakticky dělila do 4 základních oddělení:
1. Oddělení vyšetřování a stíhání domácích kolaborantů (Ústřední vyšetřovací výbor -ÚVV), který vedl bývalý předseda odvolacího senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Otto Adamec. Místopředsedou byl jmenován Emil Hršel (30. ledna 1901 – 31. května 1972). Na tomto oddělení pracovali zejména vyšetřovatelé, právníci trestního soud apod.
2. Oddělení vyšetřování a stíhání příslušníků německých policejních a zpravodajských organizací (Gestapo, Schupo, Abwehr, a SD). Zde rovněž pracovali zkušení právníci a vyšetřovatelé.
3. Oddělení vyšetřování činnosti bývalých protifašistických politických stran a seskupení, které byly po osvobození v ČSR zakázané, jako například členů bývalé agrární strany, ale zejména činnosti fašistických a pronacistických aktivistických spolků, organizací a jejich členů: Obce fašistické, Národního souručenství, Vlajky, Národní obce fašistické, Českého svazu pro spolupráci s Němci, Českého svazu válečníků, České ligy proti bolševismu, Národní árijské kulturní jednoty, Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Národně socialistické a rolnické strany, Zelených hákových křížů, Svazu árijských mlynářů, Veřejné osvětové služby). Všechna tato oddělení úzce spolupracovala s příslušnými zpravodajskými odděleními Ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany.
4. Oddělení hospodářské. Jeho cílem bylo vyšetřovat a odhalovat osoby, které mimořádně zbohatly v období okupace a těžily ze své spolupráce s okupačními orgány.
Kromě nich zde působily dvě skupiny:
1. Technická, která se zabývala zřizováním a vedením internačních táborů, určených pro nacisty a kolaboranty. V polovině července byla plně převedena do SNB.
2. Instrukční (organizační), jehož úkolem bylo zakládat nové útvary SNB v zemi České, příprava, organizace a řízení jejich výcviku. Jejími příslušníky byli zkušení bezpečnostní odborníci. Disponovali rozsáhlými pravomocemi jak ze strany ZNV, tak i samotného ministerstva vnitra.
Celkově bývá činnost této KNVB hodnocena pozitivně. Vyzdvihuje se její podíl na očistě stávajících bezpečnostních sborů a její podíl na vzniku SNB, konkrétně také Pohotovostního pluku 1 NB, ale stejně tak na zajištění klidu a pořádku v pohraničí, kam komise vysílala své ozbrojené oddíly, aby tam zajistili bezpečnost osídlenců a dohlíželi na prvopočáteční odsun Němců. Na druhé straně vychází, že v řade oblastí její činnost vládl zmatek, problematiky se nezvládaly, řízení protahovala. I to byla jedna z příčin, kvůli které byla KVNM nakonec zrušena. Byly tady i problémy jiné.
Již z výčtu těchto oddělení a složení samotné komise je jasné, že po jistém poměrně příznivém období, kdy převládala spolupráce a snaha odhalovat nacisty, zrádce a kolaboranty, muselo v jejím rámci dojít k vnitřním konfliktům, spojených s politickým zázemím její členů, ale i jejich předválečnou a okupační minulostí. Ze strany KSČ se objevila obvinění, že ne všichni její členové jsou ve své činnosti dostatečně aktivní, protože jsou napojeni na předválečné politické strany, ale i bývalé protektorátní činitele, a dokonce, že z tohoto důvodu jejich odhalování a potrestání brzdí, nebo kryjí. Na druhé straně byli její členové z řad KSČ obviňování z nedostatečné odbornosti, nahrazované pouze revolučním nadšením, a tudíž i z neprofesionality. Představitelé KSČ byli navíc nespokojeni se stavem, kdy se ji v komisi nepodařilo získat většinu, kterou drželi předváleční odborníci.
Na základě příkazu vedení KSČ vydal ministr vnitra V. Nosek. L. Kopřivovi pokyn, aby proto v KVNB provedl očistu, která by z její řad vyloučil nespolehlivé osoby. V červenci a srpnu proběhla kontrola, na jejímž základě byla výnosem Hlavního velitelství SNB č. II 2091/1945 z 31. července 1945 tato komise zrušena a nahrazena očistnými komisemi, určenými pro všechny veřejné zaměstnance, soudní úředníky, učitelé, zaměstnance státní správy, státních ústavů, podniků fondů a zařízení.
V úterý 21. srpna 1945 byla do zasedací síně KVNB svolána porada všech členů komise, kde jim bylo oznámeno rozhodnutí o zrušení této komise a její nahrazení novou organizaci pod názvem Zemský odbor bezpečnosti, ve zkratce ZOB, někdy také ZOB I.
Zemský odbor bezpečnosti ZOB I. se stal řídícím orgánem všech složek vnitřní Národní bezpečnosti, které pod něj spadaly a rozhodoval tedy o zásadních otázkách vnitřní bezpečnosti v zemi, vydával rozkazy a směrnice pro výkon služby, věci organizační a personální. Zřízen byl Výnosem předsedy ZNV č. 1444/1945-ZOB z 20. října 1945 o zřízení ZOB, a to při Národních výborech v Praze a v Brně a expoziturou v Ostravě.
V přiloženém oběžníku pro okresní národní výbory (okresní správní komise) se nejenže oznámil vznik této organizace, ale se určovalo, že Zemský národní výbor jako nositel lidové vlády v Čechách je pro zemi Českou rozhodujícím a řídícím orgánem pro vnitřní národní bezpečnost a v tomto směru podřízeným ministerstvu vnitra. K zajištění úkolů vnitřní bezpečnosti proto ustanovil zmíněný Zemský odbor bezpečnosti. Mezi jeho hlavní úkoly patřily:
- rozhodování o zásadních otázkách vnitřní bezpečnosti v zemi,
- vydávání rozkazů a směrnic pro výkon služby,
- věci organizační,
- personální věci zaměstnanců.
Jeho složkami se podle tohoto oběžníku staly:
- Zemské velitelství SNB,
- Zemská úřadovna státní bezpečnosti,
- Zemská kriminální úřadovna,
- Zemský odbor bezpečnosti (II. oddělení, správní a právní odděleni vnitřní národní bezpečnosti,
- Bezpečnostní sekce dopravní,
- Ředitelství Národní bezpečnosti v Praze a úřady Národní bezpečnosti v Plzni, Českých Budějovicích, Kladně, Náchodě a Hradci Králové.
Oběžník nakonec stanovil kompetence ZOB-u: „Zemský odbor bezpečnosti je bezpečnostním orgánem zemského národního výboru v Praze a je nadřízeným bezpečnostních referentů a komisí okresních národních výborů, okresních správních komisí, Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, místních národních výborů a místních správních komisí a jejich bezpečnostních orgánů.“
Vnitřně se dělilo do čtyř hlavních oddělení - referátů:
ZOB I - vnitro (přímé řízení SNB a jeho centrálních úřadoven, Státní bezpečnosti a
kriminální služby);
ZOB II - zpravodajský úsek (jakožto zcela nová zpravodajská složka);
ZOB III - právní a správní úsek;
ZOB IV - dopravní úsek;
Výjimečné postavené mělo samotné oddělení ZOB I., které řádilo především nejdůležitější bezpečnostní útvary, že kterých v podstatě později vnikla Veřejná Bezpečnosti (VB) a přirozeně také oddělení ZOB II., které se mělo zabývat vnitřní zpravodajskou činností, tj. zpravodajskou činností. Další dvě oddělení již takový význam neměla.
Ve své činnosti ZOB II. nebyl osamocený.
Již v květnu 1945 začal vznikat odbor pro politické zpravodajství ministerstva vnitra, označovaný jako odbor „Z“. Jeho prvním přednostou byl nestraník gen. Josef Bartík (30. června 1897 – 18. května 1968), v roce 1948 zatčený a odsouzený v zinscenovaném procesu. Dne 15. ledna 1947 ho v této pozici nahradil Bedřich Pokorný (6. března 1904 – 31. března 1968), také on v roce 1951 zatčený a odsouzený v zinscenovaném procesu. Po něm na základě dohody komunistů a sociálních demokratů ho v této funkci vystřídal plk. František Janda z vojenského zpravodajství (28. listopadu 1898 – 24. dubna 1964) a Pokorný se stal jeho zástupcem. K 17. lednu 1948 byla zřízena Skupina I-Bezpečnost,, pod kterou spadal i odbor BA, označovaný také jako odbor StB nebo Velitelství StB a řídil ho Jindřich Veselý (12. července 1906 – 20. březen 1964).
Odbor „Z“ byl rozdělený do sedmi skupin: obranné a hospodářské zpravodajství, studijní, zahraniční, technické, pasové oddělení… Bylo zde i oddělení pro řízení Státní bezpečnosti, ústředí po pátrání po válečných zločincích, skupina pro repatriaci československých občanů do vlasti a pátrání po zavlečených lidických a jiných dětech. Odbor „Z“ byl 2. prosince 1946 přejmenovaný na odbor VII. V listopadu 1945 zde pracovalo 136 osob, v prosinci 1947 již 303 zaměstnanců a 99 osob přidělených ze zemských úřadoven
Druhou skupinou, která se zabývala politickým zpravodajstvím byla Státní bezpečnost, pod kterou si ale nemůžeme představovat poúnorovou Státní bezpečnost. Její původní činnost byla jasně zaměřena na plnění Košického vládního programu a zajišťovala odhalování a postavení před soud nacistické a protektorátní pohlaváry, kolaboranty a zrádce.
Organizace Státní bezpečnosti v zemi České byla upravena několika výnosy zemského národního výboru v Praze z 1. března 1946 a 29. května 1946, nařízením ministerstva vnitra z 23. října 1946 a dalšími. Úkolovalo ji ministerstvo vnitra prostřednictví odboru „Z“, ale také zemské a okresní národní výbory, plnila je Ústředna státní bezpečnosti, zemské a oblastní úřadovny Státní bezpečnosti a poboček oblastních úřadoven.
Odbor „Z“ zajišťoval zejména jednotné vedení a řízení služby Státní bezpečnosti, otázky organizace, kontrola výkonu služby, vedení centrální evidence pachatelů a trestních činů, technické zázemí, věci studijní, archivní atd.
Zemské úřadovny Státní bezpečnosti (ZStB) byly zřízené při zemských národních výborech. Řídily a kontrolovaly výkon služby na svém teritoriu. Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti (OStB) byly zřizovány ve městech, ve kterých působila oblastní velitelství SNB a podřízeny byly ZStB. Byla hlavními výkonnými složkami Státní bezpečnosti. V případě, kdy si to situace vyžadovala, oddělení „Z“ mohlo zřídit pobočky oblastních úřadoven Státní bezpečnosti. Jednalo se o důležitá okresní města. Odbočky přirozeně podléhali OStB.
Z hlediska ochrany státu byly úřadovny StB ve své podstatě nadřízené jiným složkám SNB – pořádkové a kriminální službě. Obě měly za povinnost „upozorňovat oblastní úřadovny Státní bezpečnosti na veškeré zjevy a skutečnosti, které by mohly porušit, nebo se dotknout zájmu státu a jeví se tedy důležitými ze stanoviska státně bezpečnostní služby. Je proto přirozené, že pokud jde o výkon státně bezpečnostní služby, mají stanice Sboru národní bezpečnosti povinnost vyhovovat přímému dožádání úřadovny státně bezpečnostní služby, řídit se jejich pokyny a poskytovat jim nebo jejích orgánům potřebnou pomoc.“
Na druhé straně měla Státní bezpečnost obdobnou povinnost vůči II. oddělení ZOB, tedy ZOB II. Část literatury tento vztah uvádí v poněkud růžové podobě, jako vztah bezkonfliktní a partnerský. Podle ní byla Státní bezpečnost jednoduše výkonnou složkou a ZOB II. pouze zpravodajskou. Jestliže ZOB II. při vyšetřování nějakého případu dospěla ke kýženému výsledku, měla celý spis odevzdat Státní bezpečnosti, která ho pouze dotáhla do konce. Naopak, Státní bezpečnost měla všechny poznatky prostřednictvím své ústředny odevzdávat vedení ZOB II. Příslušný ministerský výnos k tomu uvádí: „Státní bezpečnostní služba není myslitelná bez zpravodajské služby. Právě tak zpravodajská služba předpokládá vždy výkonnou složku, která zpravodajsky získané a zhodnocené zprávy vyšetří z trestně právního stanoviska.“
Právě takovou zpravodajskou činnost měla provádět organizace ZOB II. Z hlediska své podstaty v její činnosti vidíme dvě roviny. Tou první byla rovina státní, tj. zpravodajská činnost, prováděna ve prospěch vnitřní ochrany ČSR. Tou druhou byla rovina stranická, protože prováděla úkony z hlediska potřeb KSČ, které rámec lidově demokratického systému překračovaly. Mnohé důležité informace tudíž nepodávala pouze svému vedení, ale příslušnému oddělení ÚV KSČ, které s nimi nakládalo podle vlastní potřeby.
ZOB II. byl totiž složen skoro výhradně z členů KSČ. Jeho úkolem byl zpravodajský boj proti nepřátelům státu, nacistů a kolaborantů, bez ohledu na jejich národnost a náboženské přesvědčení. Převzal operační úlohy Ústředního výboru vyšetřovacího při KV NB. Daleko za původním úkolem bylo působení proti činnosti rozvědek vybraných stávajících spojenců ČSR, zejména USA, Velké Británie a Francie. ZOB II. stejně tak začal kontrolovat činnost povolených stran, sdružených s KSČ v organizaci Národní fronta. Sbíraly se informace o nich, tajně se získávaly jejich materiály, byla do nich nasazována agentura. Všechny informace měly být využité v politickém zápasu, který na našem území probíhal v letech 1945-1948.
Činnost ZOB II. měla oficiálně vycházet ze statutu Zemského odboru bezpečnosti v Čechách, vyhlášeného oběžníkem ZNV v Praze č. 119, který se opíral o usnesení vlády Národní fronty o pravomoci národních výborů, schválené ještě v Košicích 17. dubna 1945. Ale praxe byla poněkud jiná. Legalita ZOB II. byla napadána nejenom ze strany demokratických stran, ale byly případy, kdy příslušníci tohoto oddělení byli žalováni soudy za příslušnost k nepovolené zpravodajské organizaci, protože justice ZOB II. za legální nepovažovala. Podle jejího názoru existence ZOB II. nebyla zakotvena v žádném zákoně a stála pouze na skutečnostech, odvozených z jiných zákonů a nařízení. Jeho příslušníci byli totiž pouhými zaměstnanci ZNV, často i mizerně placenými. O tom níže.
Přestože ZOB II. začal svou činnosti oficiálně uvedeného 20. října 1945, neoficiálně ale začal v Praze pracovat již od 1. září 1945, tedy krátce po likvidaci KVNB.
Do jeho čela v Praze byl postavený komunista, odbojář a stávající místopředseda Ústředního výboru vyšetřovacího Emil Hršel, bývalý předseda československého Komsomolu a budoucí diplomat. Jeho sekretariát vedl Jaroslav Kopal. V čele organizačního oddělení ZOB II. Brno stál Alois Zahajský (14. ledna 1921 – 28. prosince 1996), rovněž člen KSČ. V roce 1951 byl uvězněný v souvislosti s případem Šling. (Viz Proces s Rudolfem Slánským).
ZOB II. se vnitřně dělil do tří základních oddělení.
1. Politické zpravodajství (PZ), kterého přednostou byl Štěpán Plaček (30. srpna 1909 - 1992). Zabývalo se sledováním a odhalováním činnosti nepřátel státního zřízení z řad bývalých konfidentů německých bezpečnostních a zpravodajských složek, zrádců a kolaborantů. Mělo pronikat do center, odkud byla tato aktivita organizována.
2. Obranné zpravodajství (OZ), přednosta Josef Schmiedberger, mělo nejdříve za povinnost odhalovat a dokumentačně podchytit pozůstatky nacistických zpravodajských a policejních organizací, vyhledávat na území ČSR válečné zločince a odevzdávat je k potrestání. Zabývalo se též rekonstrukcí sítí, forem a metod práce těchto organizací. Poté, na podzim roku 1945, se oblast jeho působení rozšířila. Stalo se kontrarozvědným orgánem, protože sledovalo činnost úřadů a institucí, které si na našem území založily zahraniční rozvědky, zejména USA, Velká Británie a Francie. Jedna z jeho specializovaných skupin pronikala i mezi pracovníky kultury a umělce, aby získala informace o jejich činnosti.
3. Hospodářské zpravodajství (HZ), přednosta Jaroslav Wolf, mělo složit zejména k ochraně zestátněného průmyslu, objasňovalo sabotáže a diverze, případně se jim snažili předejít, zabraňovalo nelegálnímu vývozu deviz a cenností z ČSR. Zabývalo se rovněž případy machinace v oblasti hospodářství a kontrolou majetku zabaveného Němcům a kolaborantům.
Centrála ZOB II. se od 1. září 1945 nacházela v budově ve Washingtonově ulici č. 7, ve které za války sídlilo velení německé ochranné policie (Schupo), ve druhém a třetím patře. Přímo sousedila se Zemskou úřadovnou státní bezpečnosti (4. patro).
Její organizační soustava byla obdobná soustavě Státní bezpečnosti. Zemská centrála ZOB II. si vytvářela svá oblastní zpravodajská oddělení (OZO). Jim podléhaly pobočky, zřizované v důležitých městech - Oddělení zpravodajství politického okresu (OZPO). V roce 1947 existovalo celkem 17 oblastních úřadoven – I. Praha-město, II. Praha-venkov, III. Tábor, IV. České Budějovice, V. Písek, VI. Klatovy, VII. Plzeň, VIII. Cheb, IX. Most, X. Litoměřice, XI. Česká Lípa, XII. Liberec, XIII. Mladá Boleslav, XIV. Trutnov, XV. Hradec Králové, XVI. Pardubic a XVII. Kutná Hora. Významná část z nich tedy byla umístěna v pohraničí, nebo jeho bezprostřední blízkosti.
O finančních a ekonomických poměrech vypovídá studie Leo Kustoše Zpravodajská složka ZOB-II v Čechách 1945-1947: „Finanční prostředky, materiální zabezpečení a počet operativních pracovníků byly na rozsáhlé úkoly, uložené ZOB II. nepatrné. Dokonce ještě 1. 2. 1947, kdy měl ZOB II. již vybudované pevné vztahy, potvrzené řadou velmi dobrých výsledků činnosti, činil celkový stav všech částí pražské centrály 82 osob a na všech OZO v Čechách pracovalo celkem 229 příslušníků. Z nich 183 pracovalo oficiálně v jednotlivých úřadovnách a 134 „volných“ pracovníků bylo vysazeno na různých krycích funkcích ve státní nebo veřejné správě, kteří své úkoly pro ZOB II. plnili prakticky bezplatně a neměli vůči ZNV a tím i MV žádné právní nároky na důchod apod. Konečně i platy těch zaměstnanců, kteří oficiálně pracovali pro ZOB II. byli minimální. V lednu 1947 činily např. všechny osobní platy na ZOB II. 625 000 Kč. Veškerá vydání všech OZO v Čechách činila za leden 1947 329 000 Kčs ve staré měně.“
Jeho příslušníci se např. sami netajili tím, že při svém nástupu na ZOB II. neměli v podstatě žádné praktické policejní nebo zpravodajské zkušenosti. Učili se za pochodu, informace sbírali dokonce od předválečných zpravodajců, se kterými oficiálně odmítali styk, ale stejně tak od zatčených příslušníků SD a Gestapa, nebo jejich bývalých agentů, kteří vypovídali velice ochotně ve snaze vyhnout se vyšším trestům před retribučními soudy. Informovali je nejen o organizaci a struktuře těchto institucí, ale poučovali je i o postupech a metodikách při organizaci sledování podezřelých osob a institucí, přímého zásahu, zatýkání a následných výsleších. Jejich odměnou za to byl volnější režim a mírnější trest.
Sami příslušníci ZOB II. ale provádět zatýkání nesměli. V tomto stadiu věc podle předpisů odevzdávali Státní bezpečnosti. Přesto mezi těmito složkami nepanovali příliš přátelské vztahy, ale mnohdy řevnivost a asympatie. Příslušníci ZOB II. se na víceré příslušníky StB dívali jako na předválečné pseudoodborníky, kterých hlavním úkolem je zdržovat práci a nedopustit vyšetření závažných činů. Příslušníci Státní bezpečnosti se zase stěžovali, že se na ně příslušníci ZOB II. dívají spatra, nedoceňují jejich práci, tlačí je do podřízenosti, důležité skutečnosti neodevzdávají StB, ale si je nechávají pro sebe a pracujíc s nimi sami..
Zvláštním bodem sporů bylo vyšetřování činnosti osob z dob tzv. Protektorátu. Podle původní dohody měla celou tuto činnost zajišťovat Státní bezpečnost a ZOB II. se měl věnovat až činům poválečným. Představitelé ZOB II. ale tvrdili, že agentura SD a Gestapa ještě úplně odhalena a rozbita nebyla, existuje i nadále, dokonce se snaží pronikat do stran Národní fronty, státních a vládních institucí a úřadů. Prosazoval se názor: jestli chceme důsledně chránit poválečnou obnovu Československa, musíme tuto agenturu beze zbytku odhalit, potrestat a zabránit ji, aby státu škodila dále. Proto příslušníci ZOB II. zadržovali a vyslýchali i bývalé členy Gestapa, SD a jejich agenty, i když to v jeho kompetenci nebylo. Kromě jiného se ale od nich dovídali o tom, co přes válku dělali zatčení komunisté, jak se ve vězení chovali, co prozradili… Vše se pak hlásilo evidenčnímu odboru ÚV KSČ, které plnilo úlohy oddělení stranické bezpečnosti a zpravodajství. Vedl ho Karel Šváb (13. května 1904 – 3. prosince 1952), pozdější vedoucí branně bezpečnostního oddělení sekretariátu KSČ. V září 1949 nastoupil k SNB, od srpna 1950 působil jako náměstek ministra národní bezpečnosti, v únoru 1951 byl zatčen, zařazen do procesu s Rudolfem Slánským (viz Proces s Rudolfem Slánským), odsouzen ke trestu smrti a popraven.
Zjištěné skutečnosti se poté buď používaly ve vnitrostranickém boji, který nastal po únoru 1948, nebo se likvidovaly, aby nebylo možné jejich pomocí představitele KSČ vydírat nebo alespoň kompromitovat.
Stejně se pátralo po válečné minulosti členů ostatních politických stran a zjištěné zkušenosti se využívali k jejich případné dehonestaci, jako např. v případě Vladimíra Krajiny (5. ledna 1905 – 1. června 1993)..
Vztahy mezi StB a ZOB II. byly tak napjaté, že StB se na podzim 1947 vážně usilovala o zřízení vlastní zpravodajské služby a v tomto směru podnikla vážné kroky, nebo se pokusila podřídit si ZOB II. tím, že by tuto složku pohltila.
Neodpovídá tedy skutečnosti tvrzení části literatury, že StB a ZOB II. byly vzájemně úzce propojené a ovládané KSČ. Naopak, tak jak se např. národním socialistům (Československá strana národně socialistická) nepovedlo proniknout do řízení ZOB II., i když takové pokusy byly, nepovedlo se KSČ až do podzimu 1947 získat důležitější pozice v StB.
Národní socialisté, kteří si nakonec také zřídili svou vlastní bezpečnostní komisi, proto spolu s lidovci podnikali v průběhu roku 1946 stupňující se útoky na ZOB II. a snažili se ho zlikvidovat. Tyto ataky vrcholily v první polovině roku 1947 v souvislosti s přípravou Zákona o národní bezpečnosti, na kterém se dělalo již od podzimu roku 1945. Přes všechnu svou snahu se KSČ nepovedlo prostřednictvím tohoto zákona plně zlegalizovat ZOB II. Proto se nakonec rozhodla tuto problematiku ze zákona vypustit a ZOB II. jako instituci vlastně obětovat. Její existence měla skončit 31. prosince 1947. Stejně dopadla i některá další ustanovení. Prioritním úkolem pro KSČ bylo totiž schválení samotného zákona, který pokládala za mimořádně důležitý. O boji, spojeném s přijetím tohoto zákona, svědčí i fakt, že do února 1947, kdy byl předložen parlamentu ke schválení, prošla jeho osnova celkově devíti redakcemi a dvakrát byla projednávaná vládou. Zákon o národní bezpečnosti č. 149/1947 Sb., kterým byly definitivně právně ukončeny činnosti policie a četnictva, které teď plně nahradil Sbor národní bezpečnosti, jednotný pro celou republiku. Na Slovensku do té doby existoval samostatný sbor Národnej bezpečnosti.
Tak jako KSČ ustupovala při obhajování existence ZOB I. a ZOB II., tak rychle se připravovala na změny, které by ho uchovaly. Nejdříve 15. dubna 1947 došlo k reorganizaci politického zpravodajství. V rámci ní došlo ke změně struktury ZOB II., protože byla zrušena jeho stávající oddělení. To již docházelo k realizaci plánu odborového rady ministerstva vnitra Jindřicha Veselého, pozdějšího velitele StB (1948-1950), který již 16. září 1946 navrhl, aby pracovníci centrály ZOB II. v Praze byli převedeni od ZNV k ministerstvu vnitra. Celá tato akce začala právě 15. dubna 1947 a v červenci 1947 vznikl v rámci ministerstva vnitra tzv. operprostor, který přes Jindřicha Veselého podléhal přímo ministru vnitra Václavovi Noskovi.
Podle návrhu Štěpána Plačka došlo k začlenění nižších složek ZOB II. do tzv. referátů „Z“, působících u přednostů jednotlivých Oblastních úřadoven Státní bezpečnosti (OStB). Pod vedeném E. Hršela, který zůstal v čele malé skupinky pracovníků centrály ZOB II., nově působící pod názvem Zemská ústředna zpravodajská (ZUZ), byla OZO a OZPO postupně zařazena do organizace Státní bezpečnosti. Obdobné instituce ZUZ vznikly i v Brně a Ostravě, přičemž všechny existovaly od 1. května do 31. prosince 1947. Nakonec se celý ZOB II. stal součástí ministerstva vnitra a byl zařazen do skupiny BA. V pondělí 27. listopadu 1947 byly vydány poslední personální rozkazy, které převedly zbytek pracovníků ZOB II. do Státní bezpečnosti. To byl jevový konec ZOB II. Ne však faktický, protože ZOB II. se ukryl dovnitř Státní bezpečnosti a začal ji zevnitř postupně ovládat. KSČ se tím splnily dva sny – ZOB II. v podstatě uchovala a konečně po dvou letech pronikla výrazně i do Státní bezpečnosti,
Jaromír Slušný
Literatura:
DVOŘÁKOVÁ, J., Státní bezpečnost v letech 1945-1953 (organizační vývoj zpravodajských a státně-bezpečnostních složek, Praha (2007); KAPLAN, K., Československo v letech 1945-1946, Praha (1991); KAPLAN, K., Dva retribuční procesy, Praha (1992);
KAPLAN, K., Protistátní Bezpečnost, 1945-1946, Praha (2015); KROUPA, V., Bránili jsem revoluci. Praha (1983); KROUPA, V., Cesta k lidové Bezpečnosti, Praha (1975); KROUPA, V, Historie SNB v dokumentech, Praha (1984), KROUPA, V, Sbor národní bezpečnosti 1945-1948. Praha (1977); KUSTOŠ. L., Zpravodajská složka ZOB-II v Čechách 1945-1947, in Historie SNB 1. Praha /1976); KUSTOŠ, L., HOLUB, O., Vznik a vývoj Sboru národní bezpečnosti, Praha (1974); ZIKMUNDOVSKÝ, Zd., Organizace státobezpečnostní a zpravodajské služby ČSR v letech 1919-1938, 1945-1948, nepublikovaná studie, Praha (1990).